Nejtemnější noc - Kapitola 4 2/2

9. listopadu 2012 v 10:00 | překlad Kerris, korekce Hanulla |  Nejtemnější noc (#1)


Maddox křičel.
Plameny ho olizovaly od hlavy až k patě. Sžíraly, tavily jeho tělo, měnily ho na pouhé kosti. Ne, ani kosti z něj nezbydou, pomyslel si chvilku na to. Plameny ho rozežíraly na popel. Ale byl stále při vědomí… vždy při vědomí. Stále věděl, kdo je, stále věděl, co je a stále věděl, že se do tohoto ohně zítra vrátí.
Agónie byla téměř nesnesitelná. Chuchvalce dýmu zahušťovaly vzduch, rozptylovaly saze v každém směru. Nechutné na tom bylo to, že věděl, že jsou to zbytky jeho těla. Byl to on.

Příliš brzy se ty kousky vrátí k místu, kde stál, spojí se a stanou se tělem muže - muže, který znovu začne hořet. Tělo, které bude znovu kousek po kousku neústupně ničeno, maso zteče ze svalů a pak v záblescích oranžově zlatavého světla shoří i svaly, dokud se celé nerozpadne. Znovu se promění na černočerné saze roznášené vánkem, které se znovu vrátí na místo, spojí se v tělo a proces se zopakuje. Znovu a znovu a znovu.
Celou tu dobu mu Násilí řvalo v hlavě, již ne tak nasycené, jak bylo v okamžiku jeho smrti a zoufale se snažilo uniknout. Jeho řev se míchal se zvuky ostatních odsouzených duší, které křičely, když je plameny pekla požíraly. Démoni, ty nechutné okřídlené bytosti se zářivě rudýma očima, kostnatým obličejem a tlustými rohy na vrcholku hlav, poletovali od jednoho utrápeného vězně k druhému, smáli se, vysmívali se a plivali po nich.
Jedna z těchto věcí je uvnitř mě. Až na to, že ten můj je horší.
Ostatní démoni to taky věděli. "Vítej zpátky, bratře," posmívali se mu, než ho začali olizovat svými rozpálenými, rozviklanými jazyky.
Kdykoliv předtím si Maddox přál, aby se vypařil do nicoty, když ho požíral oheň, aby se nikdy nemusel vracet do pekla, ani na zemi. Přál si ukončit svou bídnou existenci a tím konečně zastavit tu bolest. Kdykoliv předtím - ale ne dnes v noci. Tentokrát ne.
Dnes byla jeho bolest zastíněna touhou.
Obraz Ashlyn mu vykvetl v mysli a pokoušel ho mnohem víc, než démoni. Semnou najdeš jen rozkoš, jako kdyby slibovaly její oči. Rty měla rozevřené, změkčené v očekávání polibku.
Byla jako puzzle, které toužil vyřešit. V jejích rozcuchaných jantarových vlasech a medově barevných očích spatřil první záblesk nebe. Byla tak nádherná a svěží, tak jednoznačně ženská a přivolávala k sobě každý jeho mužský instinkt.
Překvapivě bojovala, aby s ním mohla zůstat. Dokonce bojovala, aby ho zachránila před ostatními, což si uvědomil teprve před pár minutami. Nechápal úplně proč, ale líbilo se mu to.
Předtím možná nevěděl, co s ní bude dělat, ale teď už si tím byl jistý. Chtěl ji ochutnávat. Celou. Ať už byla Vábnička, nebo ne. Ať už byla lovkyně, nebo ne. On prostě chtěl. Po všem tom utrpení si zaslouží kousek štěstí.
I v době, kdy byl ještě elitní bojovník bohů, nikdy mu žádná žena nepřipadala mezi ostatními zvláštní. Vzal si tu, která se nabízela, kdekoliv. Ale teď chtěl konkrétně Ashlyn. Chtěl Ashlyn hned.
Kam ji Lucien dal? Do místnosti vedle jeho? Leží v posteli nahá, nebo zabalená do hedvábného sametu? Tam si ji poprvé vezme, rozhodl se poté Maddox. Ne mimo, jak bylo jeho zvykem. Ne na chladné, větvičkami poseté zemi. Ale v posteli, tváří v tvář, kůži na kůži, smyslně pomalu.
Jeho tělo se nad takovou myšlenkou rozhořelo ohněm, který neměl nic společného s plameny.
Chce nám ublížit. My jí ublížíme první a víc, vyzval ho démon.
Ani se neodvažuj na tohle myslet, přikázal mu, snažící se zastínit Násilí, které překvapivě vzdalo pokusy o diskuzi na téma Ashlyn a bylo teď klidné, neřvalo. Nejsem monstrum.
Jsme stejní a ta žena pro nás znamená nebezpečí.
Ano, to ano. Přesto nikdy neviděl ženu, která by byla tak zranitelná, jako Ashlyn. Sama v lese, s tajemstvím v těch krásných očích. S vrahy na její stopě. Ať už si jí chtěli nevšímat, nebo ji zabít, nebo ji využít, aby zabili jeho a ostatní Lordy, on to zjistí.
Ráno, až Lucien vrátí jeho duši do uzdraveného těla, Maddox ji najde a vyslechne. Ne, nejdřív se jí dotkne, rozhodl se. Ochutná celé její tělo tak zoufale, jak to chtěl udělat teď.
Navzdory bolesti se usmál nad představou její chuti. Ta žena se na něj dívala s extází v očích; snažila se ho sledovat, snažila se ho zachránit. Ano, ona si vytvořila svou vlastní postel. A teď v ní bude ležet. S ním.
Až po milování ji začne vyslýchat. A když zjistí, že je opravdu Vábnička - zabodalo ho v hrudi - tak s ní skoncuje stejně, jako skoncoval s lovci.

***


"Titáni svrhli Řeky," oznámil jim Aeron. Ten fakt v něm bublal již hodinu, od doby, co se vrátil do pevnosti, ale přes všechen rozruch se o něj neměl šanci podělit. Až do teď. Věci se konečně uklidnily, ale věděl, že klid bude trvat pouze do doby, než pochopí význam jeho slov.
Zamračil se a svalil se na červenou pohovku, myslící na to, že na Maddoxově ženě již nezáleží. Jen kdyby jeho slova mohla být také tak snadno zapomenuta - a co najednou dělalo všechny ty zvuky?
Rozhlédl se kolem, popadl dálkové ovládání a máchl s ním směrem k "filmu", který Paris náhle zapnul. Dráždivé sténání přestalo. Vlhké plácání muže o ženu zmizelo z ploché obrazovky. "Musíš přestat kupovat takové odpadky, Parisi."
Paris mu vyškubl ovladač a znovu zapnul obraz. Naštěstí, stiskl tlačítko na vypnutí zvuku. "Nezaplatils, aby ses mohl dívat, kámo," řekl bez náznaku lítosti. "Tohle je z mé osobní sbírky. Divoké zápasnice v oleji."
"Ty se každým dnem stáváš víc a víc člověkem," zamumlal Aeron. "Je to trapné. Víš to, že jo?"
"Aerone, nemůžeš oznámit takovou věc a pak jednoduše změnit téma. Zmínil jsi…Titány?" Řekl Lucien jeho stále klidným hlasem.
Vždycky klidný. Jo, to popsalo Smrt dokonale. Nesmrtelný měl na svých nervech železný zámek - i na všech svých emocích, vážně - a když se zámek uvolnil, byl tak silný, že se ho dokonce i Vztek bál. Více než bestií, se Lucien stával pravým démonem. Aeron byl svědkem této transformace jen jednou, ale nikdy na ni nezapomněl.
"Také jsem něco takového zaslechl," Reyes zavrtěl hlavou, jako kdyby mu to mělo pomoct to pochopit. "Co se to tady děje? Nejdřív nám Torin řekne, že se lovci vrátili, potom Maddox přinese domů ženu. A teď tvrdíš, že Titáni převzali moc? Je něco takového vůbec možné?"
"Ano, je." Bohužel. Aeron si přejel rukou přes krátce ostříhané vlasy a krátké hroty poškrábaly jeho dlaň. Jak by si přál, aby mohl přinést radostnou zprávu. "Zjevně Titáni celá ta staletí, co byli uvěznění, shromažďovali síly. V posledních několika týdnech se jim podařilo uniknout z Tartaru, přepadli Řeky, zotročili je a zmocnili se trůnu. Ovládají nás."
V místnosti bylo hluboké ticho, když všichni vstřebávali šokující pravdu. Mezi válečníky a Řeckými bohy, těmi, kteří je prokleli, nebyla žádná láska. Ale stejně…
"Jsi si jistý?" Zeptal se ho Lucien.
"Velmi." Až do dnešního večera Aeron věděl o Titánech jen to, že vládli na Olympu během Zlatého věku, času "míru" a "harmonie" - dvě slova, která tryskala z úst lovců, kteří před všemi těmi lety povstali v Řecku. "Přizvali mě do jakési místnosti tribunálu a jejich trůny mě obkružovaly. Fyzicky jsou menší než Řekové. Nicméně jejich síla je nezaměnitelná. Skoro jsem ji mohl vidět, jako živou bytost. A na jejich tvářích bylo vidět jen nekompromisní odhodlání a averze."
Napjaté minuty v tichu ubíhaly.
"Nepravděpodobné, ale, je tady šance, že by nás Titáni osvobodili od démonů, aniž by nás zabili?" Reyes vyjádřil otázku, na kterou nepochybně všichni mysleli.
Aeron nad tím sám přemýšlel. Doufal. "Myslím, že ne," řekl, nenávidíc se za to, že je zklamal. "Ptal jsem se na tuto otázku, ale odmítli o tom semnou diskutovat."
Další ticho, tentokrát ještě napjatější.
"To je…to je…" Protahoval Paris.
"Neuvěřitelné," dokončil za něj Torin.
Reyses si masíroval čelist. "Pokud nás nebudou chtít osvobodit, tak jaké s námi mají plány?"
Nemohl špatné zprávy odkládat. "Jediné, co vím jistě je, že mají v plánu převzít aktivní roli v naší existenci." Jediným bodem ve prospěch Řeků bylo to, že válečníky ignorovali hned potom, co je prokleli a nechali je žít si svůj život, i když byl plný utrpení.
Reyes znovu zavrtěl hlavou. "Ale…proč?"
"Kéž bych to věděl."
"Je tu nějaký jiný důvod, proč tě povolali?" Zeptal se Lucien. "Chtěli tě jen informovat o této změně?"
"Ne." Odmlčel se a zavřel oči. "Nařídili mi…abych…něco udělal."
"Co?" Dožadoval se Paris, když nepokračoval s odpovědí.
Sledoval každého ze svých přátel a snažil se najít ta správná slova.
Torin stál v rohu, čelem otočený ke všem. Vzdálen, vždy vzdálen. Ale nakonec, Torin musel být. Reyes seděl naproti němu. Opálený jako bůh slunce, válečník nevypadal, jako kdyby si všímal toho, co se děje na zemi a ještě mnohem méně toho, co se děje v místnosti. Byl zaneprázdněn tím, že si krájel do masa paži, když čekal na Aeronovu odpověď. Každých pár vteřin sebou Reyes trhnul. Každé cuknutí doprovázel spokojený úsměv, když krev tekla po jeho paži dolů, tvořící drobnou rudou řeku na jeho kůži. Bolest byla tou jedinou věcí, která ho dokázala uspokojit a jedinou věcí, která ho přiměla, aby se cítil naživu.
Aeron neměl ponětí, jak by ten muž mohl reagovat na potěšení.
Paris byl na gauči vedle něj, ruce měl strčené za hlavou a rozděloval svou pozornost mezi Aerona a film, který ho pravděpodobně jeho démon nutil sledovat. Muž s jeho množstvím štěstí by měl být ošklivý. Přinejmenším by měl bojovat, aby nalákal ženu do postele. Místo toho, se prostě jen podíval na ženu a ta, když viděla jeho nádhernou tvář, se okamžitě svlékla ochotná dotáhnout ho kamkoliv, ať už tam byla postel, či ne.
Maddoxova žena ale ne, vzpomněl si Aeron. Proč?
Lucien se opíral o kulečník a jeho odporně zjizvená tvář nic neodhalovala. Ruce měl zkřížené na masivní hrudi a ty znepokojující oči Aerona soustředěně pozorovaly. "Tak co?" Vyzval ho Lucien.
Zhluboka se nadechl a spustil. "Rozkázali mi, abych zabil v Budapešti skupinku turistů. Čtyři lidi." Odmlčel se a znovu zavřel oči. Snažil se, aby necítil ani kousíček citu. Chladný. Aby se přes tohle dostal, musí být chladný. "Všechno to jsou ženy."
"Řekni to ještě jednou," Paris se napřímil, mračil se na něj a televize byla zapomenuta.
Aeron zopakoval boží příkaz.
Bledší než obvykle, Paris zavrtěl hlavou. "Beru to, že jsme pod novým vedením. Nelíbí se mi to, jsem zmatený, jak samotné peklo, ale hej. Chápu to. Ale nechápu, proč Titáni nařídí tobě, strážci Vzteku, abys zabil čtyři ženy v jediném městě. Proč by udělali něco takového?" Pohodil rukama. "To je šílenství."
Možná, že to byl ten nejpromiskuitnější muž chodící po zemi, spal se svými partnerkami a zapomínal na ně ještě ten samý den, ale ženy každé rasy, velikosti, byly Parisovou životodárnou mízou. Byl to celý důvod jeho existence. Nikdy nebyl schopný vydržet v klidu, když nějakou z nich někdo ranil.
"Neřekli mi proč," odpověděl Aeron, ale věděl, že na důvodu nezáleželo. Nechtěl těm ženám v žádném případě ublížit. Věděl, jaké to je zabíjet. Oh, ano. Zabil mnohokrát, ale vždy jen přes nesporné naléhání svého démona - démona, který si vybíral své oběti dobře. Lidi, kteří mlátili nebo znásilňovali své děti. Lidi, kteří si užívali ničení druhých. Vztek vždy věděl, která osoba si zaslouží smrt, protože jejich ostudné činy hrály v jeho mysli.
Když jeho pozornost byla přitažena k těmto ženám, démon je prozkoumal a shledal je nevinnými. A přesto je měl zavraždit.
Pokud bude Aeron donucen k tomu, aby prolil krev těch, kteří si to nezaslouží, už nikdy nebude stejný. Věděl to. Cítil to.
"Řekli ti, do kdy to musí být provedeno?" Zeptal se Lucien, stále zdánlivě nedotčený rozhovorem. Byl Smrtí, Zubatou s kosou - dokonce byl nazýván i Luciferem, ale ne, že by lidé, kteří ho tak nazývali, byli stále naživu - takže Aeronův úkol pro něj pravděpodobně nebyl ničím.
"Ne. Ale…"
Lucien vyklenul tmavé obočí. "Ale?"
"Řekli mi, že když nebudu jednat rychle, tak touha po zabíjení a krvi začne požírat mou mysl. Řekli mi, že budu zabíjet cokoliv a všechno, až dokud nepřijde den, kdy splním jejich rozkaz. Stejně jako Maddox." Nakonec nebylo nutné, aby ho takhle varovali. Vztek ho už mnohokrát posedl. Když se démon rozhodl, že je čas jednat, Aeron se vždy snažil vzdorovat, ale chutě na ničení v něm rostly a rostly, až nakonec jeho sebeovládání prasklo. Nicméně i v těch nejhorších poutech Vzteku, nebyl nikdy nucen zabíjet nevinné. "Ale na rozdíl od Maddoxe, mé trápení neskončí s úsvitem."
Paris se vážně zeptal. "Jak to máš udělat? Alespoň to ti snad řekli, ne?"
Jeho žaludek se scvrkl. "Mám jim podříznout krky." Jak rád by odmítnul poslušnost těmto novým bohům. Pouze hrůza z toho, co horšího by se mu mohlo stát, ho přinutila být zticha.
"Proč to dělají?" Dožadoval se Torin odpovědi na otázku, kterou by rád věděl každý z nich.
Ale stále na ni neměli odpověď.
Paris se na něj díval. "Chystáš se to udělat?"
Aeron se odvrátil. Mlčel, ale hluboko v kostech věděl, že teď už ty ženy nic nezachrání. Byly zapsány na démonův vražedný seznam a bez ohledu na to, že jsou nevinné, budou nakonec odškrtnuté. Jedna po druhé.
"Co můžeme udělat, abychom ti pomohli?" Zeptal se Lucien s tvrdým výrazem v očích.
Aeron udeřil pěstí do ramene gauče. Pokud by udělal tak hrozný skutek teď, když už se potácel na hranici zkaženosti, rozpadl by se. Jeho démon by ho úplně ovládl. "Já nevím. Máme co dočinění s novými bohy, to pro nás znamená nové důsledky a nové okolnosti. Nejsem si jistý, jak bych reagoval…" Řekni to, jen to řekni. "Kdybych zabil ty ženy."
"Je možné změnit jejich názor?"
"Nemá to cenu," odpověděl sklíčeně. "Znovu použili Maddoxe jako příklad. Vyhrožovali, že nás proklejí stejně, pokud se odvážíme neuposlechnout."
Paris se zvedl na nohy a přecházel od jedné stěny prostorné místnosti k druhé. "Jak já tohle kurva nenávidím," zabručel.
"No, zbytek z nás to jistě miluje," řekl Torin suše.
"Možná, že těm ženám uděláš laskavost," řekl Reyes, jeho pohled se nehnul od ostří nože, kterým si vyřezával do dlaně X. Karmínové kapky stékaly na jeho stehno.
To byl důvod, proč veškeré zařízení bylo tmavě červené.
"Možná, že mi přikážou, abych vzal příště tvůj život," odpověděl Aeron temně.
"Musím si to promyslet," Lucien ustaraně přejížděl prsty po své zjizvené čelisti. "Musí existovat něco, co můžeme udělat."
"Možná, že by Aeron mohl prostě zničit celý svět," řekl Torin tím nepříjemně ironickým tónem. "Tak budou všechny možné budoucí cíle odstraněny a my už nikdy nebudeme muset řešit tenhle rozhovor."
Aeron na něj vycenil zuby. "Nenuť mě, abych ti ublížil, Nemoci."
Ty pronikavé, zelené oči zářily humorem, když mu Torin věnoval posměšný, divoký úsměv. "Zranil jsem tvoje city? Rád tě políbím, bude ti jistě lépe."
Než Aeron stihl přeskočit celou místnost - ne že by Torinovi vážně mohl něco udělat - Lucien řekl. "Přestaňte. Nemůžeme se rozdělit. Nevíme, jak velké je to, proti čemu stojíme. Teď, více než kdy jindy, musíme držet pohromadě. Byl to rušný večer a stále není u konce. Parisi, Reyesi, vy jděte do města a ujistěte se, že tu kolem nečíhají další lovci. Torine - já nevím. Prohledej kopec nebo nám vydělej nějaké peníze."
"Co budeš dělat ty?" Zeptal se Paris.
"Zvažovat naše možnosti," odpověděl vážně.
Paris vyklenul obočí. "Co Maddoxova žena? Budu schopnější svázat nějakého lovce, když strávím trochu času mezi jejími…"
"Ne." Lucien se zadíval na strop. "Ji ne. Nezapomeň, slíbil jsem Maddoxovi, že mu ji vrátíme nedotčenou."
"Jo, vzpomínám si. Připomeň mi, proč jsi slíbil tak pitomou věc."
"Jen ji… nech samotnou. Nezdálo se, že by tě tak jako tak chtěla."
"Což je ještě víc šokující, než zprávy o Titánech," zamumlal Paris. Pak si povzdechl. "Dobře. Budu držet ruce u sebe, ale je potřeba, aby ji někdo nakrmil. Řekli jsme jí, že to uděláme."
"Možná bychom ji měli nechat vyhladovět," navrhl Reyes. "Když bude oslabená hladem, tak je pravděpodobné, že ráno promluví."
Lucien přikývl. "Souhlasím. Bude víc ochotná říct Maddoxovi pravdu, pokud si bude myslet, že si tím koupí jídlo."
"Nelíbí se mi to, ale nebudu protestovat. Ale myslím si, že to znamená, že musím do města bez své vitamín D injekce," řekl Paris s dalším povzdechem. "Pojďme na to, Bolesti."
Reyes chvilku na to vyskočil na nohy a oba dva vyšli z místnosti, vedle sebe. Torin je následoval, když jim věnoval velkorysý náskok. Aeron si nedokázal představit, jak musí být těžké se neustále ujišťovat, že se nikdy nikoho nedotknete žádnou svou částí. Muselo to být peklo.
Odfrkl si. Život všech bojovníků tady byl peklo.
Lucien překlenul vzdálenost mezi nimi a vklouzl do koženého křesla naproti němu. Vůně růží ho obklopila. Aeron nikdy nepochopil, proč je smrtka cítit jako jarní kytice - to bylo určitě prokletí horší, než Maddoxovo.
"Nápady?" Zeptal se, zatímco studoval svého přítele. Poprvé po mnoha letech z Luciena vyzařovalo něco jiného, než klid. Čelo měl svraštěné a stres ještě víc zvýraznil jeho zjizvenou tvář.
Tyto jizvy přecházely od jeho tmavého obočí až k čelisti, byly silné a svraštělé. Lucien nikdy nemluvil o tom, jak k nim přišel a Aeron se ho nikdy nezeptal. V době, kdy žili v Řecku, se válečník jednoho dne prostě vrátil domů, v očích měl bolest a na tvářích tyto značky.
"Je to zlé," řekl Lucien. "Opravdu zlé. Lovci, Maddoxova žena - která do toho všeho zapadá nejméně - a Titáni, vše v jeden den. To nemůže být náhoda."
"Já vím." Aeron sjížděl rukou po své tváři, jeho prst skončil na piercingu v obočí, za který zatahal. "Myslíš, že Titáni nás chtějí mrtvé? Mohli sem poslat lovce?"
"Možná. Ale kdyby naše těla byla zničena, co by dělali s našimi uvolněnými démony? A proč by ti dávali rozkazy, pokud by tě chtěli mrtvého?"
Dobré otázky. "Nemám pro tebe žádné odpovědi. Ani sám nevím, jak udělám to, co po mě požadují. Tyto ženy jsou nevinné. Dvě z nich jsou stále mladé, mají sotva dvacet, třetí je něco přes čtyřicet a ta poslední je babičkou. Nejspíš ve svém volném čase peče sušenky pro bezdomovce."
Byl na ně zvědavý, tak je sledoval a našel je v hotelu v Budapešti hned poté, co opustil Olymp. Vidět je na vlastní oči jen umocnilo jeho hrůzu.
"Nemůžeme čekat. Musíme co nejdříve jednat," řekl Lucien. "Nemůžeme dovolit, aby nám Titáni diktovali, co máme dělat, ani to, aby se nás znovu a znovu pokoušeli zničit. Určitě můžeme vymyslet řešení."
Aeron si myslel, že by měli větší štěstí, kdyby vymysleli způsob, jak znovu dají dohromady zbytky jeho spálené, rozervané duše poté, co zabije ty ženy. A dokonce i to se zdálo beznadějné.
A jak čas plynul, tak tam dlouho mlčky seděli a jejich mysl vířila možnostmi. Nebo spíše, jejich nedostatkem. Nakonec to Aeron vzdal a zavrtěl hlavou, zatímco cítil, že uvnitř sebe právě vítá nového démona. Zatracení.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 jane jane | 9. listopadu 2012 v 18:45 | Reagovat

dakujem za preklad... uzasne, neviem sa dockat pokracovania :)

2 lucia lucia | 9. listopadu 2012 v 19:34 | Reagovat

Ďakujem az pokračovanie :-D

3 Soňa Soňa | 9. listopadu 2012 v 19:50 | Reagovat

Teda je to napínavé,ale hrozně se těším na shledání Madoxxe a Ashlyn:-D.děkuju a těším se na další.

4 Kathy Kathy | 9. listopadu 2012 v 21:26 | Reagovat

Moc dekuju za preklad. Uz se tesim na pokracko. :-)

5 Soňa Soňa | 10. listopadu 2012 v 15:33 | Reagovat

Kdy asi tak bude další kapča prosím?abych nemusela jak zoufalec :-D několikrát za den to tu kontrolovat 0:).díky :-)

6 Kerris Kerris | E-mail | 10. listopadu 2012 v 18:05 | Reagovat

[5]: Uf, doufam ze ji stihnu prelozit zitra... Slibila sem Hanče, že pres vikend prelozim 3 kapitoly Zrozen ze stinu (Sherrilyn Kenyon) ... a nejak sem se zasekla na tom, ze kazda ta kapitola ma 20 stranek :D

7 Sona Sona | 10. listopadu 2012 v 21:49 | Reagovat

[6]: Fíha,tak toho máš požehnaně,tak ať ti to jde od ruky :-).Každopádně až tu bude,tak si na ní smlsnu ;-)

8 Kerris Kerris | E-mail | 10. listopadu 2012 v 22:19 | Reagovat

[7]: Zatim si smlsni na Atlantide ;) :P

9 monika monika | 12. listopadu 2012 v 15:23 | Reagovat

perfektna stranka a aj knhy neviem sa dockat pokracovania aaa samozrejme dakujem za preklad:))))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama