Srdce draka - Kapitola 13 1/2

5. února 2013 v 10:00 | překlad Mimi, korekce Kerris


Alexovi Carlylovi bylo teplo i zima zároveň.
Do jeho nejnovějšího vězení ho vhodil jediný strážník. Jediný posraný strážník, protože byl příliš slabý, aby představoval skutečné nebezpečí. Drogy, které mu jeho únosci proháněli systémem, byly pro jeho tělo jako peklo. Udržovaly ho povolného, omámeného a závislého. Udržovaly ho v nezájmu o útěk.

Udržovaly ho hloupého.
Nebo byla jeho slabost důsledkem nedostatku krve. Upíři měli povoleno nasávat z jeho krku kdykoliv chtěli, pokud ho to nezabije. Téměř si přál, aby svou práci dokončili.
Celé měsíce nedělal nic jiného, než dýchal a žil na Atlantidě. Získal důkaz o její existenci, který chtěl, ale už mu to bylo ukradené.
Zachvěl se. Místnost byla chladná. Tak chladná, že se utvořila mlha vždy, když vydechl. Proč mu tedy hoří pokožka? Klesl na tvrdou zem. Páteří mu prošlo další mrazení, jako dlouhé, ostré nehty.
Do cely byla vhozená žena. Zabouchl se za ní jediný východ.
Alex zavřel oči, příliš unavený, aby se staral. Po několika okamžicích uchopily jeho ramena malé, jemné ruce a jemně jím zatřásly. Otevřel oči a zjistil, že zírá do Teiriny nádherné, éterické tváře.
"Potřebuješ mě?" řekla.
Ztratil své brýle, ale nepotřeboval je, aby viděl, že její slabě hnědé oči byly naplněny obavami. Měla ty nejdelší řasy, které kdy viděl, stejně světlé, jako její po pás dlouhé vlasy. Tvrdila, že je vězněm stejně jako on. Oba byli "doprovázeni" na tolik míst, že už víc nevěděl, kde je.
Jeho nejnovější cela byla holá, jakoby někdo nedávno ze stěn všechno vyškrábal. "Jsem v pořádku," lhal. "Kde jsme tentokrát?"
"Můj domov."
Její domov. V duchu povzdechl. Nic mu to neříkalo. Nikdy nezmínila, kde žije a on se neptal, protože nevěděl, zda má věřit jedinému slovu ze ženiných nádherných úst.
Nevěděl, komu by mohl ještě věřit.
Po tom všem byl podveden a oklamán každým, s kým se setkal. Každý člen jeho týmu ho zradil, dobrovolně odevzdával jeho pozici a záměr za několik stovek dolarů. Průvodce, kterého si najal, aby bezpečně prošel Amazonii, byl placený žoldák. Nyní byl nucen potýkat se s Teirou.
Byla nádherná, krásným a nevinným způsobem, ale krása často ukrývá horu lží. A byla jím příliš zaujatá, příliš horlivá něco o něm vědět. Možná byla poslána, aby ho svedla a zjistila tak od něj, kde je medailon, pomyslel si podrážděně. Proč ji jinak zamykat do cely s ním? Nevesele se zasmál. Co jiného, ​​než tu informaci z něj vyšukat.
Nuže, problém byl v ní. Teira nebyla jeho typ. Upřednostňoval ženy, které nosily příliš mnoho make-upu a úzké šaty kolem svých ještě užších, chirurgicky vylepšených těl. Upřednostňoval ženy, které šukaly tvrdě a odešly bez výčitek ještě v tu samou noc - ještě lépe, pokud s ním mezi tím ani nemluvily.
Ženy, které vypadaly jako Teira, ho děsily. Namísto make-upu a upnutých šatů, měla nádech nevinnosti a výraz typu vem-si-mě-a-dej-mi-děti, který ho znervózňoval.
Strávil příliš mnoho let péčí o nemocného otce, příliš vyděšený opustit dům pro případ, že by ho potřeboval. Držel se od nevinných žen tak daleko, jak mohl. Už jen pomyšlení na trvalé usazení se mu hnusilo. Jeho únosci ho měli zavřít s nějakou tmavovlasou kurvou.
Pak by možná promluvil.
Sevřel čelist. Nikdy neměl ukrást ten prokletý medailon.
Co s ním Grace udělala? A proč jí ho, do pekla, posílal? Nechtěl ji do toho zatáhnout; jen si neuvědomil míru nebezpečí, dokud nebylo příliš pozdě. Nevěděl, co udělá, pokud bude zraněná. Jsou jen tři lidé, kteří ho zajímají, a Grace je na vrcholu seznamu. Jeho máma a teta Sophie obsazují druhé a třetí místo.
Teira s ním opět jemně zatřásla. Její prsty byly jako led a všiml si, že cvaká zuby.
"Co chceš?" vyštěkl.
Trhla sebou, ale neodešla. "Potřebuješ mě?" zeptala se znovu. Její jemný hlas se nad ním vznášel jako lehký jarní vánek. Její angličtina nebyla velmi dobrá, ale podařilo se jí naučit základy - a také celkem rychle. Jaké příhodné.
"Jsem v pořádku," zopakoval.
"Pomůžu zahřát tě."
"Nepotřebuji tvou prokletou pomoc. Jdi na svou stranu cely a nech mě na pokoji."
Její nevinné rysy potemněly a odvrátila se.
Bojoval s vlnou zklamání. Nikdy by jí to neřekl, nikdy by to nepřipustil nahlas, ale měl rád její blízkost. Její hladkou pokožku zřejmě pokrývala špína, ale pořád voněla exoticky jako letní bouře. Ta vůně ho uklidňovala - ale i děsila. Není jeho typ, ale často se přistihl, jak na ni hledí, touží ji držet, dotýkat se jí.
Jakoby cítila jeho vnitřní úvahy, pohnula se zpět k němu a pohladila mu čelo svými roztřesenými prsty, prošla mu po nose a po okraji čelisti, dotek měla lehký. "Nedovolíš mi pomoct?" zeptala se.
Povzdechl, vychutnával si její pohlazení, i když věděl, že by ji měl zastavit. Všude byly zřejmě ukryté kamery a nechtěl, aby si kdokoliv myslel, že nakonec ustoupil této ženě.
"Máš stříkačku? Máš cokoliv, co mi, do pekla, dávají?"
"Ne."
"Pak mi nepomůžeš."
Začala mu na líci kreslit zvláštní symboly. Na její tváři se usadil výraz intenzivní koncentrace.
Jeho třes se zpomalil a chlad ustoupil. Svaly se mu uvolnily.
"Cítíš lépe?" zeptala se, v těch slovech byla stopa slabosti.
Podařilo se mu lhostejně zamračit a pokrčit rameny. Jaké symboly kreslila a co znamenaly? A jak to, že mu, proboha, pomohly? Byl příliš tvrdohlavý, aby se zeptal.
"Proč mě nemáš rád?" zašeptala a kousala si spodní ret.
"Mám tě rád tak akorát." Nemohl připustit, že by bez ní umřel. Jeho únosci, stejní, kteří ho naháněli po džungli, ho pak tahali z jednoho místa na druhé, byli brutální. Byl zbitý, zdrogovaný a téměř vysátý, a třásl se nad každou vzpomínkou. Teira tu byla vždy, čekala na něj, uklidňovala ho. S tichou silou a důstojností ho držela.
"Proč tě tady zamkli?" zeptal se jí a hned si přál, aby mohl ta slova vzít zpět. Nechtěl vidět její tvář zamlženou podvody, až bude spřádat síť lží. Věděl, proč je tady. Nebo ne?
Jemně, opatrně, si lehla k němu a omotala jednu paži kolem jeho pasu. Ta žena toužila po kontaktu těl jako nikdo, koho dosud potkal, jakoby byla většinu svého života odmítána. A lhal by, kdyby řekl, že to nebyl dobrý pocit, mít její drobné tělo schoulené po svém boku.
"Oni zabít mého muže a celou jeho armádu. Já pokusit... jak je to slovo?" Čelo se jí zvlnilo, jak pátrala v mysli.
Podíval se jí hluboce do očí. Byly upřímné, jako vždy. "Porazit je?"
"Ano," řekla. "Porazit je. Pokusila jsem se porazit je. "
Ať už věřil jejímu příběhu, nebo ne, nelíbilo se mu pomyšlení, že je připoutána k jinému muži. A ještě méně se mu líbilo, že ho to trápí. "Nevěděl jsem, že si vdaná."
Uhnula pohledem za něj, přes jeho rameno. Vyzařoval z ní smutek a žal, a když znovu promluvila, její bolest byla jako živá. "Manželství skončit příliš rychle."
Přistihl se, že se k ní poprvé natahuje. Ovinul prsty kolem její dlaně a jemně stiskl. "Proč ho zabili?"
"Aby kontrolovat mlhu, kterou on ochraňoval a ukrást jeho bohatství. I zde, v této cele, odstranili ze stěn šperky. Chybí mi," dodala jemně.
Aby kontrolovali mlhu, kterou ochraňoval... Alex věděl, že je Atlanťanka, ale neuvědomil si, že je žena Ochránce. Nebo vlastně bývalá žena. Bože, cítil se hloupě. Samozřejmě, že musí být naživu. Mohla by o mlze vědět věci, které nikdo jiný neví.
Sledoval Teiřinu tvář s novým pohledem, elegantní tvar jejího nosu a dokonalé křivky jejího bledého obočí. "Jak dlouho je tvůj-" Alex se nemohl přinutit říct slovo manžel "je pryč?"
"Týdny. Mnoho týdnů." Teira natáhla ruku a prošla po linii jeho rtů. "Ty pomoct mi utéct?"
Utéct. Jak nádherně to slovo znělo. Jako děsivě. Ztratil pojem o čase a ani nevěděl, jak dlouho je uvězněn. Den? Rok? Ze začátku se nespočetněkrát pokusil utéct, ale vždy neúspěšně.
Přetočil se na záda a jeho kosti zabolely. Zavrčel. Teira neztrácela čas a zabořila hlavu do jamky na jeho krku a přehodila svou nohu přes jeho.
"Jsi osamělý jako já," řekla. "Vím to."
Seděla k němu dokonale. Příliš dokonale. Jakoby byla stvořena přesně tak, aby zapadala k jeho tělu, křivka ke křivce. A on byl osamělý. Zíral do stropu. Co s touto ženou udělá? Je to chladnokrevná kurva, která jen chce medailon a je ochotna za něj prodat své tělo? Nebo je nevinná, jak vypadá?
"Řekni mi o sobě."
Na tuto otázku se ptala tisíckrát předtím. Rozhodl se, že mu neublíží, pokud jí o sobě něco řekne. Nic důležitého, jen jednu-dvě drobnosti. Samozřejmě, nevzpomene Grace. Neodváží se. Jeho láska k sestře by mohla být použita proti němu a to nedovolí.
"Je mi dvacet devět let," řekl Teiře. Položil ruce na její hlavu a prsty jí prohrábl vlasy. Nejenže její prameny vypadaly jako měsíční svit, on to i cítil. "Vždycky jsem měl slabost pro rychlá auta." A ještě rychlejší ženy, ale tuto část neřekl. "Nikdy jsem nebyl ženatý a nemám děti. Žiji v bytě na Upper East Side na Manhattanu."
"Man-hat-tan," řekla, prohazovala si to slovo na jazyku. "Řekni mi víc."
Nezmínil znečištění ovzduší, ale dal jí detaily, po kterých toužila. "Nezáleží, jestli je den, nebo noc, na ulicích se procházejí skupiny lidí tak daleko, kam až oko dohlédne. Budovy se táhnou až k obloze. Obchody a pekárny nemají nikdy zavřené. Je to místo, kde se můžeš oddávat svým touhám. "
"Moji lidé jen zřídka zabloudí na povrch, ale tvůj Man-hat-tan zní jako místo, které by se nám líbilo."
"Řekni mi o svém domově."
Oči jí zahalily zasněné vzpomínky a způsobily, že zlatá ztmavla na čokoládovou. Těsněji se k němu přivinula. "Jsme uvnitř dračího paláce, i když by si to z této cely nepoznal. Zevně jej obklopuje voda. Květy všech barev. Je tam hodně chrámů na uctívání bohů," řekla a sklouzla do rodného jazyka. "Ale mnozí z nás na ně zapomněli, neboť i my jsme byli zapomenuti."
"Je mi líto." I když rozuměl něco z jejího jazyka, k plynulému porozumění měl daleko. "Rozuměl jsem jen trochu."
"Říkám, že si přeji, abych ti mohla ukázat."
Ne, řekla víc, než to, ale nechal to tak. Jaké úžasné by bylo projít se po Atlantidě. Kdyby potkal obyvatele, zkoumal jejich domovy, procházel se ulicemi a nechal se zaplavovat jejich kulturou, mohl by o svých zkušenostech napsat knihu. Mohl by - Alex se zachvěl, když si uvědomil, že se nořil do svého starého způsobu myšlení.
"Přeji si, abych měla moc pomoct ti rozumět mému jazyku," řekla Teira. "Ale moje moc není dostatečně silná, aby seslala kouzlo." Odmlčela se, prošla bříšky prstů po jeho čelisti. "Kdo je Grace?"
Zhrozeně se nadzvedl a uháněl pryč od ní, jako by byla ďáblova služka a nárokovala si ho. Zapotácel se, jak do něj udeřila vlna nevolnosti, trhnul sebou, když mu přes spánky prošla ostrá bolest. Popadl v rohu džbán s vodou a napil se. Když se už cítil lépe, zahleděl se na Teiru. "Kde jsi slyšela to jméno?"
Třásla se, když se posadila a přitiskla si kolena k hrudi. "Řekl jsi, když jsi spal."
"Už nikdy nevyslovuj její jméno. Nikdy. Rozumělas?"
"Promiň. Nechtěla jsem tě naštvat. Jen jsem-"
Dveře se otevřely.
Všude se zvířila špína a vešli tři muži. Jeden nesl malý stůl, jeden židli a třetí talíř s jídlem. Brzy se k nim připojil čtvrtý muž, v rukou měl poloautomatickou pistoli. Ukázal zbraní na Alexe a usmál se, vyzýval ho k pohybu. Jejich příchod znamenal, že dostane své drogy, takže se nebál.
Teira se víc roztřásla. Tito muži mu každý den donesli jídlo, jednoduchý kus chleba, sýr a vodu. Každý den odvedli Teiru z místnosti, nechali ho jíst samotě. A každý den s nimi bojovala, škrábala a křičela. Alex vždy předpokládal, že její odpor je jen hraný, že ji berou pryč, aby zjistili, co z něj ten den vytáhla, ale jak se na ni díval, skutečně díval, viděl známky skutečné hrůzy. Její i tak bílá pokožka ještě více zbledla, odhalovala linie žil pod ní. Její oči se zvětšily a sevřela rty - aby zabránila pláči?
Stůl byl umístěn před Alexe. Strážce, který ho nesl, měl nyní volné ruce, zamířil k Teiře a pevně sevřel její předloktí. Když ji zvedl na nohy, neprotestovala. Jen hleděla na Alexe, tiše ho prosila, aby jí pomohl.
"Čas na trochu soukromí, miláčku," řekl jí muž.
Ať už pracovala s těmito lidmi, nebo ne, Alex si uvědomil, že její strach je skutečný. "Nech ji," řekl. Sevřel její druhé rameno a udělal z ní lano na přetahování.
Jeden ze strážců zavrčel a přešel k němu. Do Alexova spánku cosi narazilo. Zamlžilo se mu před očima. Kolena se mu podlomila a svezl se na zem. Tvrdě. Teira vykřikla, pokusila se natáhnout se pro něj a Alex s narůstající hrůzou sledoval, jak ji udeřili do obličeje. Její hlava padla na jednu stranu a na jejích rtech zahlédl krev.
Sžíral ho hněv. Horký, oslepující hněv, který mu dodával sílu, i když by žádnou neměl mít. S řevem vyskočil a popadl Teiřina mučitele. Vrhli se na něj všichni tři muži a on byl přemožen a přitisknut, zase bezmocný.
"Alexi," Teira křičela.
Vstávej, křičela jeho mysl. Pomoz jí. Jak se narovnal, někdo ho chytil za rameno. Pocítil ostré píchnutí, když mu do žíly vrazili jehlu. Obklopilo ho známé teplo, utišující, uvolňující. Bolest v jeho kostech zeslábla. Jeho suchá ústa začaly produkovat sliny. Když ho pustili, klesl na zem, vůle bojovat ho opustila.
Teira byla odvlečena.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Soňa Soňa | 5. února 2013 v 19:51 | Reagovat

Děkuju :-)

2 Wewu>>lína ! Wewu>>lína ! | Web | 5. února 2013 v 21:06 | Reagovat

wowwwww, to je skvělýýýý. To byl její brácha, ted mi to došlo :D těším se na další kapitolku. Děkuji za překlad :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama