Pán Upírů - Kapitola 1

25. listopadu 2012 v 16:01 | překlad Kerris |  Pán upírů (1#)




"Já tě potřebuji, Jane."
Mračíc se, Jane Parkerová odložila balíček na svou kuchyňskou desku. Studovala zjizvenou, v kůži vázanou knihu, kterou z balíčku vytáhla a která byla zabalená v moři černého sametu. Před několika minutami se vrátila z pětikilometrového běhu. Tenhle balíček na ni čekal na verandě.

Nebyla tam žádná zpáteční adresa. Žádné vysvětlení k tomu, proč je ta věc na její verandě a ani náznak toho, kdo by "Já" mohl být. Ani, proč Jane potřebuje. Proč by ji někdo potřeboval? Bylo jí dvacet sedm let a sotva nedávno zjistila, jak používat své nohy. Neměla rodinu, žádné přátele, žádné zaměstnání. Už ne. Její malá chatrč stála v tom Úplně Nejmenším Městě na světě - Oklahomě - byla na samotě a jediný náznak sousedů tvořily zelené stromy a dokořán otevřená, modrá obloha.
Měla tuhle věc zahodit. Ale samozřejmě, že zvědavost převážila opatrnost. Jako vždy. Opatrně knihu zvedla. V okamžiku kontaktu spatřila své ruce pokryté krví a zalapala po dechu, když těžká kniha dopadla zpátky na desku. Ale když pozvedla své ruce ke světlu, byly čisté, nehty upravené a namalované pěkně na růžovo.
Máš hyperaktivní fantazii a příliš mnoho kyslíku pumpuje tvými žilami po dlouhém běhu. To je vše.
Studená tvrdá logika - její nejlepší a jediný přítel.
Kniha zaskřípala, když jí veprostřed otevřela, v místě, kde byla založená růžovou stuhou. Vůně prachu a pižma ovanula vzduch, vrstvená ještě něčím jiným. Něčím… z čeho se jí sbíhaly sliny a s čím byla lehce obeznámena. Ještě víc se zamračila.
Zavrtěla se v křesle a bolest jí bodavě vystřelila v noze, když si přičichla. Ach, ano. V jejích ústech se rozhodně sbíhaly sliny, když zachytila tu nejmenší stopu santalového dřeva. Husí kůže se jí rozeběhla po kůži, její smysly brněly, krev se jí vařila. Jak trapné. A ano, také zajímavé. Od dopravní nehody, která před jedenácti měsíci zničila její život, zažívala vzrušení jen v noci, ve svých snech. Reagovat takhle za denního světla kvůli knize…bylo divné.
Nechtěla se ale zamýšlet nad tím proč to tak je. Neexistovala tu odpověď, která by ji uspokojila. Místo toho se soustředila na stránky před ní. Byly zažloutlé a křehké, delikátní. A byly na nich kapky krve? Malé tečky suchého karmínu rámovaly okraje.
Jemně přejela konečky prstů po ručně psaném textu, její pohled se snažil ulovit nějaké slova.
Řetězy. Upír. Patřící. Duše. Znovu se tu objevila ta husí kůže, více brnění.
Začervenala se.
Oči se jí zúžily. Konečně jí ta kolínská s vůní santálového dřeva dávala smysl. Posledních pár měsíců snila o upířím muži a probouzela se s jeho vůní lpící na její kůži. A ano, byl to ten, který ji volal. Nikomu to neřekla. Tak, jak mohl někdo vědět, že jí má dát tenhle… deník?
Pracovala několik let v oboru kvantové fyziky, přesněji v oboru, který byl považován jen za okrajovou vědu, a který studoval "mýty" a "legendy". Vedla několik sledovaných rozhovorů se skutečnými pijáky krve, dokonce i s ghúly, které jí přivedli do laboratoře.
Věděla, že upíři, tvaroměniči a další tvorové noci existují, i když její spolupracovníky na straně kvantové fyziky nebyli zasvěcení do této pravdy. Takže, možná že to někdo našel a považoval to za prostý vtip. Možná, že s tím její sny neměly žádnou spojitost. Až na to, že se to zdálo už jako věčnost, kdy naposledy měla jakýkoliv kontakt s těmito spolupracovníky. A kromě toho, kdo by něco takového udělal? Nikomu z nich na ní nezáleželo dost na to, aby udělali cokoliv.
Nech to být, Parkerová. Před tím, než bude příliš pozdě.
Příkaz jejích sebezáchovných instinktů jí nedával žádný smysl. Příliš pozdě na co?
Její instinkty jí nenabídly žádnou odpověď. No, ale vědkyně v ní potřebovala vědět, co se to tu děje.
Jane si odkašlala. "Prostě si jen přečtu pár pasáží." Byla sama od té doby, co před několika měsíci opustila nemocnici, takže zvuk jejího hlasu byl lepší, než mlčení. "Řetězy byly obmotané kolem upírova krku, zápěstí a kotníků. Vzhledem k tomu, že jeho košile a kalhoty byly odhozené a jediné, co měl na sobě, byla bederní rouška, nic ho nechránilo před odíráním kůže. Řetězy se zarývaly hluboko, až do morku jeho kostí, zatímco se léčil - což akorát způsobilo, že se mu rány znovu otevřely. Nestaral se o to. Co znamená bolest, když vaše vůle a vaše duše již nepatří vám?"
Stiskla rty, když jí projížděla vlna závrati. Uplynul okamžik, pak další, její srdce se zrychlovalo a tlouklo divoce proti jejím žebrům.
Syrové obrazy jí projížděly. Tento muž - upír - svázaný, bezmocný. Hladový. Jeho svěží rty byly stisknuté, jeho zuby byly ostré, bílé. Byl překvapivě opálený, lákavě svalnatý, s tmavými rozcuchanými vlasy a obličejem tak děsivě krásným, že jí to bude strašit v jejích nočních fantaziích několik následujících let.
Ale to, co si právě přečetla, už viděla. Mnohokrát. Jak? To nevěděla. Jediné, co věděla, bylo to, že ve svých snech k tomuto muži cítila soucit, dokonce i zlost. A přesto, vždy v pozadí cítila lehké, zadušené vzrušení. Teď, se to vzrušení dostalo do centra její pozornosti.
Vdechla a cítila, jak na ní ulpívá více santálové vůně a vize její reality se stále více měnila, jako kdyby její domov nebyl ničím jiným, než přeludem. Jako kdyby ten upír v kleci byl skutečný. Jako kdyby potřebovala vstát - ne, utíkat - dokud k němu nedorazí. Cokoliv, aby mohla být s ním, teď a navždy.
Dobře. Dost. S úderem knihu zavřela, i když ve vzduchu viselo tolik otázek, a odkráčela. Taková silná reakce spolu s jejími sny naprosto zničila její předešlé myšlenky na vtip. Ne, že by v tomto směru měla nějaké naděje. Nicméně, zbývající možnosti jí rozrušovaly a odmítala o nich uvažovat.
Osprchovala se, oblékla si tričko a džíny a snědla výživnou snídani. Zjistila, že její pohled se nezvaně vrací ke kožené vazbě, znovu a znovu. Přemýšlela, jestli zotročený upír je skutečný - a v pořádku. Jestli by mu nemohla pomoci. Několikrát dokonce otevřela knihu, aniž by si pamatovala, že se nějak pohnula. Vždy se vytrhla dřív, než jí příběh stihl popadnout. A možná, že to byl důvod, proč jí tahle stupidní věc byla dána. Aby jí to zajalo a znovu chtěla utíkat do své práce. No, ale ona nemusela pracovat. Peníze pro ni nebyly problém. Víc než to, už dál vědu nemilovala. Proč by měla? Nikdy v ní nenašla řešení, jen další problémy.
Vždy, když jeden puzzl sklouzl na své místo, zjistila, že jich potřebuje o dvacet víc. A nakonec, nic co udělala, nic co rozluštila, nebo ne, nedokázalo zachránit ty, které milovala. Vždy tady bude nějaký hloupý kluk, který do sebe nahází několik studených piv v místním baru, dostane se do svého auta a srazí vás. Nebo něco podobně tragického.
Život byl náhoda.
Jane toužila po monotónnosti.
Ale když už odbývala půlnoc, její mysl se stále převracela a vracela se k upírovi.
Vzdala to, vrátila se do kuchyně, popadla knihu a odkráčela do postele. Jen několik pasáží, zatraceně a pak začnu znovu toužit po monotónnosti.
Janino příliš velké tričko se jí zvlnilo kolem pasu, když si opřela knihu o pokrčené nohy a otevřela příběh uprostřed, v místě záložky a obrátila svou pozornost na jednotlivé stránky. Několik vteřině se jí zdálo, že jsou slova psaná v jazyce, kterému nerozumí. A pak, o mrknutí později, byly znovu v angličtině.
O-kay. Velmi podivné, ale určitě - doufala - že to bylo jen potřebou chybějícího spánku z její strany.
Našla to, co jí zajímalo. "Říkali mu Nicolai." Nicolai. Silné, lahodné jméno. Slabiky projížděly její myslí, hladily ji. Bradavky jí ztvrdly, jako po bolavém, vlhkém polibku a každý centimetr její kůže zrůžověl. Zamyslela se. Nikdy nevedla rozhovor s upírem jménem Nicolai, a ten v jejím snu k ní nikdy nepromluvil. Nikdy nijak nedal najevo, že by o ní věděl. "Neznal svou minulost, nevěděl, jestli má budoucnost. Znal jen svou přítomnost. Jeho nenáviděnou, mučivou současnost. Byl otrokem, zamčený jako zvíře."
Stejně jako předtím, do ní narazila vlna závratě. Tentokrát, Jane pokračovala, i když jí na hrudi bylo úzko. "Byl držený v čistotě a mazaný olejem. Vždy, jen kdyby se náhodou princezna Laila rozhodla, že ho chce ve své posteli. A princezna ho potřebovala. Často. Její kruté, zkroucené touhy ho zanechaly zbitého a pohmožděného. Ne, že by někdy přijal porážku. Ten muž byl divoký, téměř nekontrolovatelný a tak plný nenávisti, kterou mohl vidět kdokoliv, kdo se zadíval do smrti v jeho očích."
Závrať se zintenzivněla. Sakra, stejně tak i touha. Zkrotit takového muže, zaměřit veškerou jeho ráznost na sebe, bušil by do mě…ze své svobodné vůle… Jane se zachvěla.
Propadáš ADD (pozn. Překl. - nemoc, porucha pozornosti), Parkerová. Odkašlala si. "Byl tvrdý, nemilosrdný. V srdci to byl pravý válečník. Muž zvyklý na absolutní kontrolu. Alespoň to si myslel, že je. Zjevně si toho byl vědom i přes ztrátu paměti, protože každý příkaz, který šel jeho směrem, mu syrově poškrábal nervy."
Další zachvění jí projelo. Zaskřípala zuby. On potřeboval její soucit, ne její touhu. Je podle tebe vážně tak skutečný? Ano, byl. "Alespoň teď bude mít pár dní milosti," četla dál. "Bude všemi zapomenut. Celý palác napjatě čeká na návrat princezny Odetty z hrobu a…"
Zbytek stránky byl prázdný. "A co?" Jane listovala dál a dál, ale rychle si uvědomila, že příběh skončil jako nedokončený drastický seriál. Skvěle.
Naštěstí - nebo možná ne - objevila další psaná slova na konci knihy. Zamrkala a zavrtěla hlavou. Slova se nezměnila. "Ty, Jane Parkerová," recitovala dutě. "Ty jsi Odette. Pojď ke mně, přikazuji ti. Prosím, zachraň mě. Prosím, Jane. Potřebuju tě."
Její jméno bylo v knize. Jak mohlo být její jméno v knize? A psané stejnou rukou, jako ten zbytek? Na stejně staré, obarvené stránce, stejným, rozmazaným inkoustem?
Potřebuju tě.
Její pozornost se vrátila k té části o ní. Přečetla: "Jsi Odette," a najednou touha křičet konečně převážila její zvědavost. Její mysl vířila. Bylo tam tolik způsobů, jak se s tím mohla vyrovnat. Padělek, originál, sen, realita.
Pojď ke mně.
Zachraň mě.
Prosím.
Přikazuji ti.
Něco uvnitř ní na tento příkaz reagovalo mnohem víc, než na cokoliv jiného v knize. Nutkání utíkat - tam, sem, kamkoliv - jí naplnilo. Pokud ho najde, zachrání ho, tak na ničem jiném nezáleží. A ona ho může zachránit, v okamžiku, kdy se k němu dostane.
Já. Ti. Přikazuji.
Ano. Chtěla ho poslechnout. To bylo tak zatraceně špatné. Měla pocit, jako kdyby se jí kolem krku točila neviditelná šňůra a někdo za ní tahal.
Chvějící se, Jane zavřela knihu. Nebude nikoho hledat. Dnes ne. Musí se dát dohromady. Zítra odpoledne, po několika kávových infuzích, bude mít jasnou hlavu a dokáže si to zdůvodnit. Doufala v to.
Po tom, co odložila knihu na noční stolek, spadla do postele, zavřela oči a snažila se přinutit mozek, aby se utišil. Bylo to neúspěšné úsilí. Pokud byl Nicolaiův příběh pravdivý, byl v pasti těch řetězů stejně jistě, jako ona byla v pasti ve svém slabém těle.
Soucit v ní rostl…rozšiřoval se…
Zatímco on byl držen v kleci, ona byla přivázaná k nemocniční posteli, její kosti byly zlámané, její svaly potrhané, její mysl zatemněná léčbou, jen kvůli tomu, že do jejího auta narazil opilec. A zatímco se ona trápila tím, že ztratila svou rodinu, protože její matka, otec i sestra byli v autě s ní, Nicolai byl sužován nežádoucími doteky sadistické ženy. Cítila, jak v ní vlna lítosti praská a ustupuje před vlnou vzteku.
Potřebuju tě.
Jane se zhluboka nadechla, pomalu vydechla, přesunula se na bok a těsně objala polštář. Tak těsně, jak právě teď chtěla být s Nicolaiem, aby ho mohla potěšit. Chtěla být s ním. Uh, nemysli na to. Neznala toho muže. Proto si nebude představovat, jak s ním spí.
Ale nakonec to bylo přesně to, co udělala. Zapomněla na jeho osud, když si představovala, jak po ní leze, jak jsou jeho stříbřité oči lesklé touhou, jak jeho panenky září. Jeho rty byly plné a zrudlé z toho, jak ji líbal po celém těle, stále byly vlhké její příchutí. Olízla mu je, ochutnávala ho, ochutnávala sebe, toužící po všem, co by jí mohl dát.
Souhlasně zavrčel a blýsk po ní svými tesáky.
Jeho velké, svalnaté tělo ji obklopilo, jeho kůže byla horká, tvořily se na ní malé kapičky potu, když se o sebe třeli a klouzali po sobě, natahující se po uvolnění. Bože, on byl cítit tak dobře. Tak zatraceně dobře. Dlouhý a tlustý. Perfektní, roztahoval ji tak akorát. Kolébal se proti ní, vrážel do ní, rychleji a rychleji, bral jí sebou na pokraj vzrušení, než zpomalil…ještě zpomalil… čímž ji mučil.
Drápala ho, její nehty se mu vrážely do zad. Zasténal. Zvedla kolena, stiskla jeho boky. Ano. Ano, více. Rychleji, stále rychleji. Nikdy nebude mít dost, a už má skoro dost. Více, prosím více.
Nicolaiův jazyk jí vklouzl do úst, proplétal se s jejím, než jí kousl, sál a bral si její krev. Ostré bodnutí, a pak, konečně, ach bože, konečně, sklouzla přes okraj.
Vlny spokojenosti se jí proháněly po celém těle, malé hvězdičky jí problikávaly za očima. Její vnitřní svaly se svíraly a uvolňovaly, tekuté horko se jí sbíhalo mezi nohama. Několik nekonečných vteřin jela na tomhle přílivu, než se uvolnila proti matraci, nemohoucí popadnout dech.
Orgasmus, přemítala omámeně. Zpropadený orgasmus kvůli fantazii o muži a to se nemusela ani dotknout sama sebe.
"Nicolai… můj…" zašeptala a usmívala se, než konečně usnula.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kathy Kathy | 25. listopadu 2012 v 19:16 | Reagovat

Moc dekuju za preklad. :-)

2 Soňa Soňa | 25. listopadu 2012 v 21:37 | Reagovat

To bylo super,děkuju:-).Tak šup šup za Nikolajem:-D

3 Kerris Kerris | E-mail | 25. listopadu 2012 v 21:39 | Reagovat

[2]: Brzdi:D U tohohle prekladu sem si malem vyrvala vlasy, tak musim pockat nez me to co sem si vyskubala zas doroste :D

4 viki viki | 25. listopadu 2012 v 22:53 | Reagovat

Zajímavé ! Děkuji za překlad !

5 Soňa Soňa | 26. listopadu 2012 v 15:09 | Reagovat

[3]: fakt,no co na to říct,pofoukám na dálku :-),ale stejně se těším na záchranou akci Nicolaje,hmm pěkný upír,jůů těším se :-d,doufám jen,že už si u toho nebudeš trhat vlasy :-)

6 Kerris Kerris | E-mail | 26. listopadu 2012 v 15:12 | Reagovat

[5]: Ah, muzu te ujistit, ze budu... knizku s tak divne psanou anglictinou sem jeste necetla :D Gena ma proste svuj styl no... Ja tuhle knizku prekladam jen jako bokovku, protoze Hanca si to vzala na starost a pak se toho zrekla, takze ja jen jednou za cas prelozim nejakou tu kapitolku, nez se najde nekdo, kdo si to vezme na stalo :D

7 Soňa Soňa | 26. listopadu 2012 v 15:42 | Reagovat

[6]:aha,no já jsem se zprvu podivila,že to překládáš.Tak to doufám,že se toho někdo ujme,v zájmu v tvých vlasů a nervů :-).Každopádně,překlad byl super,ostatně jako všechny :-),tak se budu těšit,než přibude další

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama