Nejtemnější noc - Kapitola 9

22. listopadu 2012 v 19:05 | překlad Kerris, korekce Hanulla |  Nejtemnější noc (#1)


Když Reyes vešel do Maddoxovy ložnice s andělsky vyhlížející blondýnkou, kterou měl Aeron brzy zabít, Maddox se téměř rozkřičel úlevou. Ashlyn zvracela znovu a znovu, dokud nebyl její žaludek úplně prázdný. A pak zvracela znovu.
Potom klesla zpět na matraci a přestala dýchat. Zoufalý, Maddox vyzýval Titána znovu, ale bůh vůbec nic neudělal. Jakmile Maddox slíbil, že zaplatí jakoukoliv cenu, všemocný ho opustil.

Titán zvýšil jeho naděje a pak je úplně zahodil. Pokud předtím Maddox pochyboval o úmyslech této bytosti, teď si s nimi již byl jistý; naprostá krutost, sadistické pobavení.
Reyes ustoupil z cesty a malá blondýnka přispěchala.
"Pomoz jí," přikázal Maddox.
"Ó můj bože, ó můj bože, ó můj bože," řekla zpěvavě. Zbledla, když si klekla na jednu stranu postele. Třásla se, ale Maddoxovi věnovala obviňující pohled. "Co jsi jí udělal?"
Vina v něm sílila, když Maddox zpevnil své sevření na jeho křehké, nemocné, umírající Ashlyn. Sotva tu ženu znal, ale chtěl, aby žila víc, než se chtěl vyhnout těm nejžhavějším plamenům pekelným. Bylo příliš náhlé něco takového cítit, ale přesto přesně to cítil.
Bylo to naprosto mimo jeho povahu, to ano. Ale o své pošetilosti může přemýšlet později.
"Ona nedýchá," zachraptěl. "Udělej něco, ať dýchá."
Pozornost blondýnky se vrátila k Ashlyn. "Potřebuje do nemocnice. Někdo zavolejte 911. Hned! Počkat, sakra. Máte tady alespoň lékárničku? Nebo jsou tu telefony? Pokud ano, musíte tam ihned zavolat!"
"Není čas," odsekl Maddox. "Musíš něco udělat."
"Stačí tam zavolat. Ona je…"
"Udělej něco, nebo zemřeš!" Zařval.
"Ach bože." Oči se jí zalily absolutní panikou. "Potřebuji… musím - musím udělat CPR (pozn. Překl. - Cardiopulmonary resuscitation). Ano, to je ono. Resuscitace. To můžu udělat. Můžu," říkala si to spíš pro sebe, než pro kohokoliv jiného. Vylezla na postel a sklonila se, vznášejíc se přímo nad Ashlyninou mrtvolnou tváří. "Polož ji rovně a uhni mi z cesty."
Maddoxe ani nenapadlo, aby protestoval. Převalil Ashlyn na záda, vyskočil na podlahu a skrčil se u postele. Odmítl pustit její ruku, nepřerušujíc pevné sevření. Dívka byla chvíli nehybná, když jí panika stále osvětlovala oči.
"Daniko," řekl Reyes, jako jasné varování.
Dívka - Danika polknula a hodila po Reyesovi nervózním pohledem. Válečníkovo tmavé obočí se stáhlo až k jeho vlasům, když se na ni díval a ptal se. "Jsi si jistá, že víš, co děláš?"
"Sa...Samozřejmě." Zrůžovělá barva jí prosakovala do tváří, když opět obracela svou pozornost k Ashlyn. Srovnala své dlaně těsně pod Ashlynina ňadra, jednou stlačila, dvakrát a roztřeseně zašeptala. "Neboj se. Cvičila jsem. Figurína je stejná, jako člověk. Figurína je stejná, jako člověk." Pak své pootevřené rty přitiskla na Ashlyniny.
Po několik dalších minut, které mu připadaly jako věčnost, a které byly mnohem horší, než hodiny strávené každou noc v plamenech, Maddox sledoval, jak se střídá v pumpování Ashlyniny hrudi a foukání vzduchu do jejích úst. Nikdy se necítil tak bezmocný. Čas se mu stal nenáviděným nepřítelem, tentokrát víc, než kdy jindy.
Reyes čekal u dveří, nehybný a tichý. Ruce měl zkřížené na hrudi. Nesledoval Ashlyn, ale Daniku, se zamračeným výrazem. Maddox si třel zátylek volnou rukou a v mysli mu hlasitě zazníval každý jeho nádech.
Konečně, chvála bohu, Ashlyn začala kašlat a prskat. Celé její tělo se otřásalo, když otevřela ústa a snažila se vsát život do svých plic. Vdechla a začala se dusit. Vydechla a zarazila se.
Maddox ji v příštím okamžiku přitáhl ke své hrudi. Snažila se s ním bojovat. "Nehýbej se, krásko. Nehýbej se."
Postupně její pohyby ustaly. "Maddoxi," řekla chraplavě, a byl to ten nejsladší zvuk, který kdy slyšel.
"Jsem tady." Její kůže byla stále chladná, stále vlhká. "Mám tě."
Danika zůstala na své straně postele, nervózně si mnula ruce. Bílými zuby si kousala do spodního rtu tak, že jí na něm ulpěla krůpěj krve. "Potřebuje do nemocnice. Potřebuje doktora, léky."
"Cestu z pevnosti do města by nemusela vydržet."
"Co-co se s ní stalo? Virus? Bože! Dávala jsem svou pusu na její."
"Víno," odpověděl Reyes. "Je nemocná z našeho vína."
Zelené oči se jí rozšířily, když hodila po Ashlyn pohledem. "To je všechno z kocoviny? To jste mi měli říct hned. Potřebuje vodu a kávu, aby se alkohol naředil." Odmlčela se. "To by mělo stačit - myslím, že bude žít, ale vážně byste ji měli vzít do nemocnice a dostat ji na IV. Nejspíš je dehydratovaná." Zatímco mluvila, do Ashlyniny tváře se vracely barevné odstíny.
"Bolí," zašeptala Ashlyn. Její ruce svíraly Maddoxe, přitahovala si ho blíž. Možná, že měla stejný pocit, jako on. Pocit, že jí není dost blízko. Byl by se jí zavrtal pod kůži, kdyby to bylo možné.
"Co pro ni ještě můžeš udělat?" Domáhal se Maddox na Danice. "Stále má bolesti."
"Já…já…" Danika našpulila ústa a podívala se pryč od něj, její pohled se uzamkl na Reyese. Zdálo se, že válečník má podezření. Oči se jí rozšířily, ale najednou luskla prsty. "Tylenol! Motrin. Něco takového. To mi na kocovinu vždycky pomohlo."
Maddox se podíval na Reyese. "Viděl jsem reklamu na takové věci, myslím, ale nevím, kde je získat. Ty víš?"
"Ne. Nikdy tady nebyl důvod, abych věnoval pozornost lékům pro lidi." Reyesovy oči nezakolísaly z blondýnky a jeho hlas z nějakého důvodu zněl skřípavě.
Paris by to věděl, ale Paris tu nebyl. "Kde můžeme sehnat ten Tylenol?" Zeptal se Maddox dívky, když ho požírala naléhavost.
Daničino obočí se svraštilo, čímž napodobila Reyese, když její pohled přeskakoval mezi muži. V těch krásných zelených očích byl zvláštní záblesk, jako kdyby na ni on a Reyes mluvili cizím jazykem a ona nepochopila, co chtějí. "Nějaký mám v kabelce," řekla nakonec.
Když se nikam nepohnula, skrz zaťaté zuby řekl. "Jdi a přines tvojí kabelku."
"Pokud se mě nechystáte pustit, tak nemůžu. Je v mém hotelovém pokoji. Jaký… jaký druh vína to pila?" Zeptala se skoro bez dechu.
"Takový, o kterém si nikdy neslyšela, doktorko," řekl Reyes tiše.
Ví to, uvědomila si najednou Danika, když zkameněla. Co ji prozradilo? Její panika a snaha zavolat 911?
Její nervozita? Zachvěla se a zvedl se jí žaludek. Ledová infuze jí vrazila do krve. Najednou se k ní postavil, zahrnul ji svým teplem a jeho zářivá energie zahnala chlad. Zachvěla se, ale tentokrát ne chladem. Spěšně se od něj vzdálila, vystrašená ze své reakce z něj.
"Ty nejsi lékařka, je to tak?" Zeptal se a jeho hlas zněl jako posměšná kletba.
Oh, ano. Věděl to. V ruce žmoulala materiál svých kalhot a slyšitelně polknula. Alespoň ji nezradil, ani na místě nezabil.
Polknula. "Nemůžeš popřít, že teď dýchá. Udělala jsem svou část. Dlužíš mi."
Reyes se od ní odvrátil, jako kdyby už pohled na ní nemohl vystát ani chvilku.
"Sežeň Luciena," řekl Maddox.
"Nemůžu. Má něco jiného na starosti." Reyes kráčel k otevřeným dveřím. "Vrátím se," zavolal přes rameno. "Dohlédni na tu blondýnu, Maddoxi. Je mazaná." S trhnutím za sebou zabouchl dveře.
Jako idiot, se Danika málem rozběhla za ním. Děsil ji víc, než všichni ostatní, ale z nějakého důvodu s ním byla radši. Bylo na něm něco, co jí ovlivňovalo. Možná, že to byla hluboká bolest v jeho očích. Nebo to možná byly ty jemné linky stresu, které měl vryté do tváře. Nebo to, jak k ní mluvil na primitivní úrovni. Úrovni, která jí napovídala, že ji udrží v bezpečí, bez ohledu na to, jaké hrozby říkal.
"Jestli mě přinutíš, abych tě pronásledoval," řekl ten, který se jmenoval Maddox. "Budeš toho litovat. Rozumíš?"
Neotesané varování vyrazilo z její kůže poslední zbytky tepla. Tento muž byl úplně děsivý. Pokaždé, když promluvil, slyšela v jeho hlase brutalitu, jako kdyby byla jeho samotnou součástí. Jako kdyby se nemohl dočkat, až způsobí maximální bolest každému, kdo se podívá jeho směrem. Všimla si, že v posledních několika minutách, se jeho tvář měnila na kostnatou masku, která zakrývala jeho rysy. Fialové oči se měnily na černou, potom na zářivě rudou a pak zpátky na černou.
Jaký muž, jaký druh člověka, mohl takhle vypadat?
Třas se jí šířil od temene hlavy až k nohám. Jako dítě, se bála Boogeymena (pozn překl. - děsivé monstrum, mužského pohlaví, které dostává v noci malé děti - obvykle se schovává pod postelí nebo v temné komoře:P… Jinak je to i film), dokud jí její matka neřekla, že tento tvor je jen mýtus, lež, díky které děti zůstávají poslušné. Ale teď si myslela, že na Boogeymana zírá.
Pouze tehdy, když se díval na ženu na posteli, vypadal normálně.
"Rozumíš?" Zeptal se znovu.
"Ano." Zdůraznila své slovo spolupracujícím přikývnutím.
"Dobře." Maddox okamžitě pustil dívku ze svých myšlenek a obrátil se zpátky k Ashlyn. Její třes se stupňoval do drásajících otřesů. Zuby jí cvakaly o sebe. Oči měla otevřené a osamělá slza jí sklouzávala po bledé tváře.
"Děkuju ti," zašeptala směrem k doktorce.
"Není zač."
"Už je ti líp?" Zeptal se jí tiše.
"Stále to bolí," řekla. "Je mi zima. Ale ano. Lepší."
Byl by ochotný do jejího těla nacpat vlastní teplo, když říkal. "Je mi to líto." Málokdy něco takového říkal. Ve skutečnosti, jediná omluva, kterou v posledních desetiletích řekl, byla ta, kterou ráno nabídl svým přátelům. "Je mi to líto. Je mi to líto." Nemohl s tím přestat. "Je mi to líto."
Zavrtěla hlavou, pak zasténala a zůstala nehybně ležet. "Nehoda."
Jeho ústa se otevřela dokořán překvapením a pocítil k ní úctu. Zatím této lidské ženě nezpůsobil nic jiného, než bolest, a přesto tady jen tak ležela a snažila se ho omlouvat. Úžasné. "Budeš žít. Přísahám." Ať už bude muset udělat cokoliv, aby dostál svého slibu.
Ashlyn se pousmála. "Alespoň je… ticho."
Ticho. To nebylo poprvé, co tohle slovo použila. A ani to nebylo poprvé, co to říkala s takovou úctou. "Tomu nerozumím."
I přes její slabost se jí podařilo vykouzlit další z těch křehkých, sladkých úsměvů. "To jsme dva."
V jeho krevním oběhu vypukl ohňostroj- ten úsměv, tak zářivý, tak krásný - ho rozehřál, probral ho a naplnil ho tak velkou úlevou, že z ní byl téměř opilý. Otevřel ústa, ale nevěděl, co na to říct, zatímco Reyes vtrhl do místnosti, s Aeronem po boku. Krátké vlasy druhého muže zářily ve světle.
Když vešli, Danika ustoupila ke zdi, ale jakmile si uvědomila, co udělala, vkročila zas kupředu. Zvedla znovu bradu, čímž Maddoxovi připomněla Ashlyn v době, když byla zdravá.
Myslel si, že Reyes opustil pevnost a šel pro Daničinu kabelku, ale jeho ruce byly prázdné. Vztek se přes Maddoxe plazil, provokoval Násilí jako dítě, které strkalo klacíkem do klece divoké bestie.
Zamračení se mu objevilo na rtech. Doufal, že dnes už toho bídného démona viděl naposledy - alespoň, než půlnoc dorazí.
"Proč jsi pořád tady? Jdi, dostaň tu kabelku," přikázal. Slova, o kterých si nemyslel, že někdy vyjdou z jeho úst.
"Trvalo by to příliš dlouho," Reyes řekl, hledící kamkoliv jinam, jen ne k Danice. "Aeron tu ženu doprovodí do města. Tvrdí, že je teď v pořádku a že nemá touhu ublížit jí."
"Ach, ne. Ne, ne,ne. Neodejdu bez své rodiny," vydechla Danika panicky bez dechu.
Aeron ji ignoroval a přetáhl si košili přes hlavu. "Tak jdeme na to." Byl opálený a svalnatý, což jen podtrhovalo jeho bojovnickou duši. Jeho tělo pokrývalo tolik tetování, že bylo těžké odlišit jedno od druhého.
Maddox rozeznal pouze dvě: černého motýla, který se mu rozpínal na žebrech a démona, který si protahoval svá ošklivá křídla na obrysu jeho krku. Jen při pohledu na něj, se dalo odhadnout, že je velmi dobré, když je vaším přítelem, ale že by bylo opravdu špatné, kdyby vám šel po krku.
"Přestaň. Není tady důvod, aby ses svlékl." Danika prudce zavrtěla hlavou. "Dej si tu košili na sebe. Hned, zatraceně!"
Z Aerona vyzařovalo děsivé odhodlání, když se k ní blížil.
Danika vrhla po Reyesovi divoký pohled. "Nenech ho, aby mě znásilnil. Prosím. Reyesi, prosím."
"Takhle se tě nedotkne," řekl Reyes skrz sevřené zuby. "Máš mé slovo."
Bylo na něm něco divného, všiml si MAddox. Jeho černé oči byly olemované rudou, což byla barva, která se shodovala s šarlatovým motýlím tetováním na Maddoxových zádech. Zdálo se, že Bolest se brzy dopracuje k záchvatu zuřivosti. Kvůli Danice?
Dívka nevypadala uklidněná jeho slovy, ale Aeron k ní stejně přistupoval. Danika se kymácela z jedné strany místnosti na druhou a z jejího hrdla vycházely podivné zvuky. Malé, chraplavé vrčení, které znělo zoufale a divoce. Reyes najednou zrychleně dýchal. Maddox si byl jist, že v každém okamžiku Bolest skočí po Vzteku a udrápou se k smrti.
"Přestaň," řekla Ashlyn.
Aeron konečně ženu uvěznil v rohu.
Vykřikla, když napřáhla ruce a kopala nohama, snažící se ho udržet od sebe. "Nedotýkej se mě. Neopovažuj se mě dotknout!"
"Nechci tu ublížit," řekl Aeron klidně.
Nakopla citlivé místo mezi jeho nohama. Zalapal po dechu, trochu se shrbil, ale nedal jí žádnou jinou reakci.
"Jdi do prdele," zavrčela, jako divoká kočka, která se nedá zkrotit. "Nenechám tě, abys mě znásilnil! To radši dřív zemřu."
"Nechci tě znásilnit. Ale pokud budu muset, tak tě srazím do bezvědomí. A věř mi, že se ti nebudou líbit moje metody, to ti slibuji."
Rozhodně se nijak nepřiblížil k tomu, aby si ji podrobil, protože jeho hrozba ji ještě víc rozzuřila. Bojovala tvrději, loket vrazila Aeronovi do břicha a znovu ho kopla do rozkroku. Zjevně unavený z jejích útoků, Aeron pozvedl pěst.
Ashlyn ztuhla a zasténala. "Přestaň. Nepotřebuju ty prášky. Vážně ne."
"Neubližuj jí," zavrčel Reyes.
Aerona neudeřil. Zatím. Přejel si jazykem přes zuby. "To ona si to vybrala."
Pokud ji udeří a Ashlyn bude svědkem, Maddox se bál, že bude chtít znovu odejít a bude opět trvat na tom, aby ji vzal domů. "Uklidni se," řekl Danice. "Jen tě odnese do města."
"Lháři!" Zavrčela a pozvedla nohu, kterou zabořila Aeronovi do žaludku.
Válečník se ani nepohnul. Přes jeho rysy padl závoj znechucení, jeho pěst se sevřela pevněji, ale stále ji držel ve vzduchu. "Varoval jsem tě."
"Přestaň," zavolala Ashlyn chraplavě.
Maddox otevřel ústa, aby vyslovil svůj vlastní příkaz. Ale nemusel se obtěžovat. Reyes to zvládl za něj. Během jediné vteřiny byl Reyes na opačné straně místnosti a v druhé byl vedle Aerona a chytil ho za zápěstí. Ti dva na sebe zírali v dlouhé, tiché chvíli.
"Žádné bití," řekl Reyes a Maddox nikdy neslyšel víc smrtící tón.
V Aeronových očích zuřila bitva, než sklonil paži. Co když lhal? Co když rozkaz bohů v něm již zapustil své kořeny? Bojoval s potřebou ublížit Danice? "Tak ji tedy uklidni, nebo ji srazím."
Reyes se nepohnul, jen změnil směr svého pohledu. Slzy se Danice hromadily v očích, když se jí v nich leskla hrůza.
"Nenech ho udělat to," zašeptala stejně zlomeným hlasem, který používala Ashlyn. "Pomohla jsem ti, přesně jak jsi chtěl. Nenech ho to udělat," zopakovala.
Kvůli rychlosti, kterou Reyes vyskočil na její ochranu, Maddox napůl očekával, že se poddá i její prosbě. Mýlil se.
"Přestaň s ním bojovat," přikázal jí Reyes, čímž neukázal žádné slitování. "Potřebujeme ten lék a on je jediný, kdo tě tam může dostat. Ani ho neškrábneš, protože si nemůžeš dovolit, abys ho naštvala. Je to jasný?"
Výraz zrady jí přešel přes obličej. "Proč nemůže jít do města sám? Proč nemůže koupit prášky v nejbližší lékárně?"
"Maddoxi," řekla Ashlyn. "Je mi líp. Přísahám. Já ne…"
Stiskl jí jemně rameno, ale neodpověděl. Přerušení téhle trojice by jen zvýšilo napětí. Kromě toho, věděl, že Ashlyn lže. Bolest se jí stále držela očí, jasně zářila.
"Aeron tě vezme do města," pokračoval Reyes. "Neznásilní tě. Máš mé slovo." Sval mu zaškubal pod levým okem. "Nevěděl by, co by měl koupit, kdyby šel sám - musíš jít."
Tiše, třesouc se, Danika zkoumala jeho tvář skrz řasy, které byly zatížené slzami. Hledala pravdu? Nebo uklidnění? Nakonec přikývla - jeden, téměř nepostřehnutelný sklon hlavy. Narovnala se a rozviklaně se vydala k Aeronovi.
Beze slova, ji Aeron popadl za zápěstí a zamířil si to přes místnost k oknu. Jeho překlenovací okno vedlo na širokou terasu. Danika neprotestovala, dokonce i když rozevřel okno jedinou volnou rukou, protože lepidlo, které na něj Maddox předtím použil, bylo nic, proti jeho neuvěřitelné síle. Studený vzduch okamžitě vtrhl dovnitř, panensky bíle vločky vířily po místnosti. Pustil její zápěstí, uchopil ji kolem pasu a zvedl ji na okenní římsu.
"Zastav ho," zachraptěla Ashlyn, když Danika nakoukla přes zábradlí a hořce, lehce hystericky se zasmála.
"Co budeš dělat?" Dožadovala se blondýna. "Pustíš mě. Jste všichni lháři, že jo? Doufám, že všichni shnijete v pekle."
"Tam už jsme," řekl Reyes bezvýrazně.
Aeron sevřel Danice ramena, když se k ní připojil, pak ji otočil tak, že stála před ním. "Drž se mě."
Další trpký smích. "Proč?"
"Tak přežiješ." Velká křídla náhle vyskočila ze skrytých štěrbin na jeho zádech. Byly dlouhé, černé a vypadaly tak měkce, jako babí léto, ale jejich konce byly zašpičatělé, ostré jako nože.
Ashlyn šokovaně zalapala po dechu. "Je mi lépe. Přísahám, že je mi lépe."
Maddox ji pohladil po tváři, v naději, že se uvolní. "Šššš. Všechno bude v pořádku."
Danika nepřirozeně vytřeštila oči. "Přestaň!" Snažila se vypáčit z Aeronova sevření, snažila se utéct zpět do místnosti, ale pevně ji držel. Natáhla se pro Reyese. "Nemůžu to udělat. Nemůžu! Nenech ho, aby mě odnesl, Reyesi. Prosím!"
Se zmučeným výrazem, k ní Reyes přistoupil… natáhl ruce… zamračil se… a svěsil je k bokům.
"Reyesi!"
"Jdi!" Vykřikl Reyes.
Bez dalšího slova, Aeron skočil, spadl jim z dohledu a stáhl Daniku sebou. Křičela, ale její výkřik se brzo změnil jen výdechy, lapání po dechu a sténání. Pak jim ti dva přišli na oči znovu, vznášející se ve vzduchu, Aeronova křídla kolem nich elegantně, rytmicky mávala.
"Zastav ho," vydechla Ashlyn. "Prosím."
"Nemůžu. Neudělal bych to, ani kdybych mohl. Neboj se o ni. Křídla Vzteku jsou silná, jsou dobře schopné udržet Daničinu lehkou váhu." Prohlédl si místnost, aby našel Reyese, který přecházel z jednoho rohu do druhého. Ten muž svíral dýku, ale spíše za ostří, než za rukojeť a krev kapala z jeho pořezané dlaně na podlahu.
"Potřebujeme vodu a kávu," řekl mu Maddox, když si vzpomněl na pokyny Daniky.
Reyes se zapřel nohama a pevně zavřel víčka, jako kdyby bojoval o kontrolu. Jako kdyby se potácel na okraji totálního zhroucení. "Měl jsem ji vzít sám, ale chůze by byla příliš dlouhá. Viděl jsi, jak byla vyděšená?"
"Ano." Maddox nevěděl, co jiného říct. Daničin strach pro něj nebyl ničím, v porovnání Ashlyniny bolesti.
Reyes si přešel rukou po čelisti, čímž na své kůži zanechal karmínovou stopu krve. "Vodu? Kávu, jsi říkal?"
"Ano."
Zdánlivě vděčný za oddech, Reyes vyšel z místnosti. Zjevně Maddox už nebyl v pevnosti jediný, kdo by měl náhlý problém se ženou.
O chvíli později se Reyes vrátil s požadovanými položkami a postavil podnos na kraj postele. Když to udělal, znovu odešel. Maddox pochyboval, že se vrátí. Zavrtěl lítostivě hlavou - pokud Reyes cítil jen polovinu viny za Daniku, jako cítil Maddox k Ashlyn, byl osudem určen k bolesti, ale ne k takové, po které toužil - Maddox se natáhl za Ashlyn a sevřel vlažnou sklenici vody. Sklouzl jednou rukou pod její krk, zaklonil jí hlavu a umístil okraj skla k jejím rtům.
"Pij," řekl jí.
Tvrdohlavě, stiskla rty a lehce zavrtěla hlavou.
"Pij," trval na svém.
"Ne. Bude mě z toho bolet…"
Vylil jí obsah do úst. Prskala a kašlala, ale většinu spolknula. Několik kapek jí teklo po bradě. Hodil prázdnou sklenici na podlahu, zaslechl žuchnutí.
Ashlyn se na něj mračila a z jejích jantarových očí zářilo obvinění. "Řekla jsem, že je mi líp, ale to neznamená, že se cítil skvěle. Můj žaludek je stále citlivý."
Jeho ústa se mírně zamračila. Péče o člověka byla těžká, to bylo jisté. Nicméně se nehodlal omlouvat, že ji nutil pít. Bylo to to, co potřebovala. Ať už se jí chtělo, nebo ne.
Sevřel hrnek kávy a jeho zamračení se prohloubilo, když si uvědomil, že bylo studené. Oh dobře, to bude muset stačit. "Pij." Nařídil. Z nějakého důvodu, ještě nebyl připravený na to, aby přemýšlel, proč je pro něj důležitá. Záleželo mu na ní.
Neuteče mu. Ne skrz smrt, ani žádným jiným způsobem.
Ashlyn nedala najevo, že by ho slyšela a rozhodně nijak nenaznačila, jaké jsou její záměry. Během mrknutí oka, vystřelila rukou a vyrazila mu hrnek z ruky. Pohyb byl slabý, ale keramika dopadla na podlahu, rozbila se a zanechala tam po sobě černou, kofeinovou řeku.
Dvě barevné skvrnky se jí vybarvily na tvářích. "Ne," řekla s chutí tuhle jedinou slabiku.
"To bylo nemístné," pokáral ji a ze spánků jí stáhnul vlhké pramínky vlasů, aby si mohl vychutnat dotek její hedvábné pokožky.
"To mě nezajímá."
"Dobře. Žádná káva." Díval se na ni, na tu ženu, která otřásla s celým jeho světem. "Stále si přeješ, abych tě nechal jít?" Ta otázka opustila jeho rty, než se mohl zastavit. Nechtěl se jí na tohle ptát, protože ji tu měl v úmyslu udržet všemi nezbytnými prostředky, ale uvnitř něj byla potřeba - velmi bláznivá potřeba - dát jí cokoliv, po čem touží.
Její pohled se od něj odvrátil, dívala se za jeho rameno, na zeď a v jejím výrazu se objevilo zvláštní napětí. Několik minut uplynulo v tichu. Mučivých minut.
Sevřel polštář do pěsti. "Je to ano nebo ne otázka, Ashlyn."
"Já nevím, jasné?" Řekla tiše. "Miluju to ticho a začínám tě mít ráda. Jsem vděčná, že o mě pečuješ." Odmlčela se. "Ale…"
Ale byla stále vyděšená. "Říkal jsem ti, že jsem nesmrtelný," řekl. "A také jsem ti řekl, že jsem posedlý. Jediná další věc, kterou potřebuješ vědět je, že tě ochráním, když jsi tady." Dokonce i před sebou.
Tolik změn v něm za posledních pár hodin proběhlo. Včera - dnes ráno - dokázal myslet jen na její tělo, na výslech a na to, jak ji zabije. Přesto, od té doby udělal všechno, co bylo v jeho silách, aby ji udržel naživu. A už si nebyl jistý, na jaké otázky by se rád zeptal.
"Ochráníš i tu druhou ženu?" Zeptala se. "Tu, která mi pomohla?"
Pokud někdo nepřijde na způsob, jak vzdorovat Titánům, pochyboval, že někdo může ochránit doktorku. Ani Reyes. Ale jemně Ashlyn stiskl a řekl. "Nemysli na ni. Aeron se o ni postará." To nebyla lež.
Ashlyn vděčně přikývla a on zažil bodnutí viny.
Pár minut uplynulo v tichu. Pozoroval ji a byl rád, že se jí vrací barva a že ta záře bolesti slábne. Dívala se na něj, ale její výraz byl nečitelný.
"Jak to, že jsou démoni schopni dělat dobré skutky?" Nakonec se zeptala. "Chci říct, kromě toho, co si pro mě udělal, si udělal spoustu věcí pro město svými dary a lidumilností. Lidé věří, že zde žijí andělé. Věří tomu už stovky let."
"Jak můžeš vědět, že něčemu takovému věří už tak dlouho?"
Přehnal se přes ni třes a ona odvrátila pohled. "Já-já… prostě to vím."
Ne, měla tajemství, něco, o čem nechtěla, aby to věděl. Uchopil ji za bradu a přinutil ji podívat se na něj. "Už tě stejně podezřívám, že si Vábnička, Ashlyn. Můžeš mi říct pravdu."
Její čelo se svraštilo, ty tmavé, jantarové jezírka se zúžily. "Pořád mi tak říkáš, jako kdyby to bylo něco špatného a nechutného, ale já nemám ponětí, co to Vábnička je."
V jejím hlase byl skutečný zmatek. Nevinná, nebo herečka? "Nezabiju tě, ale od teď od tebe očekávám úplnou upřímnost. Chápeš? Nebudeš mi lhát."
Zamračila se a řekla, "Já nelžu."
Krev se mu pomalu začala rozehřívat, když o sobě démon dával znovu vědět. Spěchal, aby změnil téma. Poslouchání lží by mohlo způsobit, že by vylítnul a ubližoval.
Vábnička, nebo ne, odmítal, aby k něčemu takovému došlo. "Pojďme mluvit o něčem jiném."
Přikývla, byla až příliš dychtivá, aby mu vyhověla. "Pojďme mluvit o tobě. Ti muži tě včera večer pobodali a ty jsi zemřel. Uvědomuji si, že ses vrátil k životu, protože jsi nesmrtelný démonský bojovník… nebo tak něco. Ale co nechápu je, proč to udělali."
"Máš své tajemství a já mám své." Měl v plánu ji tady držet a udržet ji naživu, a právě pro to nehodlal mluvit o svém smrtícím prokletí. Už tak se ho bála. Kdyby věděla pravdu, jistě by jím také začala opovrhovat. Už tak bylo špatné, že on sám věděl, co udělal, aby si zasloužil takový trest.
Víc než to, pokud by se příběh o tom, co se mu stává každou noc rozšířil, lidé by mohli zapomenout na to, že si myslí, že jsou andělé. Někdo by mohl zkusit ukrást jeho tělo, unést ho a vystavili by ho ohni nebo mu usekli hlavu a neexistovalo by nic, co by proti tomu mohl udělat. Mohl po téhle ženě toužit sebevíc, ale nevěřil jí. Alespoň část jeho mozku byla stále v jeho hlavě, ne v penisu.
"Chtěl si po nich, aby tě zabili, abys mohl jít do pekla a navštívils tam své přátele, nebo tak něco?"
"Nemám v pekle žádné přátele," urazil se.
"Takže?"
"Takže nic." Otevřela ústa, aby promluvila, ale on ji stiskl. "Teď je na mně, abych kladl otázky. Nejsi Maďarka. Tak proč jsi tady?"
Usadila se po jeho boku s povzdechem a obmotala své tělo kolem jeho. To, že se cítila dostatečně klidná na to, aby s ním takhle ochotně seděla, ho potěšilo. "Jsem ze Spojených Států. Severní Karolína, abych byla přesná. Ale většinu svého času trávím na cestách s Ústavem Světové Parapsychologie."
Položil jí ruku na bříško a jemně ji hladil, když ve své mysli hledal jakoukoliv vzpomínku o takové instituci. "A oni jsou…"
"Zajímají se o nadpřirozeno. Nevysvětlitelno. O zvířata všeho druhu," Odpověděla a spokojeně vydechla. "Studují, pozorují a pokoušení se udržet mír mezi různými rasami."
Odmlčel se. Přiznala právě, že pracuje pro Lovce? Jejich nenávistné kroky vždy prováděli ve jménu prosazení míru pro lidstvo. Jeho obočí se zmateně stáhlo. Zvláštní práce. "Co pro ně děláš?"
Zaváhala. "Poslouchám, abych jim pomohla najít bytosti a další objekty jejich zájmu." Nepříjemně se zakroutila proti matraci, už ne tak docela spokojená."
"Co se stane, když najdeš tyhle věci?"
"Říkala jsem ti to. Studují je."
Když to neupřesnila, zíral do stropu. Jeho zmatek zesílil. Studují, jako zabijí?
Bylo tohle tajemné varování, jak se mu snažila dát najevo, že skutečně pracuje pro lovce? Mohla pro ně pracovat a nevědět o tom? Nebo tahle instituce byla skutečně neškodná a usilovala o mír mezi druhy? "Mají lidé, se kterými pracuješ, tetování na zápěstí? Symbol nekonečna?"
Zavrtěla hlavou. "Ne, alespoň nikdo, o kom bych věděla."
Pravda? Lež? Neznal ji dost dobře na to, aby to odhadl. Každý fanatický lovec, který Lordy v Řecku napadl - dokonce i ti, kteří včera obklopili pevnost - měli tetování. "Říkala jsi, že posloucháš. Co přesně posloucháš?"
Další váhavá pauza. "Rozhovory," zašeptala. "Hele, já si myslela, že o tom dokážu mluvit, že o tom chci mluvit, ale ještě nejsem připravená. Dobře?"
Násilí vyrazilo a Maddox se ho snažil uklidnit. Co skrývala? "Nezáleží na tom, jestli jsi o tom připravená mluvit, nebo ne. Řekneš mi to, co chci vědět. Teď."
"Ne, neřeknu," řekla, znovu tvrdohlavě.
"Ashlyn."
"Ne!"
Byl velmi blízko k tomu, aby se přes ni přetočil, přimáčkl ji k posteli a vynutil z ní odpověď. Jen vědomí, že je stále nemocná a slabá, ho udrželo na místě. Ale dostane svou odpověď tak, či onak. "Krásko, ptám se jen proto, že tě chci lépe poznat. Řekni mi něco o tvé práci, prosím."
Pomalu se uvolnila. "Lidé, kteří pracují pro Ústav, se o své práci naučí mlčet. Není mnoho civilistů, kteří by věřili v to, co děláme. Většina z nich nás považuje za blázny."
"Já si nemyslím, že si blázen. Jak bych mohl?"
Vzdychla. "Dobře. Budu ti vyprávět o jednom z mých úkolů. Který z nich, který z nich…" zamumlala a pak mlaskla jazykem. "Už vím! Tohle bys možná mohl ocenit. Před několika lety, já - uh, Ústav, objevil anděla. Měl svá křídla na několika místech zlomená. Zatímco jsme ho ošetřili, on nás naučil o různých dimenzích a branách. To je ta nejlepší část na mé práci, s každým novým objektem se dozvídám, že svět je ještě větší místo, než si kdokoliv z nás uvědomuje."
Zajímavé. "A co ústav dělá s démony?"
"Studuje je, jak už jsem řekla. Popřípadě je uzamkne, aby nemohli lidem ubližovat."
Část toho, co popisovala, sedělo na to, čím se lovci zabývali celá ta léta nemluvě o těch, se kterými se musel vypořádat včera. Zbytek, no dobře, ten neseděl. "Tvoji lidé nevěří ve zničení toho, čemu nerozumí?"
Zasmála se. "Ne."
Lovci ano. Nebo to tak dřív bývalo. Alespoň to si vždy myslel. Tolik let uplynulo od chvíle, kdy naposledy bojoval ve válce, že měl problémy pamatovat si nějaké podrobnosti. Najednou věděl, že pochopil, proč chtěli lovci jeho a ostatní zabít. Dělali zlé věci a jejich schopnosti jim dávaly sílu a dlohověkost, aby tak činili navždy a nikdo je nemohl zastavit. Ale pak lovci zabili Badena a jeho pochopení se vypařilo, kvůli zániku Nedůvěry, který válečníky rozdělil. Polovina z nich chtěla mír, rozhřešení a útočiště, proto se přesunuli do Budapešti. Ostatní usilovali o pomstu a zůstali v Řecku, aby pokračovali v boji.
Často přemýšlel, jestli tato krevní msta stále zuřila a jestli Lordi, kteří zůstali v Řecku, přežili všechny ta staletí.
Maddox odtáhl Ashlyn vlasy ze spánku. "Co ještě mi můžeš říct o tom Ústavu?"
Mračící se, otočila hlavu a zadívala se na něj. "Nemůžu uvěřit, že tohle přiznávám, ale myslím si, že mají v plánu vás začít studovat."
Tak tohle ho nepřekvapilo. Ať už byla tahle instituce objektivní, nebo hladová po válce, zajímali se o démony. Ale s Torinovými kamerami a senzory, se na kopec nikdy nikdo nedostane - a ti, kteří se to odváží zkusit, tak s těmi se bude jednat jako s lovci, ať už jimi budou, nebo ne.
"Můžou nás zkusit studovat, ale nebude to tak snadné," řekl k Ashlyn. Když ji měl tak blízko a cítil v nose její vůni, byl katapultován hlouběji a hlouběji do sexuálního podvědomí. S každou vteřinou, která ubíhala, vždy o trochu více ztvrdl. Byla tak měkká a sladká. Byla naživu, každou vteřinou se cítila lépe. Ale hlavně, byla jeho.
Najednou zjistil, že touží na Ústav zapomenout, ne se o něm dozvídat více. "Chci tě," připustil. "Strašně moc."
Její krásné oči se rozšířily. "Opravdu?" Vypískla.
"Jsi krásná. Všichni muži tě musejí chtít." Nad těmito slovy se okamžitě zamračil. Pokud by se jí snažil dotknout jiný muž, tak by ten jiný muž zemřel. Bolestně, pomalu.
Násilí zapředlo v souhlasu.
Ashlynina zrůžovělá tvář mu připomněla růže, které občas zahlédl nedaleko pevnosti.
Zavrtěla hlavou. "Jsem moc divná."
Chybící sebedůvěra v jejím tónu ho přiměla zamračit se. "Jak to?"
Odvrátila se a řekla. "To je jedno. Zapomeň, že jsem něco řekla."
"To nemůžu." Přejel jí palcem po bradě.
Zachvění jí cestovalo skrz celé tělo, rychle následováno husí kůží. Svíjela se proti němu. Vzrušení náhle ovanulo vzduch a jeho nozdry se rozšířily, když tu vůni nasál. "Ty mě taky chceš," tiše, chraplavě zahrčel ve spokojenosti, při čemž okamžitě zapomněl na svou otázku a její odmítavou odpověď.
"Já-já…"
"Nemůžeš to popřít," dokončil za ni. "Takže se tě opět zeptám. Stále chceš, abych tě pustil domů?"
Polkla. "Myslela jsem, že chci. Jen před pár hodinami jsem zoufale chtěla utéct. Ale… nemůžu to vysvětlit ani sama sobě, ale chci zůstat tady. Chci zůstat s tebou. Alespoň teď."
Jeho spokojenost vzrostla, plavala skrz něj, silná a intenzivní. Ať už odpovídala jako Vábnička, nebo jednoduše jako žena, v tom okamžiku se o to nestaral. Budu ji mít.
Budeme ji mít, opravilo ho Násilí, děsící Maddoxe svým zaníceným tónem. Budeme ji mít.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lucia lucia | 22. listopadu 2012 v 19:13 | Reagovat

Ďakujem za pokračovanie :-)

2 Ewael Ewael | 22. listopadu 2012 v 21:57 | Reagovat

hurá, tohle je nádhrná kapitolka, moc děkuji za překlad :)

3 Kathy Kathy | 23. listopadu 2012 v 0:37 | Reagovat

Moc dekuju za preklad. Skvela kapitolka. :-)

4 Soňa Soňa | 23. listopadu 2012 v 19:43 | Reagovat

Napínavé a ten konec...hmmmm...chci tě a ty mě chceš taky :-D:-D a já taky !! <3 Děkuji za super překlad a těším se na pokračování.

5 tea length bridal dresses tea length bridal dresses | E-mail | Web | 14. ledna 2013 v 7:17 | Reagovat

While I still like the post, I think there was an mistake close to the end of the second paragraph.
http://www.askdresses.org

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama