Nejtemnější noc - Kapitola 8

20. listopadu 2012 v 18:55 | překlad Kerris, korekce Hanulla |  Nejtemnější noc (#1)



Maddox vstoupil do své ložnice, nejistý si tím, co tam najde. Spící Ashlyn? Čerstvě vykoupanou, nahou Ashlyn? Ashlyn připravenou k boji?
Ashlyn připravenou na rozkoš?
Naštvalo ho, když mu srdce začalo chaoticky bušit v hrudi. Dlaně se mu potily. Blázne, pokáral sám sebe. On nebyl člověk, služebník strachu a nebyl tak nezkušený. A přesto, nebyl si úplně jistý, jak tuto ženu zvládne, jak zvládne tento… trest.

To co nečekal, bylo, že najde Ashlyn ležet v bezvědomí na podlaze, v louži rudé tekutiny - krve? - s promočeným oblečením i vlasy.
Temnota s ním otřásla. "Ashlyn?" V dalším okamžiku se nad ní skláněl, jemně ji přetočil a přitáhl si ji do náruče. Víno, bylo to jen víno. Díky bohům. Kapky postříkaly její příliš bledou tvář a kapaly na něj. Málem se usmál. Jak moc asi byla opilá?
Vážila tak málo, že by si ani nevšiml, že ji drží, kdyby tam nebylo to brnění, které proudilo z její kůže do jeho. "Ashlyn, probuď se."
Neudělala to. Ve skutečnosti se zdálo, že sklouznula ještě hlouběji do bezvědomí, zatímco se jí víčka bez přestání chvěla.
S těsným hrdlem se musel přinutit říct další slova. "Probuď se pro mě."
Žádné zasténání, žádný povzdech.
Znepokojen nedostatkem jejích reakcí, ji odnesl do postele, při čemž z ní shodil mokrou bundu. Ačkoli ji nechtěl pustit, položil ji na matraci a vzal její obličej do dlaní. Její kůže byla ledová. "Ashyln."
Stále žádná odpověď.
Byla snad… ne! Olovná koule se mu usadila v břiše, když položil dlaň na její levé ňadro. Žádný jemný tlukot, žádné pravidelné bušení. Sotva se zarazil, než proklel nebesa. A pak náhle, tam byl slabý tlukot. Dlouhá pauza. A další slabé plesk-plesk.
Byla naživu.
Krátce zavřel oči, když mu ramena poklesla úlevou. "Ashlyn." Jemně s ní zatřásl. "No tak, krásko. Probuď se." Co se s ní ve jménu Dia děje? Neměl žádné zkušenosti s opilými smrtelníky, ale nemyslel si, že by to mělo vypadat takhle.
Její hlava volně visela na stranu, víčka zůstávala zavřená. Rty měla stažené a zbarvené nepřirozeně modrou barvou. Pot jí stékal po spáncích. Nebyla prostě jen opilá. Byla nemocná z noci strávené v cele? Ne, toho by si předtím všiml. Co když se jí Torin bezděčně dotkl? Určitě ne. Nekašlala, ani po sobě neměla žádné znaky po strupech nemoci. Co tedy?
"Ashlyn." Nemůže ji ztratit. Ještě ne. Dostatečně se jí nenabažil, nedotýkal se jí tak, jak o tom snil, nemluvil s ní. Překvapeně zamrkal. Chtěl si s ní povídat, uvědomil si náhle. Nechtěl se jen ukojit uvnitř jejího těla. Nechtěl ji jen vyslýchat. Chtěl si s ní povídat. Chtěl ji poznat, chtěl zjistit co je to za ženu.
Všechny myšlenky na její zabití se vypařily a na jejich místo vklouzly myšlenky na její záchranu, byly tak silné, nepopiratelné.
"Ashlyn. Mluv semnou." Znovu s ní zatřásl, bezmocný, nevědouc, co má dělat. Stále z ní vyzařoval chlad, jako kdyby se vykoupala v mrazu a usušila v arktickém větru. Sevřel přikrývky, zatahal za ně a zabalil ji do nich, snažící se udržet ji v teple. "Ashyln. Prosím."
A když ji sledoval, tmavé kruhy se jí začaly tvořit pod očima. Byl tohle nakonec jeho trest? Sledovat jak pomalu, bolestivě umírá?
Pocit bezmoci v něm sílil. Někdo tak mocný jako on ji nemohl přinutit k žádné reakci. "Ashlyn." Tentokrát její jméno znělo jako chraplavá prosba. Znovu s ní zatřásl, jako kdyby se snažil zarachotit s její duší. "Ashlyn."
K čertu s tím. Pořád nic.
"Luciene!" Zařval, ale pohledem ji neopouštěl. "Aerone!" S tím, jak daleko od nich byl, pochyboval, že ho uslyší. "Pomozte mi!" Co když Ashlyn volala o pomoc? Maddox se k ní sklonil ústy a pokusil se do ní vdechnout svou sílu. Své teplo…Ucítil zabrnění.
Z jejích modře zbarvených rtů uniklo zasténání. Konečně. Další znamení života. Málem zavyl úlevou.
"Mluv se mnou, krásko." Uhladil jí mokré vlasy z obličeje a uchopil její třesoucí se ruku. "Řekni mi, co se děje."
"Maddoxi," řekla chraplavě. Její oči stále zůstávaly zavřené.
"Jsem tady. Řekni mi, jak ti mám pomoci. Řekni mi, co potřebuješ."
"Zabij je. Zabij pavouky." Mluvila tak tiše, že se musel snažit, aby ji slyšel.
Přejížděl jí prsty po tváři, zatímco se rozhlížel po místnosti. "Neexistují žádní pavouci, Růženko."
"Prosím." Krystalová slza vyklouzla z jejího víčka. "Nepřestávají po mně lézt."
"Ano, ano, zabiju je." Ačkoliv tomu vůbec nerozuměl, začal jí přejíždět dlaněmi přes obličej a sklouzával po jejím krku přes její paže k bříšku a skončil u nohou. "Jsou mrtví. Jsou mrtví. Slibuju."
Zdálo se, že se trochu uvolnila. "Jídlo. Víno. Jed?"
Zbledl - cítil, jak mu barva mizí z obličeje, takže byl pravděpodobně bílý tak, jako Ashlyn. Nenapadlo ho… neuvažoval… Víno bylo vyrobené pro ně, pro bojovníky, ne pro lidi. Vzhledem k tomu, že s nimi lidský alkohol skoro nic nedělal, Paris do něj často přimíchával pár kapiček ambrózie, které kradl a hromadil v nebesích celá ta leta. Byla ambrózie pro člověka jedovatá?
To já jí tohle udělal, uvědomil si Maddox zděšeně. Já. Ne bohové. "Argh!" Uhodil pěstí do kovového čela postele a cítil, jak mu klouby praskají a stéká mu po nich krev. Neutišený, znovu praštil do čela. Postel zarachotila a Ashlyn zasténala bolestí.
Přestaň; neubliž jí. Přinutil se pomalu dýchat, zatímco se snažil uklidnit se - dneska už tak po tisící. Ale touha někoho týrat byla tak temná, tak bezútěšná. Tak intenzivní, že to bylo téměř neovladatelné. Uklidnil se jen během jeho boje s Aeronem, ale jinak byl celý den na hraně a teď ho to tlačilo ještě dál. Každou chvíli by ten práh mohl překročit a způsobil by nenapravitelné škody.
"Řekni mi, jak ti pomoct." zopakoval.
"Lé-lékař."
Lidský léčitel. Ano, ano. Musí ji vzít do města, protože nikdo z Lordů není školeným zdravotníkem. Nikdy to nepotřebovali. Ale co když si ji tam doktor bude chtít nechat přes noc? Zavrtěl hlavou. To nemohl dovolit. Mohla by říct lovcům, co tady zjistila, co viděla, i to, jak mají válečníky co nejlépe porazit. Ale nejvíce ho však znepokojoval strach, že by ji někdo mohl vzít, někdo by jí mohl ublížit a on byl nebyl schopen zachránit ji.
Bude muset dostat lékaře sem.
Maddox věnoval něžný polibek jejím chladným rtům. Opět to brnění - tentokrát mírnější, než předtím, ale přesto se cítil v tu chvíli stejně slabě, jako Ashlyn. Ruce se mu zkroutily do pěstí. "Najdu ti lékaře, krásko a přivedu ho do pevnosti."
Zasténala a její dlouhé řasy se konečně se zachvěním otevřely. Jantarová jezírka plná bolesti na něj zírala.
"Maddoxi."
"Nebudu pryč dlouho, přísahám."
"Ne…choď." Zněla, jako kdyby byla na pokraji slz. "Bolí. Tak moc bolí. Zůstaň."
Potřeba poddat se jí a potřeba sehnat pomoc v něm bojovaly. Nakonec, nemohl jí to odepřít. Přešel ke dveřím a vykřikl, "Parisi! Aerone! Reyesi!" Zvuk jeho hlasu se odrážel od stěn.
"Luciene! Torine!"
Nečekal na ně, ale kráčel zpátky k posteli. Propletl své prsty s Ashleninými. Její byly ochablé. "Co mohu udělat, abych zmírnil tvou bolest?"
"Neodcházej." Mělce vydechla. Červené žilky se objevily v koutku jejích úst. Jed se šířil?
"Neodejdu. Ne." Víc než cokoliv jiného z ní chtěl vycucnout bolest, aby ji přenesl do svého těla. Co pro něj znamenalo trochu utrpení? Nic. Ale ona byla… co? Na to neměl odpověď.
Sténající, si sevřela žaludek, obrátila se na bok a stočila se do klubíčka. Maddox použil volnou ruku, aby jí zastrčil vlhké vlasy za ucho. "Je tu něco, co bych pro tebe mohl udělat?"
"Nevím." Dívala se na něj se skelným výrazem. "Já…zemřu?"
"Ne!" Nechtěl na ni křičet, ale tenhle výbuch mu unikl. "Ne," opakoval tišeji. "Je to moje chyba a já ti to nedovolím."
"Plán?"
"Nikdy."
"Proč tedy?" Vydechla a znovu zasténala.
"Nehoda," řekl. "To víno není určeno pro tvůj druh."
Jestli ho slyšela, nebo ne, nedala najevo. "Chystám se…" zmlkla a překryla si rukou ústa. "Zvracet."
Popadl prázdnou misku s ovocem a přidržel ji. Zvedla se na okraji postele a vyprázdnila svůj žaludek. Stáhl jí vlasy dozadu.
Bylo tohle dobré, nebo špatné znamení?
Ashlyn klesla zpátky na matraci v tom okamžiku, kdy se do místnosti přihnal Reyes a Paris. Oba muži vypadali zmateně. "Co je?" Dožadoval se Reyes.
"Co se děje?" Zeptal se Paris. Potil se a kolem očí měl temné kruhy.
Reyesovi znovu krvácela paže, jeho ruka byla potřísněná, když držel dva nože, jasně připravený k boji. Jeho pohled přejel scénu a vypadal ještě zmatenější. "Potřebuješ pomoc se smrtelnou ránou?"
"Ne! To víno... Ambrózie, kterou do něj Paris dal. Nechal jsem jí ho." To vyznání bylo plné pocitů viny a skleslosti. "Zachraň ji."
Paris se zakymácel, ale podařilo se mu zůstat ve vzpřímené poloze. "Já nevím, jak."
"Musíš! Strávil si bezpočet hodin s lidmi!" Maddox sotva utnul ohlušující zavrčení. "Řekni mi, jak jí mám pomoci."
"Kéž bych mohl." Otřel si vlhké čelo hřbetem ruky. "Nikdy jsem s nimi nesdílel naše víno. Je jen pro nás."
"Jdi a zeptej se ostatních lidí, jestli neví, co máme udělat. Pokud tomu tak není, řekni Lucienovi, ať se přenese do města a přivede sem lékaře." Smrt byl z bojovníků jediný, kdo se mohl přesouvat z místa na místo pouhou myšlenkou.
Reyes přikývl a otočil se na patě.
Paris řekl. "Je mi to líto, Maddoxi, ale já jsem na hraně limitu. Potřebuju sex. Slyšel jsem, jak řveš, když jsem byl u dveří a šel jsem sem, místo, abych odešel. To jsem neměl. Pokud se do města brzy nedostanu, budu…"
"Chápu."
"Vynahradím ti to později." Paris se vypotácel a zmizel za rohem.
"Maddoxi," zasténala znovu Ashlyn. Pot jí stékal po spáncích. Její kůže byla stále protkaná modrou, byla tak bledá, že mohl vidět drobné azurové žíly, které plavaly pod její kůží. "Řekni mi… Příběh. Něco… díky čemu… nebudu myslet… na bolest." Zavřela oči a její řasy znovu vrhaly stíny na její tváře.
"Uklidni se, krásko. Neměla bys mluvit." Spěchal do koupelny, aby vyprázdnil a vyčistil misku a popadl ručník. Jakmile ho navlhčil, vrátil se a misku položil na okraj postele - jen kdyby náhodou. Oči měla stále zavřené. Myslel si, že snad usnula, ale napjala se, když jí otíral tvář. Usadil se vedle ní, nevědouc, co říct.
"Proč…tě přátelé…bodnuli?"
Nikdy nemluvil o svém prokletí, dokonce ani s těmi muži, kteří trpěli spolu s ním. Neměl by o tom mluvit ani s Ashlyn. Vlastně s kýmkoliv, hlavně ne s ní, ale to ho nezastavilo. Při pohledu na ni, když viděl její výraz stažený bolestí, musel udělat cokoliv, aby ji rozptýlil. "Bodnuli mě, protože museli. Jsou zatracení, stejně jako já."
"To…nevysvětluje nic."
"To vysvětluje všechno."
Několik minut uplynulo v tichu. Začala se kroutit, jako kdyby se připravovala na další kolo s miskou. To kvůli němu jí bylo špatně, dlužil jí tedy cokoliv, co požadovala. Otevřel ústa a dovolil, aby z nich unikl příběh jeho života. "Tady je příběh pro tebe. Jsem nesmrtelný, a jak se zdá, chodím po zemi od počátku věků."
Jak mluvil, cítil, jak svaly uvolňují své sevření - sevření na jejích kostech. "Nesmrtelný," opakovala, jako kdyby to slovo ochutnávala. "Věděla jsem, že si víc, než člověk."
"Nikdy jsem nebyl člověk. Byl jsem stvořený jako válečník, abych střežil krále bohů. Mnoho let jsem mu sloužil dobře, pomáhal udržovat jeho moc a chránil ho dokonce před vlastní rodinou. Ale on si nemyslel, že jsem dost silný na to, abych střežil jeho nejcennější majetek, skříňku stvořenou z kostí bohyně Útlaku. Ne, on nakázal ženě, aby ji střežila. Byla známá jako nejsilnější ženská válečnice, to byla sice pravda, ale přesto to bylo žihadlo do mé hrdosti." Naštěstí, Ashlyn zůstávala uvolněná. "Myslel jsem si, že mu dokážu chybu, kterou udělal tím, že vypustím démony uvězněné uvnitř do světa. A za trest, mě s jedním z nich spojil." Položil svou dlaň na její bříško a jemně ji hladil, doufající, že ji utěší.
Lehce vydechla. Úlevně? Doufal v to. "Démon. Předpokládala jsem to."
Ano, to ano. Pořád nechápal, proč to tak snadno přiznává.
"Ale ty jsi dobrý. Někdy," dodala. "To je důvod, proč se ti mění tvář?"
"Ano." Myslela si o něm, že je dobrý?
Naplněný radostí, pokračoval se svým příběhem. "Poznal jsem přesný okamžik, kdy jsem byl svázán, protože uvnitř mě se něco otřáslo a pomalu to umíralo, když se vytvářel prostor pro něco jiného, pro něco mnohem silnějšího, než jsem byl já." To bylo poprvé, kdy pochopil pojem smrt - a už tušil, že brzy tenhle pojem bude znát důvěrně.
Unikl jí další delikátní povzdech. Nepoznal, jestli skutečně chápala, co jí říkal. Ale aspoň neplakala a nesvíjela se v bolestech.
"Na chvíli jsem ztratil svou vlastní vůli a démon nade mnou měl úplnou kontrolu, nutící mě dělat to, co chtěl," všechny ty druhy zla, dokončil v duchu, zatímco se jeho mysl zaplnila vizí krve a smrti, kouře a popela a naprosté zkázy. Sotva tyhle vzpomínky sám toleroval a nechtěl s nimi poskvrnit Ashlyn.
Jen na vteřinu vzpomínal, jak démonovo sevření postupně povolovalo, bylo to jako sen - mlha opadávala, černý dým v jeho mysli byl odván pryč sladce vonícím ranním větrem, který za sebou zanechal jen jeho nenáviděné vzpomínky.
Démon ho přiměl, aby zabil Pandoru. Strážkyni, kterou nadevše nenáviděl. Když se krvežíznivost konečně uklidnila a ustoupila do zadní části Maddoxovy mysli, zanechala tam Madoxxe, aby se vypořádal se škodou.
"Bohové, kéž bych se mohl vrátit v čase," řekl s povzdechem. "Odešel bych od té zpropadené skřínky."
"Skřínka," řekla Ashlyn, překvapujíc ho. "Démoni… o tom jsem něco slyšela." Otevřela ústa, aby řekla víc, ale pak sebou trhnula. Křičící, sáhla slepě po misce.
Maddox se pohnul rychleji, než kdykoliv předtím, vyskočil z postele a během vteřiny popadl misku. V okamžiku, kdy ji držel, se Ashlyn naklonila a začala zvracet. Přitáhl ji k sobě a obtočil se kolem ní, zatímco jí broukal, což bylo něco, co pro nikoho nikdy neudělal. Dávat někomu útěchu pro něj byla nová zkušenost a on se modlil, aby to udělal správně. Nikdy neutěšoval své přátele. Všichni byli se svým trápením stejně tak tajnůstkářští, jako on.
Když Ashlyn skončila, znovu ji vtlačil do matrace a ještě jednou jí očistil obličej. Potom se jeho pohled obrátil ke stromu. "Omlouvám se za to, jak jsem o vás mluvil," zašeptal do nebe. "Ale prosím vás, neubližujte jí za mé hříchy."
Klesl na ni pohledem a měl pocit, jako kdyby od chvíle, co ji poprvé potkal, uplynula věčnost, jako kdyby ji znal věky a vždy byla součástí jeho života. Života, který se zhroutí do nicoty, pokud o ni přijde. Jak to bylo možné? Sotva před hodinou přesvědčoval sám sebe, že bude schopen ji zabít. A teď…
"Nechte ji žít," řekl a pak nachytal sám sebe, jak dodával. "A já udělám cokoliv, co budete chtít."
Cokoliv? Zeptal se tichý hlas, jako kdyby si vychutnával tato slova. Nebyl to hlas Násilí, uvědomil si. Nebyl to žádný hlas, který by předtím slyšel.
Maddox zamrkal a ztichl. Uplynul okamžik, než se jeho šok zklidnil na pouhý zmatek. "Kdo je to?"
Svými slovy polehal Ashlyn, která k němu pozvedla zarudlé oči. "Já tu jsem," zaskřehotala.
"Nevšímej si mě, Růženko. Spi," řekl tiše.
Kdo si myslíš, že jsem, válečníku? Copak neuhodneš, kdo má moc na to, aby s tebou takto mluvil?
Další šokující chvilku mu trvalo, než v něm odpověď začala kořenit. Mohl by to být… Titán? Roky vysílal k Řekům prosby, ale nikdy mu neodpověděli během několika vteřin. Vlastně mu neodpovídali vůbec. Ale volali by Titáni Aerona do nebes, pokud by uměli mluvit takto?
Naděje - a strach - se v něm rozvíjely. Pokud budou Titáni benevolentní a pokud mu pomůžou, pomyslel si Maddox, možná by vážně udělal cokoliv. Nicméně, pokud budou škodit a akorát to zhorší… Jeho ruce se sevřely.
Nařídili Aeronovi, aby zabil čtyři nevinné ženy, takže nemohli být dobří. K čertu s tím! Jak by se měl chovat k téhle bytosti? Pokorně? Nebo by pak byl považován za slabocha?
Cokoliv? Trval hlas na svém. Zaslechl smích, který nevycházel odnikud. Přemýšlej pečlivě, než odpovíš, protože jistě víš, že by tvá žena mohla snadno zemřít.
Maddox pohlédl na Ashlynino třesoucí se tělo, na její bolestí zkřivené rysy a vzpomněl si, jaká byla. Jak se na něj dívala s extází v očích a požádala ho, aby si s ní vychutnával ticho. Jak před ním stála a děkovala mu za jídlo. Jak vyskočila a hlídala ho před jeho vlastními přáteli.
Do této doby - do dneška - ho nikdo nepotřeboval. To ona sem přinesla ten opojný spěch a dostala se do hloubky jeho podvědomí. Nemůžu ií nechat takhle trpět, pomyslel si.
Raději zkusí své šance proti titánům. Ať už po válečnících chtěli cokoliv, bez ohledu na jejich cíle, i bez ohledu na to, jestli vážně používali lovce i Ashlyn k tomu, aby ho potrestali za nedostatek respektu, on to riskne.
Potlačil kletbu, i svá podezření o tom, že bude trpět tak, jako nikdy před tím. Ale nic nemohlo změnit jeho odpověď. "Cokoliv."
***
Reyes fuňěl jako závodník, když uháněl do Lucienova pokoje. V posledních několika dnech ztratil mnoho krve. Více, než obvykle. Ale nakonec, potřeba bolesti, té hrozivé, nádherné bolesti, ho přemáhala v posledních dnech víc, než kdykoliv předtím.
Nevěděl proč a nemohl to zastavit. Už to nemohl řídit, opravdu. V posledních pár dnech se přestal snažit. Co démon Bolesti chtěl, to démon Bolesti dostal. Teď, s každým nádechem, při jeho běhu, ztrácel čím dál tím víc touhu k tomu, aby to ovládal. Jedna jeho část to chtěla obejmout, chtěla se v tom konečně ztratit. To - tu zkušenost otupělé nicoty, i každý náznak utrpení, kterou s sebou přinese.
Ale takhle to vždycky nebylo. Kdysi dávno se naučil se svým démonem žít v poněkud mírumilovném soužití. Ale teď…
Zahnul za roh a mihotavé střípky světla prosakující přes boční okna rozmazaly jeho vizi. Nezpomalil. Ještě nikdy Maddoxe neviděl tak zmučeného a vystrašeného. Tak zranitelného. A jen kvůli člověku, cizince. Vábničce. Reyesovi se to nelíbilo, ale Maddox byl jeho přítel a pomůže mu jakýmkoliv způsobem, kterého bude schopen.
Pomůže mu, i když zoufale toužil po tom, aby se věci vrátily zpátky do normálu, ve kterém Maddox zuřil a umíral každou noc a ráno se choval tak, jako kdyby ho nic nezajímalo. Protože když Maddox předstíral, že je všechno v pořádku, tak pro Reyese to předstírání bylo také jednodušší.
Tyto myšlenky se smykem zastavily, když mu Lucien vstoupil do zorného pole.
Seděl na podlaze, kolena pokrčené a hlava mu odpočívala ve zvednutých rukou. Jeho svatozář z tmavých vlasů byla rozcuchaná, jako kdyby do nich zamotával prsty víckrát, než se dalo spočítat. Vypadal sklíčený, zatlačený za svou hranici. Reyes spolkl tvrdý knedlík v krku.
Pokud tahle situace mohla vykolejit i obvykle stoického Luciena…
Čím blíže přicházel, tím více vůně růží naplňovala zhoustlý vzduch. Smrt vždycky voněl květinami, chudák. "Luciene," zavolal.
Lucien mu nedal žádnou reakci.
"Luciene."
Opět, žádná reakce.
Reyes k němu došel, sklonil se, uchopil ho za rameno a zatřásl s ním. Nic. Pak se přikrčil a mávnul rukou válečníkovi před očima. Nic. Lucienův pohled byl prázdný, ústa nehybná.
Najednou se mu rozbřesklo. Místo toho, aby Lucien jako obvykle opustil pevnost fyzicky tím, že by se přemístil z jednoho místa na druhé během jediné vteřiny, opustil toto místo duší.
To bylo něco, co dělal jen zřídka, protože jeho tělo pak bylo bezbranné vůči útoku. S největší pravděpodobností něco chtěl, a i když byl ve své nereagující formě, stále střežil dveře do své ložnice, zatímco sbíral duše.
Takže jsem na to sám. Zbývala jen jediná věc, kterou mohl vyzkoušet.
Skákající na nohy, Reyes uchopil kliku na dveřích přítelova pokoje, odemkl je a vrazil dovnitř.
Všechny čtyři ženy seděly na posteli, hlavy měly skloněné k sobě a šeptaly, ale upadly do mlčení, jakmile si ho všimnuly. Všechny zbledly. Jedna z nich vydechla. Ta nejmladší, krásná malá blondýnka se postavila na vratké nohy, a protože předpokládala, že válečník přišel ublížit její rodině, postavila se tak, aby je bránila. Zvedla bradu a očima ho vyzývala, ať promluví.
Jeho tělo ztvrdlo. Jeho tělo ztvrdlo pokaždé, když byl v její blízkosti. Včera v noci ji dokonce cítil. Sladká vůně pudru a bouřky. Strávil hodiny tím, že se potil, lapal po dechu a byl tak vzrušený, zatímco přemýšlel, že se s Maddoxem vrhne do boje o Ashlyn, protože si myslel, že to ona může za jeho stav.
Tato žena byla čistou rozkoší a nebem, byla požitkem pro jeho kárané smysly. Nebyly na ní žádné stopy po jizvách, žádné známky tvrdého života. Jen bezchybná, sluncem políbená kůže a světle zelené oči. Plná rudá ústa, která byla stvořená pro smích a líbání.
Pokud poznala jediný okamžik bolesti, nebylo to na ní poznat. A to ho přitahovalo. I když věděl, že je to hloupé. Jeho vztahy mohly končit jedině špatně.
"Nedívej se na mě tak," odsekl malý blonďatý anděl, zatímco se její ruce měnily v pěstičky.
Plánovala ho praštit? To bylo směšné pomyšlení. Neměla tušení, že by si to užíval. Neměla tušení, že by chtěl víc a víc a víc, že by ji prosil, ať ho znovu udeří. Udělal by světu laskavost, kdyby nechal lovce, aby mu usekli hlavu.
Bohové, jak sám sebe nenáviděl. Nenáviděl to, co byl nucen si dělat. To, po čem teď toužil.
"Pokud si sem přišel, abys nás znásilnil, měl bys vědět, že budeme bojovat. Nepřijmeme to klidně." Znovu vzdorovitě pozvedla bradu a narovnala ramena tak, že ho taková odvaha u někoho tak malého udivila. Ale nemohl odbočit od svého současného úkolu. "Víte někdo z vás, jak vyléčit člověka?"
Zamrkala na něj, ztrácející kousek své statečnosti. "Člověka?"
"Ženu. Stejnou, jako jste vy."
Znovu zamrkala. "Proč?"
"Tak umíte?" Trval na svém, aniž by se odtěžoval odpovědět. "Nemáme moc času."
"Proč?" Opakovala.
Reyes k ní kráčel a z každého jeho kroku sálalo barbarství. Musel jí přiznat bod za to, že neustoupila. Když přišel blíž, její vůně mu ještě více zaplnila nozdry, opojná, vyzývavá. Jako samotná dívka. Neočekávaně se jeho hněv zmírnil. "Odpověz mi a já tě nechám další den naživu."
"Daniko. Odpověz mu. Prosím." Nejstarší z žen natáhla svou chvějící se, vrásčitou ruku a položila ji na dívčino rameno, snažící se ji stáhnout zpátky na postel, daleko od něj.
Danika. To jméno projíždělo jeho myslí. Přelévalo se na jeho jazyku a než se sám mohl zarazit, uvědomil si, že mluví nahlas. "Danika." Jeho penis sebou v reakci škubl. "Pěkné. Mně říkají Reyes."
Dívka, bránící starou ženu, ze sebe setřásla její ruku. Znovu čelila Reyesovi. Její obočí i řasy byly blonďaté, jako vlasy na její hlavě. Měl podezření, že taková bude i mezi nohama.
Nemohl si pomoci. I přes to, že si musel pospíšit, ji v duchu svlékal. Odhaloval křivku po křivce svému vyhladovělému pohledu. Velká prsa zakončená bradavkami velkými jako malina. Jemné, ploché bříško. Měkká, ale zároveň pevná stehna.
Reyes si už nedovoloval brát si do postele ženy, rozhodnutý postarat se sám o sebe, když na něj ta potřeba přijde. Jeho vášně byly příliš temné, příliš bolestné pro většinu žen. Tahle, s její něžnou aurou nevinnosti, by byla akorát zraněná a znechucená víc, než všechny ostatní. Jeho mysl o tom nepochybovala. Nejhorší na tom všem bylo, že ženy, se kterými spal, byly opilé jeho démonem a hledaly způsob, jak by mohly způsobovat bolest tak urputně, jako on.
I když jediné, co chtěl, byl Daničin polibek, ona by to nezvládla. On by to nemusel být schopný zvládnout. Myšlenka, že by ji drtil, způsobil jí krvácení a ničil ji, zanechávala dutou bolest uvnitř jeho hrudi.
"Zeptám se ještě jednou. Je některá z vás lékařkou?" Vyštěkl, náhle toužící uniknout od Daniky a její popichující nevinnosti.
Zbledla nad jeho tvrdostí, ale neustoupila. "Jestli… jestli jsem lékařka, přísaháš, že ušetříš moji matku, sestru a babičku? Neudělaly nic špatného. Přišli jsme do Budapešti jen, abychom se rozloučily s dědou. My…"
Zvedl ruku a ona zmlkla. Slyšet o jejím životě pro něj nebylo bezpečné, protože už teď ji chtěl zabalit do své náruče a utěšovat ji nad její ztrátou, která s ní zjevně otřásla. "Ano. Ušetřím vaše životy, pokud se ti ji podaří zachránit," zalhal.
Pokud se Titánům dalo věřit, Aeron se brzy zlomí a bude šílet po krvi a smrti. Jeho existence nebude mít jiný cíl, než zabití těchto žen. Dát jim nějaký klid během jejich posledních dnů bude milosrdné, snažil se to Reyes racionalizovat. Poslední dny. Ta připomínka se mu nelíbila.
Danika mírně uvolnila napětí v ramenou a vrhla rozhodný pohled směrem k své rodině. Všechny ženy vrtěla hlavou, že ne. Ale Danika přikývla.
Reyes se zamračil, protože úplně nerozuměl hře, kterou tu hrály. Copak taky lhala? Konečně, se k němu Danika zpátky otočila. Zapomněl na svůj zmatek v okamžiku, kdy se jejich pohledy uzamkly. Nebo ho prostě jen nezajímala odpověď. Její andělská krása byla víc fascinující, než Pandořina skříňka, slibující rozhřešení, které určitě nemohlo být doručeno. A přesto, část z něj si přála, aby mohlo. Jen na chvíli.
Zavřela oči, dlouze, těžce si povzdechla a řekla. "Ano. Jsem lékařka."
"Tím pádem, pojď semnou." Nevzal Daniku za ruku, protože se příliš bál toho, co by se stalo, kdyby se jí dotkl. Strach z pouhého člověka? Zbabělče. Ne. Chytráku. Když nebude vědět, jaká je na dotek, nebude mu ten pocit chybět, až bude mrtvá.
Co když Lucien vymyslí způsob, jak ji zachránit? Co když…
"Pojď." Odmítající plýtvat s časem, Reyes vyšel z místností, nutící Daniku, aby ho následovala. Ostatní ženy zamkl uvnitř a pak se dal do pohybu, snažící se mezi sebou a andělem udržet zdravý odstup.
Ó můj bože, ó můj bože, ó můj bože, skandovalo Danice Fordové v mysli. Její srdce se snažilo vybojovat si svou cestu ven z hrudi, bouchající do jejích žeber, jako kdyby to byly dveře se zmrazenými panty. Proč jsem to udělala? Já přece nejsem lékařka.
Jo, měla na škole hodiny anatomie. Vybrala si to jen proto, kdyby náhodou měl před ní děda infarkt, to ano. Ale nebyla ani zdravotní sestrou, ani lékařkou. Byla jen snažící se umělkyně, která si myslela, že jí tahle dovolená pomůže uzdravit její zármutek a žal z dědečkovy smrti.
Co bude dělat, pokud tenhle tvrdý voják s ocelovýma očima - voják, to bylo určitě to, čím byl - bude chtít, aby udělala nějakou operaci? Nemohla by to udělat, to je jasné. Nemohla riskovat takhle něčí život. Ale cokoliv jiného …možná zvládne. Pravděpodobně. Musí zachránit svou rodinu. Jejich životy teď jsou v ohrožení.
Ó můj bože. Snažící se najít kousek klidu, studovala záda svého únosce, když před ní šel. Měl opálenou pokožku a jeho oči byly černé, jako samotná půlnoc. Byl vysoký a měl ta nejširší ramena, jaká kdy viděla. Viděla ho už jednou, ale předtím se taky neusmíval. V jeho očích byla bolest i předtím, i teď. Na jeho pažích byly čerstvé rány, i předtím, i teď.
Ó můj bože, ó můj bože. Ani neuvažovala, že by mu utekla. Chytil by ji a pak by byl naštvaný. Možná by zaútočil. A to by bylo děsivější, než se o Halloweenu procházet po strašidelném domě s rakvemi a řetězovou pilou a tím vším. Samotná.
Ó můj bože, ó můj bože, ó můj bože. Chtěla s ním mluvit, chtěla se ho zeptat, co od ní očekává, ale nemohla najít svůj hlas. V jejím krku byl knedlík ve velikosti baseballového míčku, zabraňující jí v řeči. Nevěděla, proč ji unesli, a vlastně už ji to ani nezajímalo. Chtěla jen opustit tenhle šílený zámek s přehnaně svalnatými šílenci. Chtěla odletět domů, do bezpečí svého bytu v Novém Mexiku.
Najednou ji zasáhl pocit opuštěnosti a stesku po domově takovou silou, že se málem rozplakala. Dodrží ten voják své slovo, když mu pomůže? Pochybovala o tom, ale naděje dělala z lidí hlupáky. Udělá to nejlepší, co bude moc, bez ohledu na cokoliv a bude se modlit za zázrak.
Škoda, že sama sebe nedokázala přesvědčit, že se stane zázrak. Pravděpodobně tě to velké hovado probodne nožem, když něco pokazíš.
Ó můj bože, ó můj bože, ó můj bože. Pokud se jí to nepodaří, nebude pochyb o tom, že ona, i její rodina zemřou - a to velmi brzy.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kathy Kathy | 21. listopadu 2012 v 0:36 | Reagovat

Mooooc dekuju za preklad. :-)

2 monika monika | 21. listopadu 2012 v 8:26 | Reagovat

juuuu super kapitola dakujem za preklad :D

3 Katharine Katharine | 21. listopadu 2012 v 20:38 | Reagovat

Suprová kapitolkka :D

4 BillyCum BillyCum | E-mail | Web | 3. března 2017 v 18:00 | Reagovat

wh0cd612726 <a href=http://cialiscost2017.com/>cialis cost</a>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama