Nejtemnější noc - Kapitola 15

15. prosince 2012 v 15:50 | překlad Kerris, korekce Hanulla |  Nejtemnější noc (#1)



Sakra, sakra, sakra.

Čas mu utíkal. Maddox se cítil zcela pohlcený, když umisťoval pasti podél kopce; jámy, do kterých někdo mohl spadnou, elektrické dráty, sítě. Měl to udělat už dávno, ale nechtěl ublížit poslíčkům, nebo ženám, které sem chodily hledat Parise.

Pokaždé, když si Maddox myslel, že to půjde udělat, mu Lucien dal jiný úkol.


Teď už bylo půl dvanácté a neměl čas na to, aby se šel podívat na Ashlyn. Neměl čas, aby ji líbal a držel. Pokud by se tedy rozhodl ji ještě někdy vidět, pomyslel si ponuře. Po jeho dnešním výbuchu by byl blázen, kdyby se ještě někdy přiblížil k takové nevinnosti. Přesto, chtěl být v její blízkosti. Toužil po ní. A určitě tady byl způsob, jak by ji mohl mít. Zatím se jen bude snažit v její blízkosti držet pod kontrolou.

Ale co se stane, když ztratí rozum? I kdyby ne. Co udělá, když démon vybuchne, což je nevyhnutelné?

"Ať se na nás bohové dnes usmívají," zamumlal Lucien.

Maddox, Reyes a Lucien uháněli přes složité chodby skrz pevnost, směrem k Maddoxově ložnici. Vždycky bylo lepší, když ho připoutali dříve. Měl pak méně šancí něco zničit. Jeho žaludek už teď bolel.

Reyes popadl meč, právě ten, kterým Maddox zabil Pandoru před všemi těmi lety. Visel na válečníkově stěně, leskl se v měsíčním světle, které prosakovalo skrz okna a už teď se Maddoxovi vysmíval.

Prošel kolem Lucienovi ložnice a přejel konečky prstů přes dveře. Ashlyn byla uvnitř. Co dělala? Myslela na něj?

Zahnuli za roh, blížili se…blížili… Nejsem připravený, kňučel démon. Jako vždy ho naplňovala krvežíznivost. Maddox také nebyl připravený zemřít. Tentokrát ne.

Kroky duněly, jako zlověstný rytmus války.

Prošel kolem posledního okna v chodbě, kolem toho největšího. Zadíval se přes kopec, dolů na zasněžené stromy. Co by tak dal za to, aby se mohl prohánět mezi těmi stromy, cítil sněhové závěje na jeho kůži. Co by tak dal za to, aby tam mohl být s Ashlyn, aby se s ní mohl milovat v ledovém, tvrdém terénu, kde by ji omývalo měsíční světlo. Žádné Násilí. Jen vášeň.

"Možná bychom mohli přesvědčit Titány, aby tě propustili z prokletí," řekl Lucien, vytahující ho z jeho úvah.

Poprvé po stovkách let cítil vzrušení naděje. Možná, navzdory tomu všemu, by ho titáni propustili, pokud by požádal. Kdysi toužili po míru a harmonii ve světě. Určitě by - nebuď hlupák. Podívej se na to, co udělali Aeronovi.

Maddoxova naděje odpadávala po malých kouskách, jako listí ze stromu. Titáni již dokázali, že umí být drsnější, než Řekové. "Nemyslím si, že bych to chtěl riskovat."

"Možná, že existuje jiná možnost, než bohové," řekl Reyes.

Pokud to tak bylo, už by ji našli. O pár vteřin později, trio vstoupilo do jeho ložnice a zavřelo za sebou tlusté dveře.

Hrůza zahřívala Maddoxovu krev, když lezl do postele. Lehl si. Čerstvé povlečení bylo studené, bez vůně, neneslo žádnou stopu po Ashlyn. Přesto ji měl v paměti.

Posledně, když tu ležel, ji držel v náručí, utěšoval ji. Nadechl se a přemýšlel o milování. Vychutnával by si její chuť v ústech.

Jeho hrůza se navýšila, když mu Reyes připoutal zápěstí a Lucien kotníky. "Až bude po všem," řekl. "Zkontrolujte Ashlyn. Pokud jí bude dobře, nechte ji v pokoji s ostatními ženami. Pokud ne, zamkněte ji v jiné místnosti a já se o ni postarám ráno. Ale už žádné vězení. Žádná další krutost. Nakrmte ji, ale nedávejte jí víno. Rozumíte?"

Oba muži si vyměnili další z těch podivných pohledů, odstoupili od postele, z jeho dosahu.

"Reyesi," řekl Maddox, jako varování. "Luciene," dodal, jako zaklení. "Co se děje?"

"Ohledně té ženy," začal Lucien, odmítajíc se na něj podívat. Byla tam otrávená pauza.

"Snažím se zůstat klidný," řekl, i když mu přes vidění slézal černý opar. "Řekni mi, že si jí nic neudělal."

"Neudělal."

Úlevně vydechl, jeho zrak se vrátil k normálu.

"Neudělali jsme jí nic," pokračoval Lucien. "Ale uděláme."

Ten příslib zasáhl Maddoxovi uši a jeho mysl o okamžik později. Vzepřel se proti řetězům. "Pusť mě. HNED!"

"Je to Vábnička, Maddoxi," řekl Reyes tiše.

"Ne, není." Cítil paniku, jako kdyby uvízl v noční můře a nemohl se z ní probudit, řekl jim o její schopnosti a o jeho podezření, že ji nevědomky sledují. "Je prokletá, tak jako my. Prokletá, aby slyšela staré hlasy."

Lucien zavrtěl hlavou. "Jsi jí příliš fascinovaný na to, aby sis přiznal pravdu. To, že má zvláštní schopnosti, pouze zpevnilo mé přesvědčení v tom, že je Vábnička. Vzpomeň si na ten hlas, co si slyšel ráno ve své hlavě. Jak by se o nás mohli lépe dozvědět? Jak lépe by zjistili, jak nás porazit?"

Maddox natáhl krku, napnul se, na těle mu vystoupily šlachy. "Ubliž jí a já tě zabiju. To není hrozba, ale slib. Strávím zbytek svých dnů tím, že tě budu mučit, až ke konečné smrti."

Reyes si zamotal ruku do vlasů, do jeho inkoustových špiček. "Teď nemyslíš jasně, ale jednou nám za to poděkuješ. Bereme ji do města. Využijeme ji, abychom nalákali lovce. To je kus plánu, který jsme ti neřekli."

Bastardi. Zrádci. Nikdy by nepodezíral, že jeho přátelé, praví válečníci, kteří sdíleli jeho utrpení, budou schopni takového činu. "Proč mi to říkáš teď? Proč to děláš?"

Reyes se od něj odvrátil, ale neodpověděl. "Uděláme vše pro to, abychom ji přivedli ve stejném stavu, v jakém odejde."

Maddox opět zatahal za tlusté řetězy, využíval veškerou svou sílu. Ale nemohl něco tak silného skutečně rozbít - samotní bohové tyto řetězy vyrobili - ale ohnul kovové čelo postele. Zuřivost v něm vybuchla, byla tak ohnivá a zlověstná, že neviděl, nemohl dýchat. Musel se dostat k Ashlyn. Musel ji ochránit. Byla nevinná, křehká a nikdy nepřežije, pokud vypukne boj.

A pokud ji nepřítel zajme…

Vzepřel se a zařval, ještě víc se vzpíral. "Ashlyn!" Křičel. "Ashlyn!"

"Nechápu, jak může být tak divoký kvůli jediné ženě," slyšel, jak tiše říká Lucien.

"Taková oddanost je nebezpečná," odpověděl Reyes.

Zablokoval zvuk jejich klábosení. "Ashlyn!" Kdyby ho slyšela, mohla by se k němu rozběhnout, mohla by ho propustit a on by ji mohl ochránit. Mohl by - ne. Byla v pasti uvnitř Lucienova pokoje a to on ji tam zamkl. Ujistil se, že nemůže uniknout. A i kdyby se sem dostala, napadli by ji tito dva muži, které kdysi považoval za přátele?

Stiskl k sobě rty a kousl se do jazyku. Hodiny? Minuty? Sekundy? Bojoval tiše, ale nedokázal se osvobodit. Lucien a Reyes ho beze slova sledovali, nikdy nezaváhali. Proklínal je očima, sliboval pomstu.

Pomoc Ashlyn ukrýt se, modlil se. Ať je skrytá, dokud pro ni nepřijdu.

Ostrá bolest ho bodala v boku.

Půlnoc konečně dorazila.

Zasténal. Démon v něm zuřil, otráveně se bouřil, házel po něm blesky, chtěl ničit. Člověk a démon se spojili v jednotném cíli. Přežít to, aby mohli ochránit svou ženu.

Ale Reyes se nad ním postavil, v ruce měl meč. Jeho obličej byl bez emocí. "Je mi to líto," zašeptal.

Když prořízl Maddoxův žaludek, prořízl kůži a orgány, kosti, Maddox nedokázal déle zadržet svůj křik.



***

Dveře do ložnice se se zavrznutím pomalu otevřely a všichni, až na Daniku a Ashlyn, se odsunuly, co nejdál to šlo. Chytily se navzájem za ruce. Celý večer Ashlyn cítila nutkání postavit se Maddoxovi. Danika se chtěla postavit Reyesovi. Místo toho skončily u toho, že si sdělovaly životní příběhy.

Spíše, než aby Danika vyšilovala, se Ashlyn zdálo, že zmírnila její podezření. Na druhé straně byla Ashlyn pobouřena Daničiným únosem. Jak podivné, že na tomto místě plném smrti a strachu, našla Ashlyn nejen svého prvního rádoby milence, ale také první skutečnou kamarádku.

Do místnosti vstoupil anděl.

Stříbřité vlasy mu kolem hlavy tvořily svatozář, jeho zelené oči zářily jako smaragdy. Démon by neměl být tak nádherný. Ale byl celý zakryté černou, jak Ashlyn očekávala. Černá košile, černé kalhoty, černé rukavice. Horší bylo, že v jedné z natažených rukou držel zbraň.

Viděla ho už předtím, v Maddoxově pokoji. Minulou noc - to bylo teprve včera večer? - když byl Maddox pobodán. Tento muž se ničeho neúčastnil, jen se díval. A nijak se nesnažil pomáhat.

"Ashlyn," řekl a hledal ji očima.

Strach jí sevřel hrdlo. Znal její jméno? Proč nepřišel Maddox? Copak už si nad ní umyl ruce? Chtěl ji teď mrtvou?

Snažící se nefňukat, strčila Daniku za sebe. "Jsem tady," podařilo se jí říci. Část z ní očekávala, že jí zastřelí každou vteřinu.

Nestalo se tak.

Muž zůstal na místě, i když jeho pohled kontroloval místnost, od postele až po prádelník, dokud ji nenašel. "Pojď se mnou."

Cítila, jak zapouští kořeny do podlahy, zůstala zcela zmrazená. "Proč?"

Vrhl přes rameno trýzněný pohled. "Vysvětlím ti to cestou. Teď si pospěš. Pokud nás uvidí, nebudu tě moci zachránit."

Danika byla náhle před ní, plná vzteku. "Nepůjde s tebou. Nikdo z nás, bez ohledu na to, kolik zbraní nám ukážeš. Ty a tvoji kamarádi se můžete jít vycpat."

"Možná později," odvětil suše a jeho zrak sklouzl zpátky na Ashlyn. "Prosím. Nemáme moc času. Chceš znovu vidět Maddoxe, nebo ne?"

Maddox. Jen slyšet jeho jméno jí zrychlilo srdce. Musela být tou nejhloupější holkou na světě. Objala Daniku a zašeptala. "Budu v pořádku." Alespoň doufala.

"Ale…"

"Věř mi." Odtáhla se od dívky a plahočila se vpřed. Bělovlasý anděl od ní ustoupil, jako kdyby byla dynamit chystající se bouchnout.

"Nikdo jiný se nepohne," řekl, prakticky uhánějící, aby zvýšil vzdálenost mezi nimi. "Nejdříve střílím, až pak se ptám." Stále ji pozoroval, když se zastavil v hale.

Když se Ashlyn postavila před něj, dodal. "Nedotýkej se mě. Stávají se špatné věci, když se mě lidé dotknou. Ani nechoď tak blízko, aby si do mě vrazila, jestli zakopneš." Jeho tón byl smrtelně vážný, jeho oči byly najednou mrtvé.

"Dobře," řekla zmateně. Přesto, zastrčila si ruce za zády, jen pro případ, že by na to zapomněla a čekala, až se ujme vedení.

Obešel ji v širokém oblouku, držel zbraň rovně, než zamkl dveře. Ashlyn se mu nesnažila utéct. Byla znovu přimrzlá k zemi.

"Jaké špatné věci?" Nemohla si pomoci, aby se nezeptala, když se k ní znovu otočil.

Dal se do kroku, než na ni křikl přes rameno. "Nemoci. Agónie. Smrt." Připoutal si pistoli k pasu. "Mojí kůže se nesmí dotknout nic živého, aby nedošlo k epidemii."

Dobrotivý bože. Ať už to byla pravda nebo ne, rozhodně se od něj bude držet daleko. Nicméně tušila, že mluvil pravdu. Pokaždé, když ho viděla, tak se ze všech sil snažil držet všem z cesty. To nebylo chování zlého člověka, ale muže, který se staral více o druhé, než sám o sebe. Její srdce pro něj změklo. Stupidní idiote.

"Jak se jmenuješ?"

"Torin," řekl a zdálo se, že je překvapený, že se stará.

"Nemáš v úmyslu mě zabít, že ne, Torine?"

Odfrkl si. "To težko. Kdybych to udělal, Maddox by mi vyrval srdce a usmažil si ho k snídani."

"Dobře. To bylo trochu víc informací, než jsem potřebovala," řekla, ale nemohla si pomoci, protože zažila takový nával štěstí, jako školačka. Takže se o ni Maddox stále zajímal? Alespoň trochu? Pokud ano, kde byl? Proč si pro ni nepřišel?

Torin ji vedl přes chodby, tiše, dokonce i jeho kroky byly tlumené. Několikrát se zastavil a poslouchal a pak k ní pokynul, aby se schovala do stínu. "Potichu," řekl jí, když otevírala ústa, aby se na něco zeptala.

"Kdykoliv si budeš chtít promluvit, sem připravená poslechnout si, co se děje," zašeptala.

Ignoroval ji. "Už jsme skoro tam."

"Kde?" Čím blíže šli, tím více se jí zdálo, že něco slyší…co to bylo?

O vteřinu později to věděla.

Její žaludek se stísnil, když se hluk stal příliš jasným. Křik. Zoufalý, bolestí naplněný křik. Slyšela to mučivé utrpění už jednou a i to se jí zdálo jako příliš často.

"Maddox," vydechla. Už zase!

Byla tak blízko, že slyšela hluboké zabarvení jeho hlasu, i jeho druhého hlasu, který mu občas unikl. Oba byly utrápené a zuřivé. Chtělo se jí zvracet. Naléhavost skrz ni projela. Málem předběhla svého průvodce, ale udržela se, protože se bála, že by ji dotekem zarazil.

"Pospěš si, Torine. Prosím, pospěš si. Musím mu pomoct. Musíme je zastavit."

"Tady," řekl, otevřel dveře a ustoupil z cesty. Vběhla do místnosti, hledající Maddoxe. Viděla starožitnou komoru, medvědí kobereček, postel s nebesy, ale ne Maddoxe. Zmatená, když v ní obavy sílily, se otočila.

"Kde je?" Musela se k němu dostat. Nezáleželo na tom, co jí provedl, ani co k ní cítil.

Neměl by takhle trpět.

"Nedělej si starosti o Maddoxe. Ty víš, že bude v pořádku. Starej se o sebe. Chystají se tě vzít do města, a já jim to nemohl dovolit. Maddox by nás všechny zavraždil ve spánku. Takže, kvůli mému životu, pokud se nestaráš o ten svůj, buď zticha. Nemají mnoho času na to, aby tě hledali. Schovej se a možná přežiješ." S tím jí před obličejem měkce praštil dveřmi.

Zaslechla ozvěnu z cvaknutí zámku.

Hrůza, strach a nejistota uvnitř ní bojovali o nadvládu. Nevěděla, jestli Torin mluvil pravdu a bylo jí to jedno. Musela se dostat k Maddoxovi. Další z jeho výkřiků probodl vzduch a zdálo se, jako kdyby proplouval skrz omítku a kámen, obaloval se kolem ní.

Slzy ji pálily v očích. Vrhla se ke dveřím a roztřesenýma rukama se snažila otočit s klikou. Nepohnula se. Sakra! Možná, že bude zticha, ale nehodlá zůstat v tomhle pokoji.

Ashlyn se otočila a znovu prozkoumala místnost, snažící se to vidět očima zloděje. Prach tu ležel snad na všem, jako kdyby byla místnost léta zapomenutá. Žádné drobnůstky. Nic, co by mohla použít k tomu, aby rozbila zámek.

Přešla k oknu a odhrnula závěsy, čímž okamžitě získala výhled na hory, bílé a majestátní. Balkon vedl - podívala se a zalapala po dechu. Dolů, dolů, dolů. Pokud by spadla. Naštěstí dvojité prosklené dveře se daly snadno otevřít. Ignorovala náhlý poryv chladného vzduchu a vykoukla doprava, pak do leva. Několik stop od ní byl další balkon.

Maddox řval, hlasitě a dlouho.

Dlaně se jí potili, když závodila k posteli a v duchu se jí tvořil nápad. Nebezpečný nápad. Hloupý nápad. "Pouze nápad," zamumlala, když pohybem zápěstí k sobě strhnula závěsy.

Prach jí naplnil ústa, nos a ona se rozkašlala, přesto nezpomalila. Uvázala si jeden konec závěsu kolem druhého. "Ve filmech to zvládnuli. Budeš v pořádku." Možná. Herci měli sítě - a jištění. Ona neměla ani jedno.

Další řev.

Žaludek se jí scvrkl, když se vyklonila z balkonu. Nadměrně velké tepláky a tričko nestačily, aby jí ochránily před silným větrem, ale přesto bez zaváhání šlápla na balkon a zasyčela. Kámen byl studený jako led proti jejím bosým chodidlům.

Prsty se jí třásly, když si uvázala konec provizorního lana k zábradlí balkonu. Dvakrát ho zauzlovala. Třikrát. Zaškubala za něj.

Vydrželo.

Ale udrží její váhu? Po tom jak předtím vyzvracela vše ze svých vnitřností, byla pravděpodobně o pár kilo lehčí, takže to byl jeden bod v její prospěch.

Teď už se třásla víc násilně, když lezla přes kovovou tyč. Prach zanechal špinavou stopu na jejím oblečení. Držela svůj pohled vysoko. "Nemáš se čeho bát. Pod tebou přeci není deset miliónů stop dlouhá díra."

Pověsila se na závěs. Zavrzal. Zachraptěl. Její srdce se téměř zastavilo. "Maddox tě potřebuje. Možná mu na tobě dokonce záleží. Nebo si myslí, že si lhářka a odporný vrah, možná tě ani nemá rád a jen se od tebe pokusil sváděním získat odpovědí - ale tak jako tak, tohle si nezaslouží. Jsi jediná na tomhle místě, která si to myslí, tak to zvládni. Jsi jeho jedinou nadějí."

Bože. Zněla jako princezna z hvězdných válek.

Ale byla zoufalá snahou vyplnit ticho, které tak oceňovala. Jinak by musela myslet na pád a smrt, nebo ještě hůř, na selhání. "Vedeš si dobře. Jen tak dál."

Ztišila hlas, když zjistila, že se závěs posunul. V krku se jí tvořil knedlík. Prosím, Bože. Nenech mě spadnout. Ať se mi ruce nepotí ještě víc, než teď.

Naklonila se dopředu a rozhoupala závěs…lehce. Sakra. Znovu ho rozhoupala. O kousek. Kývala se dopředu a dozadu. Dopředu, dozadu. Brzy měla pěknou houpačku. Ale závěs sklouzl - nebo to možná byla ona - a zakřičela.

Jen o kousek víc. Zvládnu to. Nabírající na rychlosti, pokračovala v kývání ze strany na stranu. Nakonec byla dost blízko, aby se mohla natáhnout a chytit druhého balkonu a - sakra! Netrefila se.

Znovu se rozhoupala a natáhla se. Prsty narazily do zábradlí, ale nepodařilo se jí zachytit se. Letěla zpět a znovu prsty minula.

Soustřeď se, Darrowayová. Natáhla se znovu a tentokrát se jí podařilo prsty pevně obemknout, takže jí lano nemohlo stáhnout zpátky dozadu. S bručením se veškerou vahou vrhnula dopředu, popadla tyčku druhou rukou a pustila závěs. A pak udělala tu chybu, že se podívala dolů.

Spodní polovinou těla visela v prázdnu a padesát metrů pod ní byla zubatá hora.

Nemohla si pomoci, ale vyjekla.

Několik chvil jí srdce bušilo, kopala nohama a snažila se je vykopnout přes zábradlí, stejně, jako to udělala s prsty. Uklouznula…uklouznula… a konečně se její koleno zaháklo.

Svaly jí hořely z napětí, když se sama zvedala. Venku bylo chladno, to ano, ale teď se potila. Její nohy se třásly, když se snažila vypáčit okno, které vedlo do nové místnosti. Drželo. Několik minut, kdy do něj bouchala a kopala, trvalo, než ho otevřela. Vlezla dovnitř a málem se zhroutila úlevou.

V místnosti byla tma a prach, stejně jako v té předešlé, ale slyšela Maddoxovo sténání a boj. Prosím, ať nejdu příliš pozdě. Byla blízko…tak blízko…

Po špičkách došla ke dveřím a otevřela je na malou škvírku. Nikdo na chodbě nebyl. Najednou Maddoxův hlas ztichl. Bylo tam příliš ticho. Zakryla si rukou ústa, aby zabránila křiku. Někdo tam něco mumlal…

"Neměl jsi mu to říkat."

"Potřeboval čas, aby se uklidnil. Teď ho má."

"Možná se nikdy neuklidní."

"To je fuk. Byla to správná věc." Pauza. Povzdech. "Nemůžu se dočkat, až tohle dokončíme a odstraníme tím z našich životů alespoň jedno závaží. Pojďme chytit tu dívku a vyrazíme."

Chvěla se, když se tiskla ke zdi. Zvuky kroků zněly ozvěnou na chodbě. Dveře se se skřípěním otevřely a zavřely. Další kroky, které šly směrem od ní.

Ashlyn skočila do pohybu. Vyběhla na chodbu a zahlédla dva muže, kteří právě zahýbali za roh, když otevírala dveře do Maddoxova pokoje.

Málem začala zvracet.

Ležel na posteli, posteli, kde ji držel tak něžně sotva před pár hodinami a všude kolem něj byla krev. Jeho hruď byla nahá a ona viděla šest zejících ran, kterými pronikal meč. Viděla vnitřek jeho těla. Bože. Zakryla si rukou ústa.

V šokovaném transu se přistihla, jak jde k němu. Už zase, pomyslela si. Už zase! Ta brutalita byla překvapivá.

Proč mu to ti parchanti dělali? Byl démon, oni byli démoni, ale to nebyl dostatečný důvod. "Neexistuje důvod, který by to ospravedlnil," vzlykla. Byli krutí a bezcitní.

Pomalu natáhla ruku a pohladila rukou Maddoxovo čelo. Jeho oči byly zavřené, krev mu skrápěla obličej, a náhodně i celé tělo. Ne, ne náhodně. Ashlyn si myslela, že vidí tvar motýla na jeho andělských, ostrých rysech.

Krev mu dokonce stékala ze zápěstí a kotníků, z míst, kde škubal za své pouta.

Další vzlyk jí bublal v hrdle a přetekl. Kolena se jí podlomila a najednou vedle něj klečela. "Maddoxi," zašeptala zlomeně. "Jsem tady. Neopustím tě." Hledala klíč, ale nic nenacházela.

Natáhla ruku a stiskla jeho bezvládnou dlaň. Byl nesmrtelný. Probudil se už jednou. Mohl to udělat znovu. Že ano?



***

Plameny ho olizovaly. Pálily jako kyselina. Byly tak horké. Rozežíraly ho, ničily ho kousek po kousku. Vzduch byl těžký, černý a hořký, zatímco se jeho tělo rozpadalo. Tolik bolesti. "Maddoxi."

Slyšel hlas, povědomý, sladký. Přestal se svíjet, na horko náhle zapomenul. "Ashlyn?" Přelétl pohledem hlubiny pekla, hledajíc ji, ale viděl jen jeskyni a plameny. Slyšel jen kňučení a výkřiky. Co když Ashlyn zemřela? Co když sem byla poslána, aby také trpěla?

To by mohlo znamenat pouze to, že ji Lucien a Reyes zabili. "Bastardi!" Maddox zavyl. Oni ji zabili, takže je teď bude muset zabít. S radostí, zavrčel démon.

"Jsem tady," řekla. "Neopustím tě." Tentokrát vzlykala.

"Ashlyn," zavolal. Bude vyjednávat s novými bohy. Dostane ji odsud. Udělá cokoliv, co bude potřeba. Klidně se s nimi dohodne, že tady zůstane navždy. Cokoliv, co bude stát její vysvobození.

"Nenechám tě odejít. Budu tady, až se probudíš. Pokud se probudíš. Bože."

Obočí se mu ve zmatku stáhlo, než začal znovu hořet. Její hlas nebyl ozvěnou uvnitř pekla. Byl ozvěnou v jeho mysli. Ale to nedávalo žádný smysl. To nebylo možné.

"Jak ti to mohli udělat? Jak?"

Byla…s jeho tělem? Ano, uvědomil si o chvilku později. Ano, byla. Téměř cítil, jak její ruka svírá jeho, jak její teplé slzy padají na jeho otevřenou hruď. Málem cítil tu sladkou medovou vůni.

Jeho tělo hořelo, spalovalo se, znovu se vytvářelo a pak znovu hořelo. Přesto ho její šepot uklidňoval.

"Probuď se znovu, Maddoxi. Probuď se pro mě. Máš hodně co vysvětlovat a já tě nepustím, dokud mi neřekneš pravdu."

Chtěl poslechnout a snažil se uniknout z té hluboké, hluboké jámy, v níž právě byl, a dělal, co mohl, aby znovu dostal svou duši do svého těla. Chtěl ji vidět, držet, aby ji ochránil. Ale oheň ho zajal v doutnajícím objetí, pohltil ho. Zaťal zuby, pral se, bojoval a bojoval znovu a znovu. Bude bojovat celou noc, když bude muset. Bude bojovat, dokud si pro něj nepřijde Lucien.

Aby mohl být znovu s Ashlyn.

Jeho spojení s ní bylo příliš silné, příliš hluboké a hluboce zakořeněné na to, aby mohlo být ignorováno nebo zamítnuto. V tak krátkém čase se z ní tak nějak stal střed jeho vesmíru. Byla jeho jediným důvodem k životu. Bylo to, jako kdyby k němu odjakživa patřila. Jako kdyby se narodila právě pro něj.

Teď, když ji našel, se mezi ně nic nepostaví.

"Já tady zůstanu celou noc," řekla. "Neopustím tě."

Usmíval se, když ho plameny znovu pohlcovaly.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama