Nejtemnější noc - Kapitola 3

5. listopadu 2012 v 19:06 | překlad Kerris, korekce Hanulla |  Nejtemnější noc (#1)


Dostaň se domů, dostaň se domů, dostaň se domů. Maddox opakoval příkaz ve své mysli, snažící se tak odvrátit pozornost od bolesti. Snažící se utišit nutkání dělat násilnosti… nutkání, které v něm bylo pevně zakořeněno. Žena - Ashlyn - narážela do jeho ramena jako nevítaná připomínka toho, že se může v každém okamžiku přestat ovládat a zabije vše kolem sebe. Hlavně ji.
Chtěl ses v ženách utopit, vysmíval se mu démon. Tady je tvá šance. Utop se v její krvi.

Ruce se mu zkroutily do pěstí. Potřeboval přemýšlet, ale přes bolest to nešlo. Ona zmiňovala nějaké schopnosti, žádala ho o pomoc. Nebo ne? Něco z toho, co řekla, bylo ztraceno uprostřed křiku v jeho hlavě. Jediné, co věděl jistě, bylo to, že ji tam měl nechat tak, jak měl v úmyslu.
Ale slyšel její výkřik, zmučený zvuk - ten druh šíleného nářku, který ze sebe i Maddox chtěl občas vydat. Něco uvnitř něj hluboce zareagovalo a on byl naplněn potřebou pomoci jí, potřebou dotknout se ještě jednou její hebké kůže. Potřebou, která se zdála být silnější než Násilí. Úžasný, neuvěřitelný výkon.
A tak se k ní vrátil, i když věděl, že je s ním ve větším nebezpečí, než kdyby byla v lese sama. I když věděl, že s největší pravděpodobností byla vyslána, aby ho rozptýlila a pomohla Lovcům získat vstup do pevnosti.
Byl hlupák. Teď na něm visela, její ženská vůně ho dráždila v nose, její měkké křivky lákaly, ať je prozkoumá.
Nebo rozřeže, pobízel ho démon.
S její úchvatnou krásou nebylo těžké pochopit, proč Lovci vybrali zrovna ji. Kdo by zničil takovou svěží ženskost? Kdo by se od takové do očí bijící smyslnosti obrátil pryč? On zjevně ne.
Jsem blázen, zaklel znovu v duchu. Lovci! Opravdu byli v Budapešti, jejich tetování bylo chmurnou připomínkou těch temných, ponurých dnů v Řecku. Je zřejmé, že stále prahnou po krvi, protože každý ze čtyř mužů za Ashlyn měl zbraň a tlumič. Na smrtelníky bojovali s odbornými dovednostmi.
Maddox se v této krvavé tête-à-Tête jevil jako vítěz, ale nezůstal nedotčený. Dole na noze měl řeznou ránu a jedno z jeho žeber bylo zaručeně prasklé.
Jak se zdálo, čas jen vypiloval jejich dovednosti.
Uvažoval, jak Ashlyn zareaguje, až zjistí, že jsou pryč. Bude plakat? Křičet? Nadávat mu? Napadne ho ze vzteku z žalu?
Čekali nějací další ve městě?
Ale zdálo se, že se o to teď nemůže starat. Držel Ashlyn v náručí, zatímco šel a zdálo se, že peklo, kterým doteď byl jeho život, na okamžik ustupuje a zanechává za sebou jen… něco, o čem si nemyslel, že by uměl správně pojmenovat. Touhu, možná. Ne, to slovo okamžitě odhodil. Nedokázalo popsat tu intenzitu útěchy a vášně.
Okamžitá posedlost, možná.
Ať už to bylo cokoliv, nelíbilo se mu to. Bylo to silnější než cokoliv, co zažil, a hrozilo, že ho to ovládne. Maddox nepotřeboval vydávat další sílu na to, aby se udržel na řetězu.
Ale ona byla tak… rozkošná. Tak krásná, až ho skoro bolelo se na ni dívat. Její kůže byla hladká a vláčná, jako skořice namočená v hrnci medu a místy se měnila na smetanu, kterou chtěl olízat. Její oči měly stejný medový odstín a vypadaly tak vystrašeně, že ho zabolelo na hrudi. Ještě nikdy neviděl v pohledu smrtelníka takovou trýzeň a podivným způsobem se s ní cítil spřízněný.
Její dlouhé prameny hedvábných vlasů měly také barvu medu prolínanou žilnatou mědí a křemenem a lehce se stáčely kolem jemných rysů obličeje. Zatoužil po ní. Chtěl se jí dotknout, chtěl ji ochutnat. Chtěl ji pohltit. Zkonzumovat. Ale nechtěl jí ublížit. To poznání ho stále ohromovalo.
Ashlyn... její jméno mu šepotalo v hlavě, stejně lahodné, jako samotná žena. Vzít ji do pevnosti bylo proti pravidlům a ohrožoval tím jejich nejvíce střežené tajemství. Měl by se za sebe stydět, za to, že ji nese kupředu, místo zpátky a ona by měla plakat hrůzou.
Zřejmě "měl/a" ani pro jednoho z nich nic neznamenalo.
Proč nekřičí? A ještě důležitější bylo, proč nekřičela? Když se na ni poprvé vrhl, jasně potřísněný krví jejích spojenců, lahodný úsměv rozzářil její tvář a její kypré rty odhalily dokonale bílé zuby.
Při vzpomínce na ten úsměv Maddoxe zasáhla pálivá vlna vzrušení. Ale stále cítil zmatek. Ačkoliv od chvíle, kdy se naposledy zabýval Vábničkou, uběhla věčnost, nemohl si vzpomenout, že by některé návnady lovců byly tak přesvědčivé v jejich spokojenosti.
Ani Haidee, Vábnička, která pomáhala zabíjet Badena, strážce Nedůvěry, ho nedostala do kolen. Haidee hrála týranou, vyděšenou duši dokonale. Viděl ji a Baden se rozhodl poprvé jednat bez jakéhokoliv podezření, kvůli svému démonovi. Nebo to tak možná nebylo. Maddox vždy přemýšlel nad tím, jestli ten muž nechtěl zemřít. Pokud ano, tak se mu splnilo přání. Byl bodnut do krku poté, co se poddal vášni k Haidee - která pustila dovnitř ozbrojené lovce.
S největší pravděpodobností by Badena pouhé bodnutí nezabilo. Lovci však pokračovali dál a sťali mu hlavu. Baden neměl šanci. Z toho se nevyléčil ani nesmrtelný.
Byl to dobrý člověk, skvělý bojovník a nezasloužil si tak krvavou smrt. Maddox nicméně…
Kdyby mě zavraždili, bylo by to oprávněné.
Vábnička před Haidee svedla Parise. Ne, že by to vyžadovalo mnoho úsilí. Během aktu lovci vlezli dovnitř a bodnuli válečníka do zad, snažící se ho oslabit, než mu setnou hlavu.
Paris byl však posílený sexem. Dokonce i se zraněním se dokázal probojovat na svobodu a zabil všechny kolem sebe.
Maddox si neuměl představit, že by žena v jeho náručí byla tak zbabělá, aby ho udeřila zezadu. Stála před ním a neustoupila, i když se démon dožadoval osvobození. Možná, že Ashlyn byla nevinná. Na stromech kolem kterých prošla, nenašel žádné kameny ani dynamit. Snad…
"Možná, že jsem větší hlupák, než si uvědomuji," zamumlal.
"Cože?"
Ignoroval ji, věděl, že to tak cestou bude bezpečnější. Její hlas byl tichý a zpěvný, čímž popichoval démona, aby zesměšňoval takovou jemnost. Nejlepší bude, když zůstane zticha.
Nakonec zahlédl tmavou rozpadající se pevnost. Příliš pozdě. Nesnesitelná bolest projela jeho žaludkem, skoro ho srazila k zemi.
Násilí se mu vlévalo do žil a třpytilo se v jeho krvi. Zabij. Zraň. Zmrzač.
"Ne."
Zabij, zraň, zmrzač!
"Ne!"
Zabij, zraň, zmrzač!
"Maddoxi?"
Duch řval, zoufale, tak moc zoufale toužící po uvolnění. Bojoval, aby převzal velení. Zůstaň v klidu. Vtáhl do plic vzduch, zadržel ho a pomalu vydechl. Zabij, zraň, zmrzač, zabij, zraň, zmrzač. "Ubráním se. Nejsem monstrum."
Uvidíme…
Jeho nehty se protáhly, svědily neúprosnou touhou po úderu. Pokud se neuklidní, brzo zaútočí na všechno, co bude mít v dosahu. Zabije, bez slitování, bez váhání. Zničí tenhle dům kámen po kameni, rozkope je, rozdrápe. Zuřivě. Zničí i všechny uvnitř. A raději by hořel v pekle po celou věčnost, než aby něco takového udělal.
"Maddoxi?" řekla Ashlyn znovu. Její sladký hlas proudil k jeho uším, jako naléhavá prosba, která pro něj byla současně jako uklidňující balzám a současně ho rozněcovala. "Co…"
"Ticho." Shodil ji ze svého ramene, i když ji stále pevně držel a vtrhl do předních dveří, čímž málem vyrazil dřevo z pantů. Rozzlobené hlasy ho přivítaly. Torin, Lucien a Reyes stáli v předsíni a hádali se.
"Nikdy si ho neměl nechat odejít," řekl Lucien. "Bude z něj zvíře, Torine, které zničí…"
"Přestaňte!" Zakřičel Maddox. "Pomoc!"
Všichni tři muži se otočili čelem k němu.
"Co se děje?" Dožadoval se Reyes. Když si všiml Ashlyn, začal na ni zírat. Šok se usadil v jeho rysech. "Proč jsi do domu přinesl ženu?"
Paris a Aeron, kteří slyšeli rozruch, se přihnali do chodby, jejich rysy byly napjaté. Když spatřili Maddoxe, uvolnili se. "Konečně," řekl Paris s jasnou úlevou. Ale i on si všiml Ashlyn. Usmál se. "Sladké! Dárek? Pro mě?"
Maddox na něj vycenil zuby. Zabij je, naléhalo Násilí, tentokrát svůdným šepotem. Zabij je.
"Neměli byste tady být." Trhavá slova prolezla jeho hrdlem. "Vezměte ji a zmizte. Než bude příliš pozdě."
"Podívejte na něj," řekl Paris, jeho uvolnění a pobavení bylo v mžiku pryč. "Podívejte se na jeho tvář."
"Proces už začal," řekl Lucien.
Slova pobídla Maddoxe k akci. Ačkoliv zjistil, že Ashlyn nechce pustit dokonce ani ve svém šílenství. Přesto ji postrčil k ostatním. Ve chvíli, kdy se svou vahou postavila na nohu, trhla sebou. Musela si poranit kotník na kopci, uvědomil si Maddox a obavy na zlomek vteřiny zastínily krvežíznivost.
"Pozor na její nohu," přikázal.
Lucien ji pustil, aby se podíval na její kotník, ale Ashlyn od něj odkulhala zpátky do Maddoxovy náruče. Jeho obavy se zesílily, když se kolem ní obvinuly jeho paže. Třásla se. Ale o chvíli později ho to přestalo zajímat. Přes jeho mysl spadl zhoubný opar a brutalita smazala jakoukoliv emoci v jeho hlavě.
"Pusť mě," zavrčel, snažil se ji odtlačit.
Žena se k němu přitiskla. "Co se děje?"
Lucien ji popadl, škubnul s ní dozadu a sevřel ji v železném objetí. Kdyby se Maddoxe dotýkala o vteřinu déle, pravděpodobně by ji rozdrápal na kusy. Místo toho rukou udeřil do nejbližší zdi.
"Maddoxi," řekla s rozechvělým povzdechem.
"Neubližujte jí," Tato slova překvapila jeho, stejně jako ostatní. "Ty," řekl strohým hlasem a ukázal na Reyese rudnoucím prstem. "Ložnice. Teď." Nečekal na odpověď a vydal se do schodů.
Slyšel jak Ashlyn bojuje o svobodu a volá: "Ale já chci zůstat s tebou."
Kousl se do vnitřku tváře, až ucítil krev. Dovolil si jeden pohled přes rameno.
Když Lucien zesílil sevření kolem bojující Ashlyn, jeho tmavé vlasy hladily její ramena, Maddoxova potřeba krveprolití se zesílila. Málem změnil směr cesty, téměř se rozběhl zpět do haly, aby roztrhal svého přítele na kusy. Moje, křičela jeho mysl. Moje. Já ií našel. Nikdo kromě mě by se jí neměl dotýkat.
Maddox si nebyl jistý, zda to křičel démon, nebo on sám, ale bylo mu to jedno. Prostě chtěl zabíjet. Ano, zabíjet. Zuřivě. Stejně zuřivě jako byl vztek, který v něm právě explodoval. Zastavil se. Změnil směr. Chystal se Luciena rozříznout na půl a skropit zem krví svého přítele. Zničit, zničit, zničit. Zabít.
"Bude útočit." Řekl Lucien.
"Dostaňte ji odsud!" Vykřikl Torin.
Lucien táhl Ashlyn z místnosti. Její panický křik naplňoval Maddoxovy uši a to ještě vyburcovalo jeho nejtemnější potřeby. Obraz její bledé krásné tváře se mu míhal myslí znovu a znovu, byl tou jedinou věcí, kterou viděl. Byla vyděšená. Věřila mu, chtěla ho. Její paže se natahovaly pro něj.
Jeho žaludek byl zasažen další vlnou bodající pulzující bolesti, ale to jeho kroky nezpomalilo. Každou chvíli bude půlnoc a on zemře, ale všechny stáhne sebou. Ano, musí být zničeni.
"Ach, sakra," zamumlal Aeron. "Démon úplně převzal kontrolu. Musíme ho potlačit. Luciene, pojď sem. Honem!"
Aeron, Reyes a Paris vykročili. Během jediného nádechu Maddox uvolnil své dýky a vrhnul s nimi. Očekávající útok, všichni tři muži uhnuli stříbrným čepelím, které se prudce zabodly do zdi za nimi. O dvě vteřiny později se na něj vrhnuli a povalili ho na záda. Pěsti se mu zabodávaly do tváře, jeho žaludku, třísel. Řval, vrčel, rozdával kolem sebe údery.
Klouby narazily do jeho brady a vykloubily mu čelist. Koleno se zarazilo do citlivého masa mezi jeho nohama. Stále bojoval. A v zuřivé bitvě se válečníkům podařilo dotáhnout ho nahoru po schodech do jeho ložnice. Maddox si myslel, že zaslechl Ashlininy vzlyky, myslel si, že vidí, jak se od něj snaží muže odtrhnout. Vrhl pěstí vpřed a něco zasáhl - nos. Uslyšel vyjeknutí. Dostavilo se očekávané uspokojení. Chtěl další krev.
"Zatraceně! Připoutej ho Reyesi, než někomu znovu rozbije zkurvený nos."
"Je příliš silný. Nejsem si jistý, jak dlouho ho to udrží."
Při jejich snahách ubíhaly minuty, možná samotná věčnost a pak se konečně studený kov zamkl kolem jeho zápěstí a kotníků. Maddox se vzepřel a vyklenul, kov ho řezal do masa. "Bastardi!" Nesnesitelná bolest v břiše se tam usadila natrvalo. "Já vás zabiju. Vezmu každého z vás sebou do pekla."
Reyes nad ním stál, jeho tmavý pohled byl plný odhodlání a lítost se usadila na jeho opálených rysech. Maddox se ho pokusil skopnout k zemi zvednutým kolenem, ale řetězy držely. Válečník obejmul rukojeť dlouhého, hrozivého meče.
"Omlouvám se," zachraptěl Reyes, když hodiny odbíjely půlnoc. A pak bodl Madoxxe do žaludku.
Kov si rozřezal cestu až k jeho páteři, než vyjel z jeho těla. Z rány se okamžitě vylila krev, smáčela mu hrudník a břicho. Žluč ho pálila v hrdle a nose. Zaklel a vzepřel se.
Reyes ho znovu bodl. A znovu.
Bolest… utrpení… cítil, jak jeho kůže pálí. Pouze tři bodnutí a jeho orgány již byly na kousky, roztrhané ve strašlivých mukách. Přesto stále bojovat, stále cítil zoufalou touhu po zabíjení.
Žena vykřikla. "Přestaň! Zabíjíš ho!"
Když se její hlas dotkl Maddoxova vědomí, jeho boj byl ještě divočejší. Ashlyn. Jeho žena z lesa. Moje. Dostat se k ní, musím se dostat k ní. Musím ji zabít…ne! Musím ji zachránit. Zabít…zachránit…tyto dvě potřeby bojovaly o nadvládu. Trhal se svými řetězy. Kovové třmeny se hlouběji zaryly do jeho zápěstí a kotníků, ale přesto se znovu vzepjal a kopl. Postel se otřásla pod silou jeho pohybu a obojí, čelo i zadek postele, zakňučely.
"Proč to děláš?" Křičela Ashlyn. "Přestaň! Neubližuj mu. Ó můj bože, přestaň!"
Reyes ho znovu bodl.
Černá pavučina se splétala nad jeho viděním, když se rozhlížel po místnosti. Nejasně viděl, jak Paris kráčí k Ashlyn. Sáhl po ní a objal ji. Byla skrčená za větším mužem, sevřená v jeho stínu. V těch jantarových očích a na její příliš bledé tváři se leskly slzy.
Bojovala, ale Paris ji pevně držel a táhl ji z místnosti.
Maddox ze sebe vydal zvířecí řev. Paris ji svede. Svlékne ji a ochutná. Ona nebude schopná odolat, žádná žena nemůže. "Pusť ji! Hned!" Snažil se tak vroucně dostat na svobodu, že se čelo jeho postele natrhlo. Jeho vidění kompletně zčernalo.
"Dostaň ji okamžitě odsud a drž ji." Reyes bodl Maddoxe ještě jednou, pátý úder. "Dělá ho šílenějšího, než je obvyklé."
Musím ji zachránit. Musím se k ní dostat. Drnčení řetězů s příměsí jeho funění znělo místností, když se znovu začal snažit.
"Je mi to líto," zašeptal znovu Reyes.
A konečně, šestá rána dopadla.
V tu chvíli z Maddoxe byla vysána veškerá síla. Démon se uklidnil, ustoupil do zadní části jeho vědomí.
Hotovo. Bylo to hotovo.
Ležel na posteli, zalitý vlastní krví, neschopný se pohnout nebo něco vidět. Bolest ho neopustila, ani to pálení. Ne, zesílily, byly více jeho součástí, než vlastní kůže. Žhoucí kapalina mu chrčela v hrdle.
Lucien - věděl, že je to Lucien, protože poznal zdánlivě sladkou vůni Smrti - vedle něj poklekl a stiskl mu ruku. To znamenalo, že jeho odchod je blízko, tak blízko.
Ale ta pravá muka ještě nezačala.
Jako součást jeho smrtícího prokletí, bude muset zbytek noci strávit v hořících koutech pekla. Otevřel ústa, aby promluvil, ale vyšel z něj jen kašel. Stále více a více krve se mu řítilo do krku a dusilo ho to.
"Ráno budeš mít co vysvětlovat, můj příteli," řekl Lucien a jemně dodal," teď zemři. Vezmu tvou duši do pekla, jak je požadováno, ale tentokrát tam možná zůstaneš radši než, eh, aby ses vypořádával s problémy, které si přinesl do našeho domova."
"Dí…dívka," podařilo se Maddoxovi konečně říct.
"Neboj se," řekl Lucien. Ať už měl jakékoliv otázky, nechával si je pro sebe. "Neublížíme jí. Ráno se s ní vypořádáš."
"Nedotčená." Maddox věděl, že je to zvláštní požadavek, protože nikdy k ženám nebyl majetnický. Ale když šlo o Ashlyn… Nebyl si jistý, co s ní bude dělat. Věděl, co by měl udělat - a co by neměl. Ale obojí pro něj znamenalo jen málo. Jediné, co věděl víc, než cokoliv jiného bylo to, že se o ni nehodlal dělit.
"Nedotčená," trval slabě na svém, když Lucien nereagoval.
"Nedotčená," souhlasil nakonec Lucien.
Vůně květin zesílila. Tlukot jeho srdce pomalu slábl, a pak, Maddox zemřel.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Soňa Soňa | 5. listopadu 2012 v 19:42 | Reagovat

WOW,tak to byla skvělá kapitola a skvělý překlad:-),už se nemůžu dočkat pokračování,další prosííím :-)

2 maky maky | 5. listopadu 2012 v 19:56 | Reagovat

jo,jo,jo prostě paráda,děkuji:-)

3 Kathy Kathy | 5. listopadu 2012 v 20:29 | Reagovat

Moc dekuju za preklad. :-)

4 jane jane | 5. listopadu 2012 v 21:39 | Reagovat

úžasné, dakujem za preklad! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama