Nejtemnější noc - Kapitola 2

3. listopadu 2012 v 13:54 | překlad Kerris, korekce Hanulla |  Nejtemnější noc (#1)

Ashlyn Darrowová se zachvěla pod náporem mrazivého větru. Pramínky světle hnědých vlasů jí šlehaly před očima, zatímco se je snažila roztřesenou rukou stáhnout za uši. Ne, že by toho tak jako tak moc viděla. Noc byla černá, plná husté mlhy a sněhových vloček. Jen pár stříbrných paprsků úplňku bylo dostatečně silných na to, aby proklouzly přes tyčící se, zasněžené stromy.
Jak mohla být tak krásná krajina tak škodlivá pro lidské tělo?

Vzdychla a před obličejem se jí utvořila mlhavá pára. Právě teď měla odpočívat v letadle, které by ji vezlo zpět do USA, ale včera zjistila něco příliš krásného na to, aby odolala. Naděje ji naplnila a dnes večer sem bezmyšlenkovitě běžela, bez váhání, aby se pokusila zjistit, jestli je to pravda.
Někde v tomhle nekonečném lese byli muži s podivnými schopnostmi. Nikdo to zjevně nebyl schopen vysvětlit. Co přesně uměli, to netušila. Věděla jen, že potřebuje pomoc. Zoufale. A riskovala všechno, aby mohla s těmi mocnými muži mluvit.
Už nemohla žít s hlasy.
Ashlyn stačilo jen stát na místě a slyšela každý rozhovor, který se tam odehrával, bez ohledu na to, kolik od té doby uplynulo času. Současnost, minulost, jakýkoliv jazyk, na tom nezáleželo. Slyšela je ve své mysli, dokonce to i přeložila. Dar, jak to někteří nazývali. Pro ni to byla noční můra.
Další studený vítr do ní narazil a ona se opřela o strom, aby ho využila jako štít. Včera, když přijela do Budapešti s několika kolegy ze Světového Ústavu Parapsychologie, stála v centru města a zaslechla kousek dialogu. To pro ni nebyla novinka… dokud nerozluštila význam slov.
Mohou vás zotročit jediným pohledem.
Jeden z nich má křídla a létá, když je úplněk.
Ten zjizvený umí zmizet dle libosti.
A jakmile tento šepot otevřel jakési dveře v její mysli, stovky let rozhovorů do ní udeřilo. Směs starého a nového. Zdvojnásobila své úsilí v tom, aby roztřídila všechno všední od zásadního.
Nikdy nestárnou.
Musí to být andělé.
Dokonce i jejich domov je strašidelný - vypadá, jako kdyby byl vystřižený z hororového filmu. Skrývají se na vrcholu kopce, v temných zákoutích a zatraceně, ani ptáci se k tomu místu nepřibližují.
Měli bychom je zabít?
Jsou kouzelní. Zmírňují naše trápení.
Tolik lidí, ze současnosti i minulosti, zřejmě věřilo, že tito muži sahají daleko za lidské chápání a mají mimořádné schopnosti. Je možné, aby jí pomohli? Zmírnili mé trápení, někdo řekl.
"Možná, že mohou zmírnit i to moje," zamumlala Ashlyn. V průběhu let ve všech koutech světa poslouchala pověsti o upírech, vlkodlacích, skřítcích, čarodějnicích, bozích, bohyních, démonech, andělech, monstrech a vílách. Dokonce vedla významné pracovníky Institutu, aby mnohé z těchto tvorů našli, dokazujíc tím, že ve skutečnosti existují.
Koneckonců, smyslem institutu bylo najít, pozorovat a studovat nadpřirozené bytosti a zjistit, jak by svět mohl těžit z jejich existence. A snad poprvé její práce para-audioložky bude její spásou.
Kupodivu, nedovedla lidi z Institutu do Budapešti, což byl obvyklý postup, když měla nový případ. Ve skutečnosti o Budapešti neslyšela ani slovo v nedávných rozhovorech, kterých se účastnila. A přesto ji sem přivedli a požádali ji, ať poslouchá jakékoliv diskuse o démonech.
Byla chytřejší, než aby se ptala proč. Odpověď, bez ohledu na to, jaká byla otázka, byla vždy stejná: Jen pro jistotu.
Když udělala, jak jí bylo nařízeno, dozvěděla se, že několik místních obyvatel považuje muže na kopci za démony. Za zlé, zkažené. Nicméně většina si myslela, že jsou to andělé. Andělé, kteří se všem straní - až na jednoho, který se údajně vyspí s jakoukoliv ženou a je přezdíván jako Instruktor Orgasmu, jak se dozvěděla od tří chichotajících se žen, které s ním strávily "jednu slavnou noc". Andělé, kteří drželi nízkou míru kriminality jen svou přítomností. Andělé, kteří společnost zahrnovali penězi a ujišťovali se, že jsou bezdomovci nakrmení.
Ashlyn pochybovala, že by takoví dobráci mohli být posedlí. Démoni byli vždy škodliví a lhostejní k lidem kolem sebe. Ale ať už ti muži byli andělé žijící na zemi, nebo prostě obyčejní lidé schopní dělat neobyčejné věci, modlila se, aby jí dokázali pomoc v tom, co nikdo jiný nedokázal. Modlila se, aby ji naučili, jak zablokovat hlasy, nebo aby jí dokonce pomohli se úplně zbavit její schopnosti.
Ta myšlenka byla tak opojná, že se její rty zvedly do pomalého úsměvu. Nicméně úsměv rychle zmizel, když se na ni vyřítil další vítr a řezal ji přes bundu i svetr, prosakoval se jí do kůže. Byla tady už více než hodinu a byla promrzlá na kost. Zastavit se, aby si odpočinula (opět) nebyl nejchytřejší plán.
Její pohled vylezl na kopec. Ze skuliny mraků náhle vylítl paprsek oranžového světla a osvětlil masivní uhlově zbarevený hrad. Ze země se plížila mlha a kývala na ni strašidelnými prsty. Stíny se vrhaly ze špičky hradu a ona přemítala, že vážně vypadal přesně tak, jak hlas říkal. Horor zde ožíval.
To ji neodradilo. Právě naopak. Jsem skoro tam, pomyslela si šťastně a opět se plahočila do kopce. Její stehna už hořela od toho, jak uhýbala neposedným větvím a poskakovala přes vyvýšené kořeny, ale bylo jí to jedno. Šla stále dál.
Dokud o deset minut později nezjistila, že se znovu po tisící zastavila, nemohoucí udělat další krok z toho, jak se její třesoucí unavená stehna měnila v kousky ledu. "Ne," zasténala. Ne teď. Třela si nohy, aby je zahřála a znovu studovala vzdálenost. Oči se jí rozšířily, když si uvědomila, že hrad nevypadal ani o kousek blíž. Ve skutečnosti, zdálo se, že je ještě dál.
Ashlyn zavrtěla hlavou v užaslém zoufalství. Sakra! Co musí udělat, aby se tam dostala?
Roztáhnout křídla a letět?
I když selžu, nelituji toho. Jasně, litovala toho, že neposlechla předpisy a nenaplánovala to, ale musela to zkusit. Bez ohledu na to, jak to bylo hloupé, to musela vyzkoušet. Klidně by sem šla nahá a bosá, kdyby to bylo nutné. Cokoliv pro šanci na normálnost.
Milovala, že mohla chránit svět svým - brrr- darem, ale trápení, které kvůli tomu musela vydržet, bylo příliš. Určitě by mohla pomáhat i jiným způsobem. S trochou ticha by mohla vymyslet jakým. Dechová cvičení a meditace pro její klid moc neudělaly.
Třela si nohy zběsileji, až konečně roztavila část vnitřního chladu a urychleně se dala znovu do cesty. Ök itt. Tudom ök, zaslechla, když prošla kolem shrbeného pokrouceného stromu. Jsou tady, okamžitě přeložila její mysl, vím, že tu jsou.
Pak někdo jiný řekl, Nejsi ty krásná věcička?
"Ano, jsem, děkuji vám," řekla a doufala, že zvuk vlastního hlasu zastíní ostatní. Nestalo se tak. Hluboký nádech, hluboký výdech.
Jak pokračovala v těžké cestě, do jejího vědomí spadaly různé rozhovory z různých časových období, hromadily se jeden nad druhým v její mysli. Většina byla v maďarštině, některé v angličtině a všechny se stále více a více míchaly.
Ano. Ano! Dotkni se mě. Tam, ano, tam.
Bárhol as kardom en? En nem tudom holvan.
Ještě jedno ochutnání jeho rtů a zapomenu na něj, jen jedno ochutnání.
Ashlyn zakopávala o větve a kameny, když se slova stále prolínala a stávala se stále hlasitější. Hlasitější. Srdce jí bušilo v hrudi a sotva vydržela se frustrovaně nerozkřičet. Hluboký nádech, hluboký výdech.
Pokud zaklepeš na dveře, budu s tebou šukat jako se zvířetem a zaručuji ti, že z toho budeš milovat každou minutu.
Zakryla si uši, i když věděla, že to nebude fungovat. "Pokračuj. Najdeš je." Další vítr. Další hlasy. "Pokračuj," opakovala si a slova zvonila v souladu s jejími kroky. Ušla už tak daleko, mohla to zvládnout ještě dál. "Najdeš je."
Když řekla doktoru McIntoshovi, více prezidentovi Ústavu, který byl zároveň jejím šéfem a učitelem, co se dozvěděla o mužích, krátce přikývl a svižně řekl "Výborně." To byla jeho nejvyšší forma chvály.
A pak mu řekla, že chce jít do hradu na vrcholu tohoto impozantního kopce.
"Ani náhodou," řekl a otočil se k ní zády. "Mohli by to být démoni, jak někteří z místních tvrdí."
"Nebo by to stejně tak mohli být andělé, za které je považuje většina."
"Ty to nebudeš riskovat, Darrowová." To byla chvíle, kdy jí nařídil, aby si sbalila věci a připravil auto, které ji mělo odvést na letiště, jako vždy, když byla její práce - poskytnou své uši - hotová.
Byl to "standartní kancelářský postup," jak vždycky tvrdil, ale zbytek spolupracovníků nikdy neposílal domů. Jen ji. McIntosh se o ni staral a chtěl, aby byla v bezpečí, to přeci věděla. Koneckonců, staral se o ni více než patnáct let, vzal ji pod svá křídla, když byla jen vyděšené dítě. Dítě, jehož rodiče nevěděli, jak zmírnit muka své "nadané dcery". Dokonce jí četl pohádky, aby ji naučil, že svět je místo plné magie a nekonečných možností, místo, kde se dokonce ani někdo jako ona nemusí cítit divně.
Sice se o ni staral, ale ona si byla dobře vědoma, že její schopnost je důležitá pro jeho kariéru a že Institut by bez ní nebyl zdaleka tak úspěšný. V důsledku toho se z ní v jeho očích stávalo něco jako figurka. To byl ten důvod, proč necítila (příliš) vinu za to, že se sem připlížila hned, jak se k ní otočil zády.
Se znecitlivělými prsty si Ashlyn opět uhladila vlasy z obličeje. Možná že si měla najít čas, aby se zeptala místních obyvatel na lepší cestu, ale hlasy ve středu města byly příliš hlasité, příliš ji zneschopňovaly. A hlavně se bála, že ji zahlédne nějaký zaměstnanec Ústavu a odvede ji pryč.
Možná že měla zkusit své štěstí, alespoň by se tím vyhnula téhle vysilující zimě.
Je tady jen jediný způsob, jak zjistíme pravdu. Bodneme ho do srdce a uvidíme, jestli zemře, řekl hlas a připoutal tím na sebe její pozornost.
Oh, tohle je dobré. Prosím víc!
Roztržitá, Ashlyn zakopla o padlý strom. Zřítila se dolů a s bolestným povzdechem přistála. O ostré kameny si odřela dlaně a rozedřela si džíny. Dlouhou chvíli se nehýbala. Nemohla. Je tady příliš chladno, pomyslela si. Příliš hlasito.
Jak tam ležela, zdálo se, že se její síla úplně vytrácí. Pokožka jí pulzovala a hlasy ji stále bombardovaly. Zavřela oči, přitáhla k sobě pevně klopy bundy a podařilo se jí plazit se, aby se mohla schoulit u stromu.
Neměli bychom tady být. Vidí všechno.
Jsi zraněný?
Podívejte se, co jsem našel! Není to krásné?
"Drž hubu, drž hubu, drž hubu!" vykřikla. Samozřejmě, že ji hlasy neposlechly. Nikdy to neudělaly.
Opovaž se běhat mezi stromy nahá.
Éhes vagyok. Kaphatok volamit ENI?
Náhle se ozvalo prasknutí a zasvištění a její víčka se otevřela. Ozval se další mučený výkřik. Mužský výkřik, rychle následovaný třemi dalšími.
Přítomnost. Ne minulost. Po čtyřiadvaceti letech poznala rozdíl.
Hrůza ji sevřela v železném sevření a vymáčkla z ní dech. I přes štěbetání hlasů slyšela nechutné zadunění. Snažila se postavit se, pohnout se, ale náhlý závan vzduchu ji držel na místě. Ne, nebyl to vzduch, uvědomila si o vteřinu později, ale čepel. Celé její tělo sebou trhlo překvapením, když se rukojeť krví pokrytého nože viklala těsně nad jejím ramenem, s čepelí zabodnutou do stromové kůry.
Než se stihnula doplazit pryč, nebo alespoň zakřičet, vzduch se kolem ní zavlnil. Další úder. Ashlynina pozornost byla přitáhnutá na druhou stranu. Samozřejmě, v kůře stromu nad jejím levým ramenem byl zabodnutý další nůž.
Jak-a-kdo myšlenky se doposud plně nestihly vytvořit v její hlavě, když něco zapraskalo v nedalekém houští. Křehké listí spolu zápasilo v osudném tanci, sníh, který je pokrýval, se sesypal na zem a větvičky se zmítaly a třásly. A pak se něco prohnalo v paprscích z měsíčního světla a ona zahlédla černé vlasy a zářivé fialové oči. Muž. Velký svalnatý muž k ní uháněl tou nejvyšší rychlostí.
V jeho výrazu byla čistá brutalita.
"Ó můj Bože," vydechla. "Stůj. Stůj!"
Najednou tam byl, přímo před její tváří. Podřepnul a přišpendlil ji tím na místě, než přičichl k jejímu krku. "Tamto byli lovci," řekl anglicky s lehkým přízvukem, s hlasem stejně drsným a krutým, jako byly jeho rysy. "Ty taky?" Popadl ji za pravé zápěstí a stáhl jí z něj bundu i svetr. Přejel palcem po pulzu. "Nejsi potetovaná jako oni."
Oni? Lovci? Tetování? Strach se jí plazil dolů po páteři. Vetřelec byl obrovský, mohutný a jeho svalnaté tělo ji s hrozbou obklopovalo. Pikantní kovová vůně se mísila s vůní muže, s vůní vzrušení a něčím, co nedokázala identifikovat.
Z blízka mohla vidět červené krůpěje na jeho příliš drsné tváři. Krev? Zdálo se, že se do ní zakousnul vítr a plazil se po její kůži až do morku kostí.
Divoch, hlásily jeho fialové oči. Predátor.
Možná jsem měla poslouchat McIntoshe. Možná, že ti muži jsou opravdu démoni.
"Ty jsi jedna z nich?" Opakoval muž.
Šokována až ke svému jádru, vyděšená až za hranice uvěřitelnosti, trvalo chvilku, než si uvědomila něco… jiného. Vzduch, teplota…
Hlasy zmizely.
Její oči se rozšířily úžasem.
Hlasy zmizely, jako kdyby si byly vědomé mužovi přítomnosti a jako kdyby z něj měly stejný strach, jako ona. Ticho ji obklopilo.
Ne, nebylo to naprosté ticho, které očekávala, rozhodla se o chvíli později. Spíš to bylo… mlčení. Velkolepé blažené mlčení. Kdy naposledy zažila něco takového, jako být nepotřísněna hlasy? Stalo se to vůbec někdy?
Vítr kolem nich šustil a listy o sebe plácaly. Sníh tiše pobrukoval uvolňující melodii, zatímco klidně poletoval ve vzduchu. Stromy dýchaly životem a vitalitou, větvi jí jemně mávaly.
Znělo někdy něco ještě lépe než tato nádherná symfonie přírody?
V tu chvíli zapomněla na svůj strach. Jak by ten muž mohl být posedlý démonem, když přinesl takový krásný klid? Démoni byli zdrojem trápení, ne míru.
Byl to tedy anděl milosrdenství, jak místní lidé předpokládali?
Radostně zavřela oči a opíjela se mírem, oddávala se mu. Objímala ho.
"Ženo?" Anděl řekl; zmatenost vyzařovala z jeho hlasu.
"Buď ticho." Potěšení v ní poskakovalo. Dokonce i doma v Severní Karolíně, v domě, který byl postaven stavebními dělníky, kteří měli zakázáno mluvit víc, než bylo nutné, vždy slyšela ozvěnu jejich hluboce zakořeněných šepotů. "Nemluv. Užívej si to."
Na chvíli neodpovídal. "Ty se mě opovažuješ utišit?" Zeptal se nakonec se vzteklým překvapením v hlase.
"Pořád mluvíš," napomenula ho Ashlyn a pak stiskla rty. Ať už to je anděl, nebo ne, rozhodně to nebyl ten typ člověka, kterému by měla nadávat. Navíc, naštvat ho, to bylo to poslední, co chtěla udělat. Jeho přítomnost jí přinesla ticho. A opojné teplo, uvědomila si, když mráz rychle opouštěl její tělo.
Pomalu pootevřela víčka.
Nosy měli jen kousek od sebe, jeho libý dech jí sjížděl po rtech. Jeho kůže zářila jako hladká měď, byla v měsíčním světle téměř nadpozemská. Jeho andělský obličej se mohl chlubit ostrým nosem a obočím černým, jako samotné srdce ďábla.
Ty dravé fialové oči, které do ní byly zavrtané, dělaly jeho jemné rysy hrozivějšími. Jako kdyby jeho výraz říkal: zabiju každého, kdekoliv.
Démon. Ne, ne démon, připomněla si. Ticho bylo příliš dobré, příliš čisté, příliš pravé. Ale nakonec to není anděl, rozhodla se. Přinesl sebou klid, to ano, ale byl stejně nebezpečný, jako byl krásný. Každý, kdo uměl takhle vrhat nože…
Tak co on je?
Ashlyn polknula, studovala ho. Její pulz by právě teď neměl třepetat a její prsa by neměla bolet. Ale přece to tak bylo. Bolely. On byl jako draci v pohádkách, které jí McIntosh četl: příliš smrtící, aby ho někdo zkrotil, příliš okouzlující, aby se od něj dalo odejít.
A přesto, náhle chtěla pohřbít hlavu v dolíčku jeho krku. Chtěla se kolem něj obtočit. Chtěla ho držet a nikdy nepustit. Dokonce se přistihla, že se k němu naklání s úmyslem udělat to, co chce.
Přestaň. Ne.
Většinu jejího života jí byl lidský dotek odpírán. V pěti letech byla poslána do Ústavu, kde se většina zaměstnanců zajímala jen o to, aby ji mohli studovat. McIntosh byl nejblíže tomu, aby byl jejím přítelem, ale ani on ji často neobjímal a nedotýkal se jí, jako kdyby se jí bál stejně, jako mu na ní záleželo.
Randění pro ni také bylo těžké. Muži se lekli, když se dozvěděli o její schopnosti. A vždycky to zjistili. Neexistoval způsob, jak by to mohla skrývat. Ale...
Ale pokud byl tento muž tím, čím si myslela, možná by se nestaral o její drobný talent. Mohl by ji nechat, aby se ho dotknula. A dotýkat se ho, nasávat do sebe jeho teplo, pro ni bude pravděpodobně stejně silný zážitek, jako ticho, přesto o to víc…
"Ženo?" Zopakoval tentokrát zastřeným hlasem, který byl bohatý jako víno a utnul tím její myšlenky.
Ztuhla. Znovu polknula. Byla to… touha blikající v jeho mrazivě fialových duhovkách, která kompletně smazala ten jeho "musím zabít" pohled? Nebo jen toužil po bolesti a brutalitě a její smrt je na obzoru? Roj emocí ji bombardoval; další porce strachu, morbidní úcty a ano, ženské zvědavosti. Měla s muži málo zkušenosti, a ještě méně jich měla s touhou.
Co si sakra myslela, když se k němu tak naklonila? Mohl vzít její dotek jako výzvu. Mohl se jí na oplátku dotknout.
Proč ji tahle myšlenka nedělá hysterickou?
Možná proto, že se spletla. Možná to po tom všem není drak, ale princ, který chytil draka, aby zachránil princeznu. "Jak se jmenuješ?" Nachytala sama sebe, že se ptá.
Vteřiny odtikávaly jedna za druhou v napjatém tichu, jedna, dvě… nakonec usoudila, že neodpoví. Jeho rysy se napjaly úsilím, jako kdyby to, že je blízko ní, byla fuška. Nakonec řekl, "Maddox. Říkají mi Maddox."
Maddox…Jméno klouzalo v chodbách její mysli jako svádivý zpěv, který sliboval nepředstavitelnou rozkoš. Přinutila se usmát na pozdrav. "Já jsem Ashlyn Darrowová."
Jeho pozornost se zaměřila na její rty. Navzdory sněhu se mu na čele lesknuly kapičky potu. "Neměla jsi sem chodit, Ashlyn Darrowová," zavrčel, čímž ztratil veškerý náznak touhy, která ji fascinovala a které se zároveň bála. Ale on jí přejel rukou přes paži ke krku a setrval na jejím divoce se zmítajícím pulzu.
Nasála dech a polknula při pohybu jeho prstů. Jistě zcela neúmyslné erotické laskání roztavilo její tělo. O chvilku později se jeho sevření zpevnilo, skoro bolelo.
S lapajícím dechem ze sebe vyrazila chraplavé "Prosím." A on ji úplně pustil.
Ashlyn překvapeně zamrkala. Bez jeho doteku se cítila… oloupená?
"Nebezpečné." řekl, tentokrát v maďarštině.
Nebyla si jistá, jestli myslí sám sebe - nebo ji. "Jsi jeden z nich?" Zeptala se tiše, ale nezměnila jazyk. Nebyl důvod, aby věděl, že rozumí oběma.
Údiv potemněl jeho pohled a sval zaškubal v jeho čelisti. "Co tím chceš říct? Jeden z nich?" Anglicky, tentokrát.
"Já…Já…" Slova se odmítala vytvořit. Vztek, víc vzteku, než kdy viděla na někom jiném, zakryl jeho rysy. Vyzařoval z každého záhybu jeho pevného těla. Objala se rukama. Ne, nakonec to není princ. Určitě je to drak, jak předpokládala poprvé.
Stále zůstával na kolenou, ale odstupoval od ní, kousek po kousku. Zhluboka se nadechl a pomalu vydechl, vzduch zamlžil jeho obličej. Ruka se vznášela nad jeho botou, jako kdyby se nemohl rozhodnout, jestli má sáhnout pro to, co tam má schované, ať už to bylo cokoliv. Nakonec řekl "Co děláš v tomhle lese, ženo? A nelži mi. Poznám to a nebude se ti líbit moje reakce."
Ashlyn nějak našla svůj hlas. "Hledám muže, kteří žijí na vrcholu toho kopce."
"Proč?" Vyplivl na ní jediné slovo.
Kolik toho má odhalit? Byl to jeden z těch mužů s podivnými schopnostmi, musel být. Byl příliš mohutný a silný, aby byl pouhým člověkem. A víc než to, jeho pouhá přítomnost nějak odháněla pryč hlasy, což bylo něco, co se jí nikdy předtím nestalo. "Potřebuji pomoc," přiznala.
"Vážně?" Jeho výraz byl směsí podezření a shovívavosti. "S čím?"
Otevřela ústa, aby řekla…co? Nevěděla. Nakonec, na tom nezáleželo. Zarazil ji rychlým zavrtěním hlavy. "Nevadí. Nejsi tady vítána, takže tvé vysvětlení je diskutabilní. Vrať se do města. Ať jsi přišla pro cokoliv, nedostaneš to."
"Ale, ale…" Nemohla mu dovolit, aby jí poslal pryč. Potřebovala ho. Ano, teprve ho potkala. Ano, jediné, co o něm věděla, bylo jméno a fakt, že hází dýky s odbornou přesností. Ale byla zděšená při pomyšlení, že ztratí ticho. "Chci zůstat s tebou." Věděla, že z ní prosakovalo zoufalství, ale bylo jí to jedno. "Prosím. Jen na malou chvíli. Dokud se nenaučím, jak ty hlasy mám ovládat sama."
Místo toho, aby ho její prosba obměkčila, zdál se rozzuřený. Nozdry se mu rozšířily a sval tikal v jeho čelisti. "Tvoje blábolení mě nerozptýlí. Jsi Vábnička. Musíš být. Jinak už bys ode mě ve strachu utíkala."
"Já nejsem Vábnička." Ať už je to cokoliv. "Přísahám bohu." Natáhla ruku a sevřela jeho předloktí, jeho tělo bylo pevné a tuhé, neuvěřitelně teplé a jeho kůže byla pod její rukou naprosto elektrizující. Brněla ji z toho paže.
"Já ani nevím, o čem to mluvíš."
S rychlostí blesku se jí vyškubl, chytil její hlavu do dlaní a prudce ji přitáhl pod paprsek měsíčního světla. Jeho čin jí neublížil. Naopak, zažila další elektrickou ránu. V břiše se jí zachvělo.
Nemluvil, jen ji pozoroval s intenzitou, která hraničila s krutostí. Také si ho prohlížela, šokována, když se cosi začalo mihotat…vířit…zhmotňovat pod jeho kůží. Tvář, uvědomila si s hrůzostrašnou úctou. Další tvář. Srdce se jí rozbušilo. Nemůže to být démon, nemůže to být démon. Zastavil hlasy. Udělal pro tohle město nádherné věci. Je to jen hra světla.
Zatímco stále mohla vidět Maddoxovy rysy, také mohla vidět stín někoho - něčeho - jiného. Červené zářící oči. Kosterní lícní kosti. Zuby ostré jako dýky.
Prosím, ať je to jen hra světla.
Čím déle na ni kostnatá tvář zírala, tím méně mohla předstírat, že je to pouhá iluze.
"Chceš zemřít?" Dožadoval se Maddox - nebo kostlivec - hrdelními slovy, které zněly jako zvířecí vrčení.
"Ne." Mohl ji zabít a ona zemře s úsměvem. Dvě minuty ticha pro ni byly cennější, než celý život v hluku. Vystrašená, ale odhodlaná a stále třesoucí se z jeho vzrušujícího doteku, nadzvedla bradu. "Potřebuji tvoji pomoc. Řekni mi, jak mám ovládat své schopnosti a já hned odejdu. Nebo mě tu nech s tebou a nauč mě, jak se to dělá."
Pustil ji, pak se k ní znovu natáhl, ale zastavil se a sevřel ruku v pěst. "Nevím, proč tak váhám," řekl, když pozoroval její ústa pohledem, který mohl být roztoužený. "Půlnoc se blíží a ty musíš být tak daleko ode mě, jak jen je to možné."
V okamžiku, kdy poslední slovo opustilo jeho ústa, se zamračil. O vteřinu později vyštěkl. "Příliš pozdě! Bolest mě hledá." Krok za krokem se od ní vzdaloval, maska z kostí stále problikávala na jeho kůži. "Utíkej. Jdi zpátky do města. Hned!"
"Ne," řekla pouze s drobným třesem. Jen hlupák by utíkal z nebe, i když to nebe vlastnilo transparentní obličej přímo z pekla.
Maddox v duchu zaklel, vytrhl ze stromu dva nože a postavil se na nohy. Jeho pohled se zvedl k nebi, sněhu kolem, vrcholkům stromům a polovičnímu měsíci. Jeho mračení bylo zuřivé, vzteklé. Jeden krok, dva. Couval.
Ashlyn použila strom jako páku a vstala. Kolena se jí klepala a téměř se zhroutila pod její váhou. Najednou znovu cítila ledový vítr, slyšela jak se šepot a tlachání přibližuje. Hromadil se v ní zoufalý výkřik.
Tři kroky, čtyři.
"Kam jdeš?" Zeptala se. "Nenechávej mě tady."
"Není čas, abych tě dostal do úkrytu. Budeš to muset zvládnout na vlastní pěst." Otočil se, čímž jí věnoval pohled na jeho široká, pevná ramena, vzdalující se záda, než na ni přes rameno vykřikl. "Nevracej se na tenhle kopec, ženo. Příště nebudu tak štědrý."
"Já se nevrátím. Ať jdeš kamkoliv, budu tě sledovat." Ano, vyhrožovala, ale byla to hrozba, kterou měla v úmyslu dodržet.
Maddox se zastavil a otočil se čelem k ní, vycenil zuby v dalším hrůzostrašném zamračení. "Mohl bych tě teď a tady zabít, Vábničko, protože vím, že bych měl. Jak bys mě sledovala pak?"
Znovu Vábnička. Srdce jí chaoticky bubnovalo v hrudi, ale když se setkala s jeho mrtvým pohledem, doufala, že vypadá tvrdohlavě víc, než prostě ztuhle. "Věř mi, radši tohle, než abych zůstala sama s hlasy."
Zaklel a pak zasyčel bolestí. Zdvojnásobil své kroky.
Ashlyn ztratila svou hranou statečnost tváří v tvář obavám a hnala se k němu. Přejela mu prsty po zádech a hledala zranění. Cokoliv, co dokázalo přemoci tuhle mohutnou bestii, muselo být mučivé. Nicméně, odstrčil ji pryč a ona klopýtla z té nečekané síly.
"Ne," řekl a ona by přísahala, že mluvil se dvěma oddělenými hlasy. Jeden byl mužský. Ten druhý…byl někoho mnohem mocnějšího. Zněl jako burácení v noci. "Žádné doteky."
"Jsi zraněný?" Snažila se ospravedlnit své činy a zároveň neodhalit, jak moc ji jeho odmítnutí bolí. "Možná bych ti mohla pomoci. Já…"
"Odejdi nebo zemři." Otočil se a vykročil v před, mizející v noci.
Hovory narazily do její mysli, jako kdyby pouze čekaly na jeho odchod. Teď se zdály hlasitější než kdy předtím, překřikovaly její drahocenné ticho.
Langnak ithon kel moradni.
Ashlyn klopýtala směrem, kterým šel i Maddox a zakryla si uši. "Počkej." Zasténala. Drž hubu, drž hubu, drž hubu. "Počkej, prosím."
Její nohy se zamotaly o zlomenou větev a znovu se skutálela k zemi. Ostrá bolest jí projela kotníkem. S kňučením se vytáhla na ruce a kolena a začala se plazit.
Ate ìtéleted let minket veszejbe.
Nemůžu se zastavit. Musím se k němu dostat. Vítr do ní narážel stejně jako ostré dýky, které Maddox měl.
Znovu a znovu na ni utočily hlasy.
"Prosím," vykřikla. "Prosím."
Divoký výkřik proťal noc, otřásl půdou a zachrastil se stromy.
Najednou byl vedle ní Maddox a opět utišil hlasy. "Pošetilá Vábnička," vyštěkl. A sám k sobě pak dodal. "Pošetilý válečník."
Plačící úlevou se k němu vrhla. Držela ho pevně. Nikdy ho nechtěla pustit, i když stále měl tu děsivou masku z kostí. Slzy jí tekly po tvářích a měnily se na její kůži v krystaly. "Děkuju ti. Děkuju, že ses vrátil. Děkuju." Zabořila hlavu do prohlubně jeho krku, přesně tak, jak to chtěla udělat předtím. Když její tvář přejela po holé kůži, zachvěla se, když se přes ni znovu prohnalo hřejivé brnění.
"Budeš toho litovat," řekl a hodil si ji přes rameno jako pytel brambor.
Bylo jí to jedno. Byla s ním, hlasy byly pryč a to bylo to jediné, na čem záleželo.
Maddox se dal do pohybu, manévroval kolem těch strašidelných stromů. Každou chvilku zavrčel, jako kdyby byl v bolestech. Vrčel, jako kdyby byl ve vzteku. Ashlyn ho prosila, aby ji postavil tak, aby ho nezatěžovala svou hmotností, ale pevný stisk na vnitřní straně jejího těla byl pro ni tichým příkazem, aby sklapla. Nakonec se uvolnila a jednoduše si užívala cestu.
Kéž by ta radost mohla trvat.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 díďa díďa | 3. listopadu 2012 v 14:54 | Reagovat

Jupí, je to čím dál zajímavější. Díky za kapitolku

2 jane jane | 3. listopadu 2012 v 15:00 | Reagovat

ďakujeeeeeeeeeeeem za preklad, super kapitola! chcem vediet co bude dalej...

3 Soňa Soňa | 3. listopadu 2012 v 16:47 | Reagovat

Skvělá kapitola,užila jsem si to a děkuju,těším se na pokračování:-D

4 Kathy Kathy | 3. listopadu 2012 v 17:15 | Reagovat

Moc dekuju za preklad. Tesim se na dalsi kapitolku. :-)

5 Kerris Kerris | E-mail | 3. listopadu 2012 v 19:11 | Reagovat

Snad bude brzo... omlouvam se, ale nejak sem prekladala 3 kapitolu a najednou sem zjistila, ze misto prekladu ctu dal a cetla sem az do konce :D ... at to sem dnes fakt chtela prekladat.. :D

6 monika monika | 4. listopadu 2012 v 22:34 | Reagovat

vyzera to super dakujem za preklad. kedy bude dalsia kapitola?:)))

7 Kerris Kerris | E-mail | 4. listopadu 2012 v 22:40 | Reagovat

[6]: zitra

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama