Nejtemnější noc - Kapitola 7

17. listopadu 2012 v 18:18 | překlad Kerris, korekce Hanulla |  Nejtemnější noc (#1)


Ashlyn padla zpátky na postel a snažila se ovládnout svůj dech. Bože. Vrátil se. Nebyl to sen, nebyla to halucinace ani její představivost. Maddox byl naživu. Byla opravdu zamčená ve vězení, a on opravdu vstal z mrtvých. A opravdu zastavil hlasy.

Když ji zanechal v této podivně holé místnosti, hledala telefon, ale nic nenašla. Pak zkoušela najít cestu ven, ale opět nic. Únava se jí rychle usadila na ramenou, téměř ji drtila. Už proti ní nemohla bojovat, to ticho bylo tak neúprosně uklidňující, jako milovaná droga, kterou si konečně mohla dopřát. Takže si lehnula a nestarala se o důsledky. Uvažovala nad tím, že možná, ale jen možná, je to všechno přelud a až otevře oči, bude ve svém domě, ve vlastní posteli.
Nebylo tomu tak. Ach, nebylo tomu tak.
Před chvilkou do ní narazila vibrující moc a vytáhla ji kopající a křičící z toho nejklidnějšího spánku, který za celý život měla. Spánku, který byl obalený tím blaženým tichem. A najednou nad ní stál Maddox, který se na ni díval s těma bezednýma fialovýma očima.
Jeho tvář byla plná modřin a ran. Umazaná, zmodralá a zkrvavená, levé oko měl nateklé a jeho rty byly v půli rozštěpené. Při téhle vzpomínce se jí udělalo špatně. To se ho ta monstra pokusila znovu zabít?
Znovu. Ha! Zasmála se beze stopy humoru. Oni ho zabili. A dva z jeho vrahů mu stáli po boku. Dokonce se zdálo, že je k nim vlídný. Rozmlouval s nimi, jako kdyby neměl vůbec žádný důvod, aby je nenáviděl. Jak mohli být po tom všem pořád přátelé?
Nemotorně se svalila z postele. Celé její tělo skřípalo a bolelo při každém pohybu, jako kdyby byla sešlá devadesátiletá stařenka spíše než svěží čtyřiadvacetiletá slečna. Příliš mnoho stresu, se skutečným koncem v nedohlednu.
Muži se museli někam zatoulat, protože už je skrz dveře neslyšela. Dobře. Nechtěla se s nimi právě teď vypořádávat. Vlastně už nikdy. Postará se o sebe a pak najde cestu ven.
Došla do koupelny a byla ohromená její překvapující krásou, vzhledem k holé ložnici a prázdnotě vězení. Zde byly bílé dlaždičky, které se hodily k mramorové podlaze. Bylo tady porcelánové umyvadlo, zářící vana na nožičkách s tryskami a sprchový kout - v případě, že by se obr rozhodl umýt se? - zeptala se sama sebe v duchu, když zírala skrz téměř průhledný závěs.
Z nějakého důvodu bylo vše přišroubované k zemi.
Článkovaný lustr visel ze stropu, jeho bronzové paprsky se odrážely do různých směrů. Ale žádná jiná dekorace tam nebyla. Žádné fotografie ani jiné vybavení. Copak to všechno Maddox odstranil, protože se bál, aby to neukradla?
Ashlyn si odfrkla. Ústav jí platil velmi dobře, aby naslouchala a dozvídala se o nadpřirozenu, takže peníze nebyly problém. Kromě toho, cokoliv chtěla, jí McIntosh ochotně dal. A pokud se ho nechtěla ptát, objednala si to přes internet, takže jí to přišlo přímo k prahu.
Zrudla, když přemýšlela nad některými věcmi, které si nedávno objednala. Romány, které ji dovedly ke koupi harémového dívčího kostýmku, černé kožené podprsenky s panty, a po přečtení jedné konkrétní knihy o tajném agentovi a ženě, která byla bývalou zlodějkou, i hedvábné šály a pouta.
Ne že by někdy v životě cokoliv z toho využila.
S povzdechem namočila ručník do teď už studené koupele. Se šaty stále na sobě, se umyla tak nejlépe, jak uměla. Ani náhodou se nevysvleče. Vždyť se kdokoliv z mužů může každým okamžikem vrátit.
Jo, ale tobě by se líbilo, kdyby se vrátil Maddox.
Ne, ujišťovala se, znervózněná tou myšlenkou. Ne. Ona se ho přeci bála.
Ale přinášel to drahocenné ticho.
Už ne. Nebyl tady a hlasy se stejně nevrátily. Její hlava byla jasná, s vlastními myšlenkami. Jsem vyléčena.
Ne, nejsi. Ve vězení jsi včera v noci slyšela hlasy.
"Teď mluvím sama se sebou," rozhodila rukama do vzduchu. "Co bude dál?"
Studovala svůj odraz v zrcadle. Kapky vody jí stékaly od čela k nosu, od nosu k bradě. Tváře jí zářily růžově a tmavé oči se jí leskly. Divné. Nikdy si nebyla více vědoma své vlastní smrtelnosti, ale také nikdy nevypadala živěji.
Když jí žaludek zaburácel, vzpomněla si na podnos s jídlem, který jí tu Maddox nechal na podlaze. Její nohy ji k němu donesly, aniž by jim to nařídila, a cestou odkopávaly oblečený, které rozházela, když prohledávala šatník kvůli ukrytému telefonu. Černé trička, černé kalhoty, černé spodní prádlo.
Bradavky se jí napjaly při pomyšlení na svalnatého Maddoxe, oblečeného v ničem jiném, než v tom páru černých trenýrek. V jejích myšlenkách ležel na posteli, ztvrdlý a napnutý, a zatímco jeho erekce vykukovala přes horní lem trenýrek, v jeho očích se leskla zkaženost, když jí ohnutím prstu přizval k sobě.
A ona ochotně šla.
Ashlyn si okusovala spodní ret. Maddox…na posteli… toužící po ní… Kolena se jí podlomila a její bříško se zachvělo. Stupidní holko! Zdálo se, že když jí dáte trochu ticha, tak jediné na co dokáže myslet, je sex.
Sebrala podnos s jídlem a dopotácela se k oknu, které bylo u kraje zdi. Strčila si do úst hrozen. Sladká šťáva jí stékala hrdlem, z čehož málem zasténala, ale rychle si nařídila, aby se soustředila na to důležité - na útěk. Řekla McIntoshovi, a tím pádem celému Ústavu, o těchto mužích i této pevnosti. McIntosh dokonce věděl, že sem chce jít. Nejspíš uhádne, kam zmizela.
Přijde pro ni? Nebo ji nechá na pospas vlkům za to, že se odvážila neposlechnout ho? Sice k ní byl vždycky laskavý, ale nikdy netoleroval žádnou z chyb svých zaměstnanců, a ještě míň snášel neposlušnost.
Přijde, ujišťovala se. Potřebuje tě.
Ale když se tak dívala z okna, vítaly ji jen stromy a sníh. Přesto, nenechala se tím zklamat. Mohl být kdekoliv. Stála tam a snažila se někoho spatřit venku, zatímco si do úst strkala další hrozen. Zaklepala na sklo. Jsem tady. Vidíš mě?
Potřebovala se co nejrychleji dostat pryč. S každou vteřinou, která ubíhala, se jí zdálo, že jí čím dál tím pevněji objímá šílenství válečníků. Představovala si svého žalářníka ve spodním prádle, proboha.
Doufala, že ji McIntosh najde, udělá díru ve dveřích a dostane ji pryč. Bum! Hotovo. Konečně. Ne, počkejte! Přetočit. Nechce McIntoshe uvnitř hradeb. Nebyl by pro Maddoxe a ostatní žádnou překážkou. Bude muset Maddoxe nějak rozptýlit, možná ho nějak omráčit, aby utekla. Poběží ven z pevnosti a dolů z kopce. Chlad a hlasy jsou lepší, než hrozba smrti, kterou zde našla.
Takže, jak se ho chystá rozptýlit? Dumala, zatímco hltala zbytky hroznů. A když byly pryč, soustředila se na maso a sýry a mezi sousty popíjela víno. Během několika minut tam zůstaly jen drobky a půlka lahve. V životě jí nikdy nic nechutnalo víc. Šunka byla podrobená hnědým cukrem, což byl oslavný svátek pro její chuťové pohárky. Sýr byl hladký, nepříliš ostrý a hrozny tomu dodávaly dokonalý kontrast. Víno bylo vynikající.
Dobře, takže tohle místo má nějaké světlé stránky.
Jídlo ale nebylo dost dobrým důvodem, proč by tady měla zůstat. I když. Co kvůli sexu? Samozřejmě že ne, pomyslela si, když její žaludek předvedl další z těch podivných zachvění. To bylo…
Všechno uvnitř ní najednou ochablo - jako ticho před vysilující bouří. Nic ji přesně nebolelo, ale uvědomovala si, že s jejím tělem není něco v pořádku. Jeden úder srdce. Dva. Polkla, čekala.
A pak bouře dorazila.
Její krev zmrzla na led, ale na čele jí vyrašily kapky potu tak ostré, že by se mohly vydávat za rozbité sklo. Něco se jí plazilo po těle, centimetr po centimetru, jako tisíce pavouků. Vyjekla, zakňourala, když cítila, jak jejich drobné nohy peláší. Výkřik jí bublal v krku těsně před tím, než do ní tvrdě narazila přílivová vlna, takže z toho zvuku nebylo nic víc, než zasténání. Musela se chytit parapetu okna, aby zůstala na nohou. Podnos s jídlem spadl, zařinčel o zem.
Příliš brzy, se závratná mlha proměnila v bolest a ta bolest jí propichovala kůži, prořezávala si svou cestu od jejího břicha až k srdci. Zakolísala, současně lapala po dechu a sténala. Před očima se jí mihotala zářivá světla. Tolik oslepujících barev…
Co se to s ní děje? Jed? Ach bože, jsou na ní pořád ti pavouci?
Další bolest skrz ni projela a tentokrát byla dvojnásobná. "Maddoxi," zavolala, ale její slova byla slabá.
Nic. Žádné kroky.
"Maddoxi!" Vykřikla a snažila se do toho jména promítnout veškerou svou zbývající sílu. Snažila se dojít ke dveřím, ale nemohla se donutit k pohybu.
Opět nic.
"Maddoxi!" Proč ho chceš? Možná ti tohle způsobil on. "Maddoxi." Nemohla zastavit jeho jméno předtím, než jí opustilo rty. "Maddoxi."
Černé pavučiny se jí splétaly kolem vize, omezovaly ji a zastiňovaly ty příliš jasné barvy. "Maddoxi," její hlas byl už jen chraplavým šepotem, třesoucí se prosbou.
Žaludek měla stísněný, hrdlo oteklé, sevřené. A pak, najednou, nemohla dýchat. Každá buňka v jejím těle křičela a křičela a křičela. Potřebuje vzduch. Potřebuje dýchat. Padla na zem, nemohoucí už dále snášet svou hmotnost. Potřebovala se zbavit těch pavouků.
Žádná síla…žádná energie…
Láhev vína jakoby v soucitu dopadla na zem, zbývající červená tekutina se kolem ní rozlila. Vidění se jí úplně rozostřilo, svět se rozpadal a pak úplně zmizel, takže zbyla jen černočerná tma.
***
Maddox nemohl uvěřit tomu, co viděl. "To…to ne… to není možné." Vytřel si mozolnatýma rukama oči, ale přesto se vize před ním nezměnila.
"Je zřejmé, že to nebyla Ashlyn, koho jsem cítil." Reyes udeřil pěstí do zdi. Prach zastínil vzduch, když kousky hrubého kamene dopadaly na zem.
Torin se rozesmál.
Paris se uctivě nadechl. "Pojďte k tatínkovi."
Tam, v protějším rohu Lucienovy ložnice, byly čtyři ženy. Držely se za ruce, choulily se k sobě, aby si dodaly sílu a podporu. Všechny se třásly strachem, dívaly se na muže skrz rozšířené, zpanikařené oči.
Ne, uvědomil si Maddox. Ne všechny se chvěly. Hezká blondýnka s pihami na nose je pozorovala se zuřivostí ve svých zelených očích. Čelist měla zaťatou, jako kdyby se kousala do jazyka, aby na ně nekřičela oplzlosti.
"Co tady dělají?" Zeptal se.
"Odpusť si tenhle tón," odsekl mu Aeron. "Ty jsi to začal s tím, že si sem přitáhl Vábničku."
Maddoxovi se z hrdla vydralo zavrčení, když překlenul vzdálenost mezi nimi. Jedna z žen zakňučela. "Myslel jsem, že jsem, že tohle už máme za sebou," řekl. "Dávej si pozor na to, co o ní říkáš, nebo budeš trpět."
Aeron neustoupil. "Jak dlouho ji znáš, co? Pár hodin? Sotva si s ní mluvil. Měla by tě teď prosit o milost a my bychom měli vědět všechno o jejích tajemstvích a o tom, kde jsou lovci. I o tom, kolik jich je a co plánují."
"Snažila se mě zachránit, když jste mě bodali. Snažila se mě před tebou zachránit sotva pár minut zpátky."
"Herectví."
Pravděpodobně. Už se tohle sám sobě snažil namluvit, ale nezdálo se, že by mu na tom záleželo. Ne předtím, ne teď. Frustrovaný sám ze sebe víc, než z Aerona, tentokrát ustoupil. Postavil se před Luciena. "Proč jsou tady?" Zeptal se, vyrovnaně, ale nevěřícně.
No, tak vyrovnaně, jak toho byl v tuto chvíli schopný.
Lucien se podíval na Aerona, který ukázal na chodbu náznakem brady. S pochopením všichni válečníci vyšli ven. Každý se třásl očekáváním. Lucien vyšel jako poslední, zavřel a zamkl dveře.
Maddox se podíval na své přátele, kteří vypadali stejně nedůvěřivě, jak se on cítil. Nic takového se nikdy předtím nestalo. Nikdo z nich si sem nikdy nepřinesl ženu, ani Paris (alespoň co on věděl) a teď tam bylo téměř tolik žen, jako válečníků. To bylo neskutečné.
"Tak co?" Pobídl ho.
Aeron jim vysvětlil, jak Řekové byli svrženi Titány, kteří vládli před tisíci lety, a také jim vysvětlil, co po něm noví panovníci chtějí - no, co přikazují. Chtějí, aby zabil tyto čtyři nevinné ženy. Když bude odolávat, upadne do šílené krvežíznivosti. Když je půjde požádat, aby vyškrtli ženy z jeho listiny, proklejí ho stejně, jako Maddoxe.
Maddox omráčeně poslouchal. Šok a hrůza ho naplňovaly, vlévaly se mu do krevního oběhu, kde plavaly v kruzích.
"Ale proč by nový král bohů řekl Aeronovi…" Najednou mu odpověď došla a stiskl rty. Můžu za to já, uvědomil si. Jsem za to zodpovědný. Včera večer jsem se odvážil urazit bohy. Tohle musel být jejich způsob odplaty.
Vrhl na Torina vyděšený pohled. Válečník se na něj díval skrz tvrdý lesk ve svých zelených očích. Pak se obrátil a přitiskl ruce v rukavicích na zrcadlo visící těsně nad jeho hlavou. Bylo to bezútěšné. Sotva včera, oba tvrdili, že jim je fuk, pokud je bohové potrestají. Mysleli si, že nic nemůže být horší, než jejich současná situace.
Mýlili se.
"Nemůžeme dovolit, aby Aeron tohle udělal," přerušil Lucien Maddoxovy temné myšlenky. "Je už teď v kritickém bodě. Všichni jsme."
Reyes opět udeřil do zdi a zapotácel se pod sílou své rány. Na každém předloktí měl zlostné rudé rány, které se při nárazu rozevřely a na bílý kámen dopadly krvavé cákance. "Titáni musí vědět, co se stane, když je Aeron poslechne." Zamračeně vycenil zuby. "Musí vědět, v jak nejistém bodě jsme a že všichni balancujeme na okraji zla. Proč by tohle dělali?"
"Já vím proč," odpověděl zachmuřeně MAddox.
Všechny oči se na něj obrátily.
Zahanbeně mu poklesla ramena, když jim vylíčil, co udělal. "Nikdy jsem nečekal, že se tohle stane," dodal nepřesvědčivě. "Nemohl jsem tušit, že Titáni uniknou a už vůbec jsem nemohl uhádnout, že převezmou moc."
"Ani nevím, co na to říct." Řekl Aeron.
"Já jo. Kurva." Řekl Paris.
Maddox zaklonil hlavu a zíral do stropu. Myslel jsem, že urážím Řeky, chtělo se mu křičet. Oni by mu nic neudělali. Oni by ho nadále ignorovali.
"Myslíš, že Ashlyn je také trestem Titánů?" Zeptal se ho Lucien.
Zaťal zuby. "Ano." Samozřejmě, že je jeho trestem. Už předtím ho napadlo, že načasování jejího příchodu je příliš dokonalé. Pronásledovala jeho mysl, podněcovala jeho touhu - ale předtím předpokládal, že jsou za to zodpovědní Řekové. "Titáni museli lovce poslat přímo k nám, protože věděli, že použijí Ashlyn a také věděli, jaký na mě bude mít vliv."
"Ty jsi proklel bohy až potom, co byl Aeron předvolán. Navíc, nadával jsi na ně až potom, co se Ashlyn poprvé objevila na našich kamerách," zdůraznil Torin. "Nemohli vědět, co později uděláme a řekněme."
"Nemohli? Možná, že ji sem neposlali, ale stejně jï musí nějak využívat." Nic jiného nemohlo vysvětlit tu intenzitu jeho pocitů. "Já se o ni postarám," dodal temně, ale každý sval v jeho těle ztuhl, prosil ho, aby tato slova vzal vpět. Ale neudělal to. "Postarám se o všechny."
Paris ho zamračeně sledoval. "Jak?"
Ušklíbl se, když řekl. "Zabiju je." Už udělal i horší věci. Proč by si tohle nemohl přidat na seznam? Protože nejsem bestie. Pokud to udělá, stane se z něj Násilí. Nebude o nic lepší, než démon uvnitř něj a jeho existence se zúží jen na jediný cíl; působit bolest.
Přesto, on přinesl tenhle mor na jejich dům, on to musí napravit. I když, dokáže zničit Ashlyn? Zjistil, že na tohle nechce znát odpověď.
"Nemůžeš zabít ty čtyři uvnitř Lucienova pokoje," řekl Aeron stejně ponurým hlasem. "Titáni mi přikázali, abych to udělal. Kdo ví, jak by zareagovali, pokud by jejich příkaz nebyl přesně dodržen."
"Slyším vás, vy odporní parchanti," vykřikl ženský hlas zpoza dveří. "Jestli nás zabijete, tak přísahám bohu, že zabiju každého z vás."
Všichni na chvíli ztuhnuli a zmlkli.
Pak se Reyesovy rty zvlnily do ironického úsměvu. "Opravdu nemožný výkon, ale skoro si přeju, aby to zkusila."
Ženská pěst dopadla na dveře. "Pusťte nás. Pusťte nás, slyšíte mě?"
"Slyšíme tě, ženo," řekl Reyes. "Jsem si jistý, že tě slyší i mrtví."
Reyes byl vždy nejvážnějším z nich, takže jeho vtip byl znepokojující. Uchyloval se k humoru pouze tehdy, když byly okolnosti strašlivé.
Tohle byla noční můra. Po staletí zaběhlé rutiny, tu má Maddox najednou ženu, kterou musí vyslechnout a zničit dřív, než bude znovu použita proti němu. Musí zachránit svého přítele od toho nesmyslného rozkazu. A musí uklidnit bohy. A bohové, vůbec si nebyl jistý, jak má postupovat.
Titáni pro něj byli neznámí. Pokud je požádá o milost a oni mu nařídí, aby udělal něco odporného - něco, co odmítne udělat - tak se celá situace pravděpodobně stane horší, než už je.
"Proč mě nenecháte, abych se jich dotknul?" Navrhl jim Torin, když se otočil zpátky na skupinu. Jeho oči byly stejně jasně zelené, jako té holky uvnitř. Ale zatímco její byly naplněné zlostí, jeho byly plné zoufalství. "Pokud zemřou na nemoc, nikdo se nebude muset vypořádat se svým svědomím." Až na Torina.
"Ne," řekl Aeron ve stejném okamžiku, kdy Paris vykřikl. "Sakra, to ne."
"Ne, žádná nemoc," souhlasil Lucien. "Jakmile by to začalo, bylo by nemožné to kontrolovat."
"Budeme je držet odděleně," řekl Torin s jasným odhodláním.
Lucien si znovu povzdechl. "To nebude fungovat a ty to víš. Nemoc se vždy šíří."
"Nemoc!" Vykřikla dívka. "Vy nás nakazíte nemocí? To je důvod, proč jste nás sem přivedli? Vy nechutné, odporné, shnilé kusy…"
"Ticho," přikázal další ženský hlas. "Nepodněcuj je, Dani."
"Ale babi, já…"
Jejich hlasy se vytratily. Dívka byla pravděpodobně odtažena od dveří. Maddoxovi se líbila její odvaha. Připomnělo mu to Ashlyn, která proti němu odhodlaně stála v cele a dožadovala se, aby zvedl své triko. Chtěla utéct, ta touha jí jasně zářila v očích, ale neudělala to. Jen ta vzpomínka způsobila, že se jeho krev rozžhavila a jeho tělo ztvrdlo. Dokonce pohladila jeho zranění, což způsobilo, že se uvnitř něj něco probralo k životu. Něco, čemu nerozuměl.
Něha, snad?
Zavrtěl hlavou v popření. Bude bojovat proti takovým emocím, až do posledního dechu - ke kterému dojde asi za třináct hodin, pomyslel si sarkasticky. Nemá a nebude mít žádnou něžnou emoci pro Vábničku, nebo boží trest, nebo čím vlastně je.
Důkaz- příště, až ji uvidí, vezme si ji tvrdě a rychle, bude do ní bušit…a bušit… dokud nebude sténat a křičet jeho jméno. Stehna mu obmotá kolem pasu a - ne, ne. Z vlastního podnětu se obraz v jeho hlavě změnil tak, aby potěšil Násilí.
Bude ležet na břiše, zapřená rukama a koleny. Její krásné vlasy jí budou kaskádovitě spadat na elegantní záda a on je chytí, zaškube za ně. Její krk se vyklene; a její rty budou lapat po dechu z rozkošné bolesti. Dovnitř a ven. Bude vlhká a rozžhavená. Těsná. Ah ano, bude těsnější než pěst. A jeho koule jí budou narážet do stehen.
Až budu mít Ashlyn konečně ve své posteli, budu jemný. Pamatuješ?
Tahle myšlenka byla ignorována. Bude ho prosit o víc, a on jí to dá. On…
"Tohle už začíná být únavné." Aeron ho tvrdě hodil proti zdi. "Lapal jsi po dechu, potil ses, tvoje oči zářily jasně červeným ohněm. Chystáš se vybuchnout, Násilí?"
Obraz nahé, vzrušené Ashlyn zmizel z jeho mysli, což rozzuřilo démona, který se pokusil vyskočit na jeho kůži a chtěl zaútočit. Maddox se přistihl, jak vrčí, zatímco toužil po dalším vzrušujícím obraze ve své mysli.
"Uklidni se, Maddoxi," Lucienův klidný hlas pronikl jeho oparem. "Pokračuj a budeme nuceni tě svázat. Kdo pak ochrání Ashlyn, hmm?"
Jeho krev vychladla, vystřízlivěl. Věděl, že by to udělali a řetězy si nemohl dovolit. Ne, během dne. V noci, to ano. Byl hrozbou, takže neexistovala jiná možnost. Jsem hrozbou i teď. Ale kdyby ho svázali teď, když se sotva drží svého zdravého rozumu, mohl by přiznat porážku a přestal by se snažit být čímkoliv jiným, než démonem.
Všiml si, že na něj všichni muži zírají.
"Je mi to líto," zabručel. Něco s ním bylo velmi špatně. Tenhle tanec s démonem byl naprosto absurdní. Horší bylo, že to bylo trapné. Obvykle spolu bojovali, ale ne takhle.
Možná, že potřebuje strávit víc času v posilovně. Nebo potřebuje další kolo s Aeronem.
"V pohodě?" Zeptal se ho Lucien. Kolikrát se ho na to dnes už ptal?
Maddox ztuhle přikývl.
Lucien si složil ruce za zády a pozoroval všechny muže. "Vzhledem k tomu, že jsme se dohodli, pojďme teď probrat, proč jsem je sem přinesl."
"Jo, pojď mi vysvětlit, proč jsi sem ty ženy přinesl," přerušil ho Paris, "místo toho, abys je nechal ve městě. Jasně, Aeron má úkol, ale to nevysvětluje,…"
"Ženy jsou tady, protože nechceme, aby opustily Budapešť a tak přiměly Aerona, aby je následoval," řekl Lucien, čímž ho přerušil. "A já jsem chtěl, abyste je viděli a tím pádem je nezabili, pokud je uvidíte, jak se potulují po pevnosti. Pokud se jim povede utéct, přinesete je zpátky do tohoto pokoje a zamknete je. Nebudete s nimi mluvit, neublížíte jim. Dokud nepřijdu na to, jak Aerona osvobodit od tohoto činu, ženy budou našimi neochotnými hosty. Schvalujete?"
Jeden po druhém přikyvovali. Co jiného mohli udělat?
"Pro tuto chvíli je nechte na mně a odpočiňte si. Uvolněte se. Nějak se zabavte. Brzy vás bude potřeba, tím sem si jistý."
"Já se půjdu propít do zapomnění." Aeron si přejel rukou přes tvář. "Ženy v domě," zamumlal, a když kráčel pryč, dodal. "Proč rovnou nepozveme celé město na velkou party?"
"Party by byla zábavná," řekl Torin, opět pobaveně. "Možná, že by mi to pomohlo zapomenout na tohle hnízdo plné chlapů, co se na sebe lepí." A pak, také odešel.
Reyes neřekl ani slovo. Jen vytáhl ostří, s dupáním se vydal dolů do haly, takže nebylo pochyb o tom, co měl v plánu udělat. Maddox by mu nabídl, že ho zmlátí, zbičuje, nebo zkope, aby tím Reyese ušetřil od sebe-ubližování si, ale kdykoliv se předtím nabídl, odpovědí bylo vždy ne.
Chápal Reyesovu potřebu dělat to na vlastní pěst. Tohle břemeno bylo skoro stejně těžké, jako břemeno posedlosti. Všichni měli své démony - doslova - a Reyes nechtěl, aby to někomu dělal ještě těžší.
I když Maddox by právě teď nejspíš uvítal rozptýlení.
"Uvidíme se později, paka," řekl Paris. "Vracím se do města." Jemné linky orámovaly jeho oči - oči, které teď byly spíš jen matně modré, než aby zářily uspokojením. "Neměl jsem ženu ani včera v noci, ani dnes ráno. Všechno tohle…" Mávl rukou směrem ke dveřím. "Zničilo mé plány. A to ne v dobrém slova smyslu."
"Jdi," řekl mu Lucien.
Válečník zaváhal, když pohledem sklouzl ke dveřím. Olízl si rty. "Pokud bys mě samozřejmě pustil do své ložnice…"
"Jdi." Zopakoval Lucien netrpělivě.
"Jejich ztráta." Paris pokrčil rameny a zmizel za rohem.
Maddox věděl, že by se měl nabídnout, aby ženy střežil. Koneckonců, byl pravděpodobně důvodem, proč tady byly. Ale potřeboval vidět Ashlyn. Ne, nepotřeboval. Chtěl. To znělo líp. On přece nic nepotřeboval. Zvláštně ne člověka s pochybnými motivy, který již byl označen pro smrt.
Ale protože netušil, co by mohli Titáni udělat dál, tak nechtěl ztrácet další okamžik. Půjde za Ashlyn, i když ještě úplně nepodmanil svého démona. Kromě toho, on stejně nejspíš nikdy nebude klidný, když půjde o tuhle ženu. A lepší, když s ní udělá to, co chce hned, než bude přinucen - ach, tak na tohle ani nemohl pomyslet.
"Luciene," začal.
"Jdi," řekl jeho přítel znovu. "Udělej, co musíš a dostaň se pod kontrolu. Tvoje žena…"
"Ashlyn není téma k diskuzi," odpověděl mu Maddox, protože věděl, co chtěl Lucien říct. O tvoji ženu musí být co nejdříve postaráno. To taky věděl.
"Jen ji dostaň ze svého systému a pak udělej to, co musíš, aby se alespoň část našich životů mohla vrátit k normálu."
Maddox přikývl, otočil se a část z něj přemýšlela, jestli vůbec stojí za to, vracet se k normálnímu životu.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ewael Ewael | 17. listopadu 2012 v 22:22 | Reagovat

super, super, super :)

2 Kathy Kathy | 17. listopadu 2012 v 22:35 | Reagovat

Moc dekuju za preklad. :-)

3 Soňa Soňa | 18. listopadu 2012 v 12:35 | Reagovat

Bylo to super,děkuju za překlad :-).Doufám,že to víno nebylo otrávené,co by to jinak mohlo být....těším se na pokračování

4 Kerris Kerris | E-mail | 19. listopadu 2012 v 19:02 | Reagovat

Slecny, kdyztak tenhle tyden toho mam docela dost ve skole, takze nejblizsi nova kapitola bude snad ve ctvrtek :) Krome toho planuju se lordum venovat o vikendu, takze pres vikend tak 2-3 kapitolky prelozim urcite :)

5 Soňa Soňa | 19. listopadu 2012 v 19:41 | Reagovat

[4]: No rozhodně se uc,nechceme tě brzdit ve vzdělání :-),rádi počkáme;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama