Nejtemnější noc - Kapitola 4 1/2

7. listopadu 2012 v 18:00 | překlad Kerris, korekce Hanulla |  Nejtemnější noc (#1)



"Kdo jsi a odkud znáš Maddoxe?"
"Nech mě jít!" Ashlyn se vrtěla a svíjela, snažící se vymanit ze železného sevření svého únosce. Kotník jí pulzoval, ale bylo jí to jedno. "Zabíjejí ho tam." Bože. Zabíjeli ho, bodali ho znovu a znovu. Bylo tam tolik krve… a tak příšerný křik. Při těch vzpomínkách ztichla.
Hlasy sice byly stále pryč, ale ona se cítila víc mučená, než kdykoliv předtím.

"Maddox bude v pořádku," řekl jí muž. Maddox mu zlomil nos - viděla to - ale zdálo se, že ho měl téměř okamžitě na svém místě. Na jeho tváři nebyla ani stopa po krvi. Najednou zvedl jednu ruku z jejího pasu, aby jí z tváře uhladil plamen vlasů. "Uvidíš."
"Ne, neuvidím," vzlykla. "Pusť mě!"
"Nenávidím, že ti nemůžu vyhovět, ale musím tě držet. Způsobuješ mu přehnané utrpení."
"Já mu způsobuji utrpení? Já nejsem ten, kdo do něj bodá. Teď mě pust!" Uklidnila se a zírala na něj, protože nevěděla, co jiného má dělat. "Prosím." Měl oči modré jako briliant a kůži bledou jako mléko. Jeho vlasy byly fascinující směsí hnědé a černé. Byl tím nejkrásnějším chlapem, kterého kdy viděla, ale byl až příliš dokonalý na to, aby byl skutečný.
A jediné co chtěla udělat, bylo utéct mu.
"Uklidni se." Usmál se pomalu, svůdně. Zkušeně, toho si všimlo i její netrénované oko. "Ty se ode mě nemáš čeho obávat, krásko. Rozdávám jen rozkoš."
Všechna její hrůza, smutek a rozzuření jí daly sílu a odvahu; dala mu facku. Ten chlap jen sledoval, jak Maddoxe bodají a nic neudělal, aby je zastavil. Sledoval, jak muži bodají Maddoxe a ještě měl tu drzost, aby s ní flirtoval. Od něj se musela obávat všeho.
Jeho úsměv se ztratil a zamračil se na ni. "Ty si mě praštila." V jeho hlase bylo překvapení.
Udeřila ho znovu. "Nech. Mě. Jít!"
Jeho zamračení se prohloubilo. Otřel si tvář jednou rukou, ale druhou ji stále držel. "Ženy mě nebijí. Ženy mě milují."
Zvedla dlaň, připravená na další ránu.
S povzdechem řekl. "Dobře. Jdi. Maddox již přestal křičet. Pochybuji, že ho teď můžeš rozrušit, když je zaručeně mrtvý." Jeho ruka z ní spadla.
Ashlyn mu nedala možnost, aby si to rozmyslel. Najednou volná, se otočila a uháněla navzdory bolesti v kotníku. Když vešla do místnosti a uviděla krví prosáklou postel a nehybné tělo, se smykem se zastavila.
Dobrotivý bože.
Maddox měl zavřené oči, jeho hrudník byl naprosto nehybný.
Vzlyk jí unikl, když si najednou zakryla ústa roztřesenou rukou. Rozžhavené slzy jí zalily oči. "Oni tě zabili." Rozběhla se k posteli, vzala Maddoxův obličej do dlaní a lehce ho naklonila. Jeho oční víčka se neotevřela. Dech nevycházel z jeho nosu. Jeho kůže byla již studená a bledá ze ztráty krve.
Přišla příliš pozdě.
Jak může někdo tak silný a živoucí být tak bezcitně zničen?
"Kdo je to?" Řekl někdo.
Polekaně se otočila. Maddoxovi vrazi stáli stranou a mluvili mezi sebou. Jak na ně mohla zapomenout? Každých pár vteřin se dívali jejím směrem. Nikdo z nich nemluvil přímo k ní. Pokračovali ve svém rozhovoru, jako kdyby tam nebyla. Jako kdyby na Maddoxovi nezáleželo.
"Měli bychom ji vrátit do města, ale viděla příliš mnoho," ozval se drsný hlas. Nejchladnější, nejvíce lhostejný hlas, jaký kdy slyšela. "Co si Maddox myslel?"
"Celou tu dobu co s ním žiju, jsem nikdy nevěděl, co musí vytrpět," tiše řekl andělsky vypadající blonďák se zelenýma očima. Byl oblečený celý v černé a měl rukavice, které se táhly až k jeho bicepsům. "Je to vždy takové?"
"Ne, vždycky ne," řekl ten, který držel meč. "Obvykle to víc akceptuje." Jeho temný pohled byl tvrdý, jeho tón utrápený. "Ta žena…"
Vrahu! Křičela v duchu Ashlyn, čekající na příležitost, kdy na něj zaútočí. Celý život jí její schopnost ukazovala spíše to špatné, než dobré, nutila ji poslouchat staletí a staletí nenávistného obviňování, dokonce i výkřiky hrůzy. A muž, který jí jako jediný dokázal zaopatřit klid, byl jimi zavražděn.
Udělej něco, Darrowová. Otřela si pálící očí hřbetem ruky a narovnala se na vratkých nohou. Co mohla udělat? Byli v přesile. Byli silnější než ona.
Extrémně potetovaný muž se na ni zamračil. Měl vlasy hnědé, ostříhané jako voják, v obočí měl dva kroužky a měl plné rty. A také měl víc svalů než světový šampión ve vzpírání. Byl by krásný - tak trochu způsobem masového vraha - kdyby nebylo toho tetování.
Dokonce i jeho tvář byla pokreslená násilnými scénami z válek a zbraněmi.
Jeho oči měly stejný odstín fialové, jako Maddoxovy, ale postrádaly jakýkoliv náznak tepla nebo emocí. Krev mu odkapávala z nosu, když si dvěma prsty mnul bradu. "Musíme s tou dívkou něco udělat." Ozval se znovu jeho bezcitný, ledový hlas. "Nelíbí se mi, že je tady."
"I přes to, Aerone, se jí nesmíme dotknout." Ten, který promluvil tentokrát, měl vlasy v barvě inkoustu, které vypadaly jako temná svatozář kolem jeho hlavy a jeho oči byly různobarevné - jedno bylo hnědé, druhé modré. Jeho tvář byla zjizvená. Na první pohled byl odporný. Přesto na něm bylo něco hypnotického, co bylo ještě umocněno vůní růží, která se kolem něj vznášela. "Zítra ráno musí být ve stejném stavu, v jakém je teď. Bude dýchat a bude oblečená."
"To je Maddoxovi podobné, kazí nám zábavu."
Sarkastický hlas se ozval za jejími zády a ona vyjekla a s trhnutím se otočila. Krásný bledý muž stál ve dveřích. Pozoroval ji s hladem v očích, jako kdyby si ji představoval nahou a líbilo se mu to, co vidí.
Třes jí prostupoval od temene hlavy až po paty. Parchanti, všichni z nich! Její pohled se divoce rozutekl po místnosti a zúžil se na krvavý meč, který byl odhozený na podlaze kousek od ní. Ten meč, kterým rozřezali Maddoxe, jako kdyby nebyl nic víc, než jen tenká vrstva hedvábí.
"Chci vědět, kdo to je," řekl ten mrazivý, potetovaný - Aeron. "A chci vědět, proč ji sem Maddox přivedl. Přece zná pravidla."
"Musela být jedním z lidí na kopci," řekl anděl. "Ale stále to nevysvětluje, proč ji přivedl k nám."
Rozesmála by se, kdyby nebyla na pokraji totálního zhroucení. Měla poslechnout McIntoshe. Vážně tu žili démoni.
"Tak co?" Vyzval je Aeron. "Co s ní uděláme?"
Všichni muži se na ni znovu podívali a Ashlyn se vrhnula k ostří. Prsty se jí stočily kolem rukojeti, narovnala se a namířila na ně špičkou meče. Meč byl těžší, než si myslela a ruce se jí okamžitě pod tou hmotností začaly třást, ale její sevření bylo pevné.
Její společníci se na ni zvědavě zadívali. Nedostatek jejich strachu ji netrápil. Ačkoliv znala Maddoxe jen chvilku, něco divokého uvnitř ní truchlilo nad jeho ztrátou a dožadovalo se, ať pomstí jeho smrt.
Maddox. Jeho jméno jí šepotalo v mysli. Byl pryč. Navždy. Žaludek se jí bolestivě sevřel. "Měla bych vás zabít, vás všechny. Byl nevinný."
"Nevinný?" Vysmíval se někdo.
"Chce nás zabít. Takže je to nakonec lovkyně," řekl znechuceně Aeron.
"Lovkyně by nenazvala Maddoxe nevinným. Ani kdyby to měl být vtip."
"Ale Vábnička ano. Nezapomeňte, že všechna slova z jejich úst jsou lži, i když jsou jejich tváře vždy bezelstné."
"Viděl jsem na jednom svém monitoru, jak Maddox na kopci zabil čtyři muže, což by neudělal, pokud by byli nevinní. A pochybuji, že se ve stejný čas do lesa dostala náhodou i nevinná žena."
"Myslíš, že umí zacházet s mečem?"
Odfrknul si. "Jasně, že ne. Podívej se, jak ho drží."
"Statečná malá holčička."
Ashlyn na ně zírala a snažila se držet krok s jejich konverzací. "To se nikdo z vás nestará o to, že tu byl zavražděn muž? A že vy jste ti, kteří ho zabili?"
Černě oděný anděl se rozesmál, vážně se rozesmál, ale v jeho zelených očích bylo utrpení. "Věř mi. Maddox nám za to ráno poděkuje."
"Pokud nás předtím nezabije za to, že jsme tady," odsekl někdo.
K jejímu úžasu se několik mužů rozesmálo. Všichni souhlasně zakroutili hlavou. Jen ten, který na obličeji nesl vražedné rány, mlčel. Zíral na Maddoxovo tělo, jeho výraz byl zkroucený bolestí a pocitem viny. Dobře. Chtěla, aby trpěl za to, co udělal.
Ten, který si myslel, že mu žádná žena neodolá, na ni upřel pohled a ona byla znovu zpracovávána jeho pomalým, svůdným, erotickým úsměvem. "Dej ten meč pryč, zlato, než si ublížíš."
Sevřela ho pevněji, odhodlaněji. "Tak pojď a vezmi mi ho, ty…ty…zvíře!" Slova jí vyletěla z úst, byla to výzva, kterou nedokázala zadržet. "Možná, že neumím zacházet s mečem, ale jestli se ke mně přiblížíš, ublížím ti."
Ozval se povzdech. Smích. A pak někdo zamumlal, "Jaký druh ženy dokáže odolat Parisovi?"
"Navrhuji, abychom ji zamknuli ve vězení." Řekl ten, který byl nazván Aeronem. "Těžko říct, co jinak provede."
"Souhlasím," řekli ostatní s ozvěnou.
Ustupující ke dveřím, zavrtěla Ashlyn hlavou a sevřela meč ještě pevněji. "Odcházím. Slyšíte mě? Odcházím! A věřte mým slovům, že spravedlnosti bude učiněno za dost. Všechny vás zatknou a popraví."
"Maddox se může rozhodnout ráno, co s ní udělá." Řekl ten s různýma očima klidně, zatímco ji úplně ignoroval.
Jako kdyby Maddox ještě někdy něco mohl rozhodnout.
Brada se jí třásla. A pak se jí rozšířily oči, protože vrahové vykročili vpřed, odhodlání bylo znát v každém jejich kroku.

***

Neubližujte mi. Prosím, neubližujte mi.
Ticho. Prasknutí.
Úzkostný výkřik.
Moje ruka! Obrovské, dávivé vzlyky. Zlomil jsi mi kurva ruku! Ashlynina vlastní paže se zacukala soucitem. Neudělal jsem…nic…špatného.
Hlasy se vrátily v plné síle.
Choulila se na podlaze v temné, vlhké cele a třásla se strachy. "Jen jsem chtěla najít někoho, kdo mi pomůže," zašeptala. Místo toho, spadla přímo do pohádky bratří Grimmů, ale šťastný konec byl v nedohlednu.
Já. Já. Jen…potřebuji…chvilku.
Jednostranný rozhovor zněl v její mysli snad věčnost, alespoň tak jí to připadalo, teď z něj byl jen odporující si koncert, plný hněvu, zoufalství a bolesti. Nad tím vším se však pozvedl jediný hlas: Maddoxův. Nebyl to hlas minulosti, ale vzpomínka. Vzpomínka na křik.
"Opustila si institut kvůli tomuhle." Žalostně a znechuceně zavrtěla hlavou, chtějící přesvědčit sama sebe, že tenhle den není nic jiného, než noční můra. Že před ní nebyl zabit muž. Pobodán. Opakovaně. Ale znala pravdu. Jeho křik… Bože, jeho křik. Jeho vztek z toho, jak byl připoutaný a poražený, jeho trápení… to bylo horší, než cokoliv, co kdy slyšela.
Slzy jí stékaly po tvářích. Nemohla dostat vzpomínky na to, jak vypadal ze své hlavy - nejen jak vypadal, než zemřel, ale jak vypadal i potom. Jeho pronikavě krásná tvář vypadala divoce pod jeho intenzivním vztekem. Obličejové kosti měl rozmazané a propadlé. Jeho fialové oči zářily. Jeho fialové oči se zavřely. Jeho vysoké, opálené a svalnaté tělo. Zlámané, krvavé, mrtvé tělo.
Zakňučela.
Po tom všem ji Maddoxovi vrazi strčili do cely a slíbili, že jí přinesou deku a jídlo. Slib byl vyřčen již dávno, ale nikdo se nevrátil. Byla za to ráda. Nechtěla je znovu vidět. Nechtěla je poslouchat, nechtěla s nimi mluvit. Raději vydrží zimu a hlad.
Náhle se roztřásla a přitáhla si bundu těsněji k tělu. Byla vděčná alespoň za to, že ti muži, ta barbarská monstra, jí alespoň bundu nechali, když ji táhli tou zdánlivě nekonečnou cestou z vrchu do podzemí.
Najednou se jí něco přehnalo přes konečky prstů, radostně to vypísklo a ona ucukla. Ach, bože, bože, bože. Posunula se do nejbližšího rohu. Myš. Chlupatý hlodavec, který sežere cokoliv, a vzhledem k tomu, že tam byla jedna…
Žaludek se jí zvedl a přejela pohledem po cele. Ne, že by si tím pomohla. Místnost byla příliš tmavá, nemohla vidět ani na své ruce - nebo monstra - i kdyby je měla přímo před obličejem.
"Uklidni se." Hluboký nádech. "Zůstaň v klidu." Hluboký výdech.
Řeknu vám všechno, co chcete vědět, jen mi prosím znovu neubližujte. Řekl "Zlomená Ruka", jeho vzlyky se jí znovu nabouraly do myšlenek. Nechtěl jsem se vplížit dovnitř. Dlouhá pauza. Dobře ano, ano. Chtěl jsem. Chtěl jsem jen vidět, kdo zde bydlí. Nejsem lovec, přísahám, že nejsem.
Ashlininy uši sebou škubnuly a ona se přitiskla hlouběji ke stěně. Lovec, řekl muž. Maddoxovi vrazi ji nazývali lovkyní. Co to znamená? Jako lovec odměn? Zamračila se a třela si svůj naběhlý, bolící kotník. Kdo by si tohle někdy mohl myslet o malé, průměrné Ashlyn?
"To je fuk. Musíš přijít na to, jak se odtud dostaneš, Darrowová." Musela nahlásit úřadům, co se stalo Maddoxovi. Budou jí věřit? Nebo jim to bude dokonce jedno? Nebo je přesvědčí, jako většinu měšťanů, že jsou andělé - ušklíbla se - což jim umožní dělat si kdykoliv co budou chtít?
Vzlyk se jí vydral z úst a tělo se jí znovu roztřáslo. Nikdo by neměl zemřít tak pomalu a bolestivě. Bez důstojnosti. Bez toho, aby si někdo všiml jeho křiku.
Tak či onak, Maddox bude pomstěn.



 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ewael Ewael | 7. listopadu 2012 v 19:29 | Reagovat

Tohle je fakt dobrá knížka, jsem zvážně zvědavá jak to bude dál, díky za překlad :)

2 Soňa Soňa | 7. listopadu 2012 v 19:55 | Reagovat

Parádní,přečetla bych to celé jedním dechem.Těším se na pokračování :-)

3 jane jane | 7. listopadu 2012 v 20:23 | Reagovat

chcem vediet viac ... :) dakujem za preklad a hura dalej!

4 Kathy Kathy | 7. listopadu 2012 v 23:32 | Reagovat

Moc dekuju za preklad. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama