Nejtemnější noc - Kapitola 5 2/2

13. listopadu 2012 v 21:00 | překlad Kerris, korekce Hanulla |  Nejtemnější noc (#1)



Řekl to bez jediného náznaku lítosti, jako kdyby to byl prostě obyčejný fakt. Tahle pevnost se ukázala jako velmi krvavé a násilné místo. Maddox taky. Její zachránce mluvil jako vojenský veterán… nebo jako chladný bezcitný zabiják, stejně, jako jeho společníci. Neváhal zabít, a ani nebude váhat.
Tak proč ho stále chtěla objímat?

Ať Maddox viděl v její tváři jakoukoliv emoci, zdálo se, že našel odpověď na svou otázku. Jeho obočí se svraštilo a ústa se proměnila v úzkou linku. Byl to výraz nelibosti? Ale proč? Než ho stačila víc prostudovat, otočil se, vyšel další dva schody a řekl: "Zapomeň, že jsem o tom mluvil."
"Počkej." Vykročila, ale trhla sebou nad další bolestí v kotníku, když se dotknula jeho bicepsu. Opravdu drobný dotek, vážně, ale zastavil se.
Ztuhl a pak pomalu otočil hlavu, podíval se na její prsty a zavrčel.
Prudce od něj odskočila. Ne kvůli jeho reakci, ale proto, že cítila znovu to podivné brnění. Ráda by to vydávala za statickou elektřinu. Za něco, za cokoliv, kromě té, oh, tak špatné touhy.
"Promiň," zamumlala. Žádné doteky, připomněla si. Bude to tak pro oba lepší. Ona nedokáže ovládat své tělesné reakce, když je mu nablízku. Momentálně by ji jakýkoliv dlouhodobý kontakt změnil v slintající louži. "Maddoxi?"
Z profilu se jeho výraz zdál prázdný, zcela bez emocí. "Ano?"
"Nezlob se, ale teď už je technicky později, takže hodlám vytáhnout znovu Téma Dne. Co jsi?" Než mohl pokračovat v kroku, jako by nikdy nepromluvila, dodala, "já odpověděla na tvé otázky. Prosím, odpověz na tu mou."
Neodpověděl. Ale otočil se k ní znovu čelem.
Nervózně si přejela jazykem po rtech. Jeho pohled následoval tento pohyb a jeho nosní dírky se rozšířily. Snažila se tomu zabránit, ale začala blábolit. "Podívej, já vím, že na světě existuje spousta neobvyklých tvorů. Nikdo to neví lépe než já. Už jsem se zmínila, že o existenci démonů vím z první ruky? Chci jen vědět, s čím se tady musím vypořádat." Drž hubu. Přestaň mluvit.
Kdyby jen nějak zareagoval. Nikdy předtím se nemusela zabývat takovým tichem. Nikdy ji nenapadlo, že by mlčení mohlo být tak nepříjemné.
Sestoupil o jeden schod, pečlivě, jako kdyby si vyměřoval každý pohyb a uzavřel tím vzdálenost mezi nimi. Ona v reakci na to také sestoupila o jeden schod, aby vzdálenost znovu rozšířila.
"Žádné další otázky. Chci, aby ses vykoupala, nakrmila a odpočinula si, do hodiny. Jsi celá pokrytá špínou, z hladu sotva stojíš na nohou a pod očima máš tmavé kruhy. Poté si… promluvíme."
Opět to zaváhání. Znepokojilo ji to, polknula. "Kdybych tě požádala, abys mě odvedl zpátky do města, co bys odpověděl?"
"Jednoznačně ne."
Myslela si to. Poklesla jí ramena. Bez ohledu na to, jak moc tohoto muže chtěla - nebo možná právě proto, jak moc ho chtěla - se musela začít chovat jako rozumná žena. Musela utéct.
Co když je další v řadě na pobodání? Nevstane z mrtvých, tím si byla Ashlyn jistá.
Včera by prodala svou duši, aby se sem dostala. Koho se to snažíš obalamutit? Ty jsi prodala svou duši. Možná, že se nemusela učit, jak ovládat hlasy, když s ní byl Maddox, ale prostě tam nemohla zůstat. Bylo tam příliš mnoho nejistoty, příliš mnoho násilí.
Ale aby unikla, musela by překonat horu, zimu, mlhu a hlasy. Zvládne to. Musí.
Maddox vyklenul obočí. "Musím tě znovu zamykat, Ashlyn? Zeptal se, jako kdyby jí četl myšlenky.
Jeho hrozba ji vystrašila i rozzuřila, ale zavrtěla hlavou. Nebyl důvod, aby ho rozrušila a riskovala, že ji zabije nebo ji hodí zpátky do ledového, vlhkého vězení, ve kterém bude její svoboda nedosažitelná. Mimo vězení měla alespoň nějakou šanci. I když jen malou.
To ticho není tak sladké, jak jsi doufala, že?
"Chceš odejít, protože existuje někdo, s kým potřebuješ mluvit?" Zeptal se. Nedařilo se mu zamaskovat jeho rostoucí hněv tímto zdvořilým dotazem, protože viděla záblesky, které se znovu objevovaly pod jeho kůží. "Existuje někdo, kdo by byl zneklidněný tvým zmizením?"
"Můj šéf," odpověděla upřímně. Možná, pokud najde telefon, by mu mohla zavolat. A on by pak mohl zavolat policii - ne. Okamžitě tu myšlenku zavrhla, když si připomněla, že policie by mohla být uchvácena takzvanými "anděli".
Ale pokud by mohla zavolat McIntoshovi, mohl by Ústav vymyslet, jak ji zachránit. Mohla by se vrátit ke svému starému životu a mohla by předstírat, že se poslední dva dny nikdy nestaly, i když myšlenka na opuštění Madoxxe jí v hrudi způsobovala nevysvětlitelnou bolest. Ty stupidní holko!
"Kdo přesně je tvůj šéf?"
Jako kdyby mohla vrhnout nevinného muže do takového nebezpečí. Místo toho sebrala svou odvahu a řekla, "Nech mě jít, Maddoxi, Prosím."
Další odmlkla, tentokrát těžší než předtím. Přistoupil k ní blíž, až stáli nos k nosu, jako v lese. Jeho oči tentokrát zářily fialově. "Včera večer jsem ti řekl, ať se vrátíš do města. Odmítla jsi. Dokonce jsi mě sledovala. Křičela jsi, chtěla jsi mě. Vzpomínáš?"
To připomenutí ji bodlo jako žihadlo. "Moment šílenství," zašeptala a dívala se na své ruce. Prsty měla propletené a klouby jí zbělely.
"No, tento moment šílenství určil tvůj osud, ženo. Zůstaneš tady."
Maddox doprovodil neochotnou Ashlyn do své ložnice. Už vyčistil podlahu a uklidil zašpiněnou matraci, kterou nahradil novou, z vedlejší místnosti. V přípravě na její svádění pro ni připravil koupel, donesl talíř s výběrovým masem a sýry, otevřel lahev vína a rozestlal čisté, sluncem políbené povlečení.
Nikdy páření nevěnoval tolik pozornosti, pouze slyšel Parise vyprávět, jak rychle ženy roztáhnou nohy, když se jim věnuje trochu pozornosti.
Maddox si neuvědomil, že Ashlyn stráví celou noc v cele, nebo že díky jeho přátelům tohle vše bude potřebovat. Jeho prsty se stočily do pěstí.
Na jejím pohodlí nezáleží - nevěděl, od koho tahle myšlenka přišla, jestli od něj, nebo jeho démona. Věděl jen, že je to lež.
"Vykoupej se, převleč se, najez se," přinutil se říct. "Nikdo tě nebude obtěžovat." Odmlčel se. "Napadá tě ještě něco, co bys mohla potřebovat?"
Obešla ho širokým obloukem, ale téměř okamžitě se k němu obrátila čelem, jako by mu nedůvěřovala. "Svoboda by byla hezká."
"Kromě toho."
Její pohled přeletěl po místnosti. Nelíbilo se mu, jak byla bledá, vratká a uzavřená. Nebyla takhle vyčerpaná ani minulou noc, a to ji strávila v zahořklém chladu lesa. "Co tak smazat mi z paměti posledních několik dní?"
"Kromě toho," zopakoval temně, protože se mu nelíbilo, že na něj chtěla zapomenout.
Vzdychla. "Ne, v tom případě nic."
Věděl, že by měl odejít, dát ji možnost si odpočinout, aby mohla splnit jeho příkazy, ale zjistil, že se zdráhá, aby tak učinil. Opřel se o stranu dveří. Zůstala stát ve středu místnosti, s rukama zkříženýma přes svůj střed, díky čemuž jí strečinková růžová bunda těsně objímala ňadra. V ústech se mu sbíhaly sliny.
"Už jsi tohle udělal hodně ženám?" Zeptala se konverzačním tónem.
Očima prudce vzhlédl a zablokoval její pohled, když mu tělo ztuhlo. "Udělal co?" Přivedl je sem? Svedl je? Jeho hrdlo bylo náhle zablokováno pevnou hrudkou.
Teď si odfrkla. "Uvěznil je. Co jiného?"
Hrudka se rychle rozpustila. "Jsi první," odpověděl a snažil se skrýt své zklamání.
"A co jsi naplánoval pro takovou speciální dívku, kterou jsem?"
"To ukáže pouze čas," odpověděl upřímně.
Stín znepokojení potemněl její rysy. "Kolik času?"
"Tu odpověď zjistíme společně."
Teď po něm hodila zamračeným pohledem. "Ty jsi ten nejtajemnější muž, kterého jsem kdy potkala."
Pokrčil rameny. "Už mi říkali hůř."
"Jo, tím sem si jistá," zamumlala.
Ani její urážky ho neodháněly. Zůstane tady jen o chviličku déle… "Nevěděl jsem, jaké jídlo máš ráda, tak jsem přinesl trochu od všeho, co bylo v kuchyni. Obávám se, že nebylo moc z čeho vybírat."
"Děkuju ti," řekla a pak stiskla rty. Záblesk hněvu jí sestoupil do obličeje. "Nevím, proč jsem k tobě zdvořilá. Podívej se na to, co mi děláš."
"Pečuju o tebe?"
Tvář jí zrudla a uhnula pohledem.
"Patříš nějakému muži, Ashlyn?" Zeptal se a nenáviděl to pomyšlení.
"Nerozumím tvé otázce. Jsem vdaná? Ne. Mám přítele? Ne. Ale mám kamarády a existují lidi, kteří se o mě budou bát," dodala, jako kdyby si náhle uvědomila, jakou zranitelnost odhalila.
Koho se snažila přesvědčit? Jeho? Nebo sama sebe?
"Budou mě hledat. Budou," trvala na svém, když nijak neodpovídal.
"Ale nenajdou tě," řekl přesvědčeně. Ti čtyři minulou noc to do kopce nezvládli. Jejím dalším přátelům se to taky nepodaří.
Její ruka se zachvěním vzlétla k hrdlu, což ho upozornilo na její pulz. Proč byl tak uchvácený rytmem jejího srdce, proč byl nucený chtít se ho dotknout, aby se ujistil, že je v pohybu?
"Nechtěl jsem tě vyděsit," řekl. Nebyl si jistý, kdo z nich je víc překvapen jeho slovy.
"Já ti nerozumím," zašeptala.
Ani on sám sobě nerozuměl. A čím víc s ní mluvil, tím míň smysluplný si připadal. "Umyj se. Vrátím se později." Než měla šanci odpovědět, vstoupil do haly a zavřel dveře, aniž by se ohlédl.
Takhle to bylo lepší. Od chvíle, kdy se jí zeptal, jestli patří nějakému muži, démon uvnitř něj začal běsnit, toužil po boji. Kdyby tam zůstal, musel by se jí dotknout. Kdyby se jí dotkl, musel by si ji vzít. Ale nechtěl riskovat, že se propletená těla a rozžhavené polibky změní v kousání, škrábání a příliš silné přírazy.
Jemná žena v jeho místnosti by tohle nepřežila.
"K čertu s tím," zavrčel. Ashlyn byla bezpochyby ten nejsladčeji vypadající člověk, kterého kdy potkal. V ústech se mu stále sbíhaly sliny, jeho napnuté tělo po ní křičelo. Ale zranit ji nebyla jeho touha, bez ohledu na to, že mu přiznala, že ví o démonech, což mohl vědět jedině lovec nebo Vábnička. Ne, chtěl jí působit jen rozkoš.
Otočil se a zvenčí zamkl dveře. Otočení západky byl jen další krok v cestě za jejím sváděním. Takhle jí jako jediná cesta ven zbýval skok z terasy a on pochyboval, že by se jí chtělo padat pět pater, aby se nakonec dole rozsekala o skály. Přesto, také se ujistil, že je okno vedoucí na terasu zavřené, jen kdyby náhodou.
Maddox procházel chodbou a modlil se, aby ostatní válečníci na den nezmizeli. Když se probudil ve svém již vyléčeném těle, jeho první myšlenky patřily Ashlyn. Připravil pro ni svůj pokoj, jídlo a pak hledal Luciena, kterého objevil v zábavní místnosti. Dožadoval se odpovědi na to, co se stalo.
"Vězení," ten muž zamumlal, se zvláštním zábleskem v jeho očích.
Rozzuřený, Maddox vyrazil z místnosti, zoufalý vědět, jestli je v takovém stavu, v jakém ji zanechal; živá a nedotčená. Myslel si, že jeho přátelé jí dají alespoň jídlo, vodu a přikrývky. Špatně. Mohla zmrznout. Mohla vyhladovět. A oni by to ani nevěděli.
To vážně očekávali, že něco takového přijme poklidně?
Znovu špatně.
Jediný pohled na špinavou Ashlyn, na její vyděšené rysy, stačil k tomu, aby chtěl někoho zabít. Tomu nutkání sotva odolal, jen proto, že věděl, že bude brzy ležet v jeho posteli, nahá a otevřená pro něj. A zatímco uklidnil sám sebe, rozhodně neuklidnil démona - akorát ho víc vybudil.
Teď Násilí potřebovalo někde vybít svůj rostoucí vztek. Teprve pak se bude Maddox moc dotknout Ashlyn beze strachu z toho, že ublíží tomu křehkému tělíčku.
Tělo…Ashlyn…jen ty dvě slova ho vzrušily, když se použily v jedné větě. Byla veškerou fantazií, která mu kdy přišla na mysl a on se s ní plánoval ukojit, znovu a znovu, v každé představitelné poloze, dokonce i v těch, které představitelné nejsou.
A brzo to ona bude také chtít.
Když se na něj dívala, když se k němu natahovala a doufala v jakýkoliv druh fyzického kontaktu, v očích se jí leskla touha. Dokonce cítil její vzrušení, parfém plný vášně, nevinnosti a delikátního medu. Ano, děsil ji a tento strach potlačoval její touhu.
Měl bys být šťastný, že se tě Vábnička bojí.
Měl, ušklíbl se v duchu. Jak moc tohle slovo nenáviděl.
Byla to vážně Vábnička?
Když zmínil čtyři muže, kteří ji sledovali, vypadala upřímně překvapená. Neměl ji těmi informacemi mučit. Proč by Vábnička ochotně dělala takovou věc? Proč nepředstírá, že si o něm myslí, že je člověk, aby snížila jeho obranu?
Ani se ho nesnažila odvést z pevnosti, stejně tak se nesnažila někoho pustit dovnitř. Ale k tomu přeci nemá svobodu, připomněl si. A ani mít nebude.
Ze všeho nejvíc byl zmatený z toho, že se ho snažila zachránit před jeho přáteli. To si nemohl odůvodnit. Zachraňovat někoho, komu by chtěla ublížit, by bylo směšné. Mohla se při tom sama zranit.
Byla chodícím rozporem v jeho černo-bílém světě.
Zítra se bude zabývat skutečnými důvody, proč je zde. Dnešek, no, dnešek je určen pro jiné věci.
Jeho boty klapaly proti podlaze, ten zvuk se odrážel od stěn. Před ním se objevila zábavní místnost a on zrychlil své kroky. Démon v očekávání předl, zatímco jeho kosti toužily po boji.
Když stál v širokých rozložených dveřích, viděl na rudém koberci rozházený popcorn. Jeho vycvičené oko spatřilo i několik skvrn zaschlé krve. Zřejmě tu byl Reyes. Tentokrát byla TV vypnuta. Koule byly rozptýlené po kulečníkovém stole, jako kdyby někdo uprostřed hry přestal.
Ale nebyla tady žádná stopa po mužích, dokonce ani po Lucienovi. Kam všichni zmizeli?
Maddox si razil svou cestu skrz pevnost, obcházel ten luxus, který nahromadili v průběhu let. Výřivka, sauna, posilovna, provizorní hřiště na basketbal. Nic z toho mu nepomohlo.
Jako první vletěl bez klepání do Parisova pokoje. Černé hedvábí pokrývalo pomačkanou, ale prázdnou postel. Nafukovací panny, které mu koupil Torin, byly rozházené v každém směru, ale bez publika byly k ničemu. Biče, řetězy a různé sexuální hračky, které Maddox neuměl identifikovat, lemovaly stěny. Nevypadaly použitě, což znamenalo, že je Paris někde uvnitř pevnosti. Někde.
Vrtící hlavou, Maddox vyšel na chodbu.
Boj. Boj. Boj.
Snažil se ignorovat démonův hlas, když vstoupil do Reyesova pokoje. Nebyl tam ani Reyes, ani žádné sexuální hračky. Místo toho tam byly zbraně. Všechny možné druhy zbraní. Pistole, nože, vrhací hvězdy. Byla tam modrá zápasnická žíněnka pokrytá zaschlou krví. Byl tam boxovací pytel, několik činek. Zeď pokrývalo několik děr, jako kdyby někdo vrážel pěstí do kamene, dokud se nerozpadl na písek.
Bude to muset později opravit.
Boj. Boj. Boj.
Lucienův pokoj byl zamčený a nikdo neodpovídal, ani když klepal. Pokoje Aerona i Torina byly prázdné. Frustrace napnula Maddoxovi ramena. Přes jeho zorné pole začaly problikávat černé skvrny.
Boj. Boj. Boj.
Toužil po Ashlyn, ale nemohl ji mít, dokud touha po násilí nebude zadušená - což se nestane, dokud nenajde muže. To ho akorát udělalo vzteklejším. Vykročil zpátky do chodby, jeho bicepsy byly naběhlé, když skrz ně uháněla žhavá krev.
Boj! Boj! Boj!
"Kde jste?" Vykřikl. Udeřil do zdi, jednou, dvakrát, takže vznikla díra totožná s tou, kterou viděl v pokoji Reyese. Klouby ho bolely, ale byla to dobrá bolest, bolest, ze které démon radostně zachrčel.
Maddox se zastavil a znovu udeřil do zdi.
Neměl moc času. Hněv se brzy znovu objeví. Smrt ho znovu dostihne. Než se tak stane, chce se zabořit do Ashlyn. Musí poznat každý centimetr jejího těla, protože vědomí, že ho nezná, bylo mnohem horší mučení, než to, že se každou noc smažil v ohni pekelném.
Co když po tobě ta žena opravdu netouží? Vysmíval se mu démon. Co když předstírá, že tě chce, aby z tebe vymámila informace? Co když myslí na jiného muže, když si v její blízkosti, a je vzrušená pro něj?
Se zavrčením Maddox ještě jednou udeřil do zdi. Kámen ještě více prasknul, rozpadal se. Chce tě. Chce. Nereaguj na to. Neposlouchej démona.
Násilí se líbila jeho prudkost, jeho touha po vlastnictví, tak zavřelo ústa.
"Co to děláš? Rozbíjíš zdi, místo toho, abys je opravoval?"
Maddox zaslechl známý hlas a otočil se. Krev mu kapala z rukou, teplá a osvěžující.
Aeron stál na konci chodby. Světlo, které pronikalo okny, tančilo na tvrdých rysech tohoto muže. Jeden paprsek dopadal přímo na vrchol jeho tmavých vlasů, jako zářivá koruna, která osvětlila jeho potetovanou kůži.
Jako kdyby se nikdy neutišilo, nikdy nezmírnilo, se Násilí plnohodnotně probralo k životu. Maddox ukázal na svého přítele a zamračil se. "Nechal jsi ji tam."
"A co?" Tmavý démon vytetovaný na Aeronově krku zamrkal svýma rudýma očima, probuzený z hlubokého spánku. Zdálo se, že z úst této bytosti odkapávají z ostrých zubů sliny. "Promluvila?"
"O čem?"
"O jejím důvodu, proč je tu."
"Ne."
"Tak se jí zeptám."
"Ne!" Byla už dost vyděšená. Obraz Ashlyn a toho, jak vypadala v té cele, mu probleskl myslí. Její kůže byla bledší než venkovní sníh, zatímco byla pokrytá černohnědou špínou. Třásla se. Když se žena třese, má to být vášní, ne strachem.
Boj! Boj! Boj! Prozpěvoval démon znovu.
"Kde je teď?" Dožadoval se Aeron odpovědi.
"Do toho ti nic není. Ale někdo zaplatí za to, v jakém stavu jsem ji našel."
Fialové oči jeho přítele - oči totožné s jeho, jako kdyby byli bohové příliš unavení na to, aby vytvořili něco rozdílného - se rozšířily překvapením. "Proč? Co je to s tebou?"
"Moje," byla jediná odpověď, kterou měl. "Ona je moje."
Aeron si přejel jazykem přes zuby. "Nebuď blázen. Je to Vábnička."
"Možná." Pravděpodobně. Popošel dopředu. Hlad…v něm…vřel. "Momentálně je mi to fuk."
Válečník k němu přistoupil, také rozzuřený. "Mělo by tě to zajímat. A neměl jsi ji sem vodit."
To Maddox věděl, ale nehodlal se omlouvat. Udělal by to znovu, kdyby měl na výběr.
"Vezmi ji zpátky do města a vymysli způsob, jak vymazat její paměť," řekl Aeron. "V opačném případě ji budeme muset zabít. Viděla a slyšela příliš mnoho. Nemůžeme si dovolit, aby ty informace donesla lovcům."
Byli téměř u sebe. Maddox se dnes ráno neozbrojil a tahle skutečnost zachránila Aeronovu ubohou kůži. Jinak by po muži hodil dýku, která by zabila to jeho černé srdce. "Raději bych ublížil tobě."
Démon na jeho tetování protáhl svá křídla, najednou plně vzhůru a Aeron se pomalu zazubil. "Uděláme to, ale pak opravíš ten nepořádek."
"A ty tu budeš muset uklidit."
"Jako by mě to zajímalo. Začneme, nebo o tom budeme jen mluvit?"
"Ach ano, začneme." Maddox vyskočil.
Aeron taky. A ve vzduchu se srazili.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Soňa Soňa | 13. listopadu 2012 v 22:38 | Reagovat

skvělá kapitola,jak se Madox pere za Ashlyn :-),tak ať se chlapi rychle poperou a pak šup šup rychle za Ashlyn :-D.děkuju:-)

2 Kathy Kathy | 13. listopadu 2012 v 22:48 | Reagovat

Moc dekuju za preklad. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama