Nejtemnější noc - Kapitola 10

24. listopadu 2012 v 21:33 | překlad Kerris, korekce Hanulla |  Nejtemnější noc (#1)


Když se Aeron a Danika vrátili do pevnosti tak, že proletěli oknem a přistáli na podlaze Maddoxovy ložnice, Ashlyn zažila kopnutí úžasu. Tak. Vážně si to nepředstavovala. Ten muž měl opravdu lesklá černá křídla.
Chtěla ses potkat s někým, jako si ty, Darrowová. No, a hádej co. Tvoje přání se splnilo.

Nesmrtelný, řekl jí Maddox. Měla podezření, že jsou to démoni, takže ji opravdu nepřekvapilo, že přesně to byli. Ale křídla? Když se kodrcala do kopce, tak slyšela o muži, co uměl létat. Nevěnovala těm slovům příliš pozornosti, protože byla velmi zaneprázdněná snahou zablokovat hlasy. Chyba. Znamenalo to tedy, že jeden z těchto mužů mohl hrabat do duchovního světa? Že jeden z nich mohl okouzlovat pohledem?
Vzdychla. Maddox ji uchvátil pouhým pohledem. Od počátku jím byla polapena a její neustálé touhy byly stejně netypické, jako její zbrklé rozhodnutí, že tady zůstane.
"Tady je Tylenol," řekla Danika nejistým hlasem. "No, obecný druh." Její kůže byla tónovaná do zelena, když zakolísala na nohou. Zalovila ve smaragdovém batůžku a vytáhla červenobílou lahvičku.
Vedle ní se Aeron napřímil. Jeho křídla se s lupnutím shrnula, stahovala se na zádech a pak úplně zmizela. Sklonil se, z podlahy popadl košili a přetáhl si ji přes hlavu, zakrývajíc hrozivé tetování, které se křížilo přes jeho trup. Přešel k oknu, zavřel ho a obrátil se k Danice s pažemi překříženými přes masivní hruď. Stál tam potichu, pozoroval.
"Děkuju ti," řekla Ashlyn. "Jen je mi líto, že si musela projít takovými problémy, aby si je dostala."
Tiše, Danika jí podala dva prášky, které vděčně přijala. Malé bolestivé píchání ji stále trápilo a její žaludek stále bojoval svůj odhodlaný boj s nevolností.
Maddox jí vyškubl prášky z ruky dřív, než je mohla dát do úst. Studoval je a mračil se. "Je to kouzelné?" Zeptal se se skutečnou zvědavostí.
"Ne," řekla.
"Tak jak potom ti tyhle dva malé oblázky pomůžou zbavit se bolesti?"
Ashlyn a Danika si vyměnily zmatený pohled. Muži přece museli komunikovat s lidmi v průběhu let. Jak nemohli vědět nic o současné medicíně?
Jediným vysvětlením, které Ashlyn napadlo, bylo to, že nikdy předtím nevěnovali pozornost nemocnému člověku. Vždyť přeci jen jeden muž, Paris, byl vidět ve městě pravidelně. Alespoň to si pamatovala díky hlasům.
Držel se tedy Maddox zamknutý v tomhle hradu? Ashlyn měla náhlé podezření, že ano a to ji přimělo přemýšlet jestli… se někdy cítil zapomenutý? Nedotčený, nemilovaný? Až na laskavost, kterou znala od McIntoshe, tak se v Ústavu vždy cítila přímo tak, protože tam byla dobrá jedině díky své schopnosti. Co slyšíš, Ashlyn? Neřekl něco jiného, Ashlyn? Nemohla bys to rozvést, Ashlyn?
Ashlyn si náhle uvědomila, že chce Maddoxovi porozumět. Chtěla se o něm něco dovědět, chtěla ho utěšit tak, jak on utěšoval ji. Maddox to nemohl vědět a ona mu to neřekne, ale pokaždé, když jí pohladil bříško a prohlašoval ta sladká slova útěchy, cítila, jak postupně propadá vždy o kousek víc lásce k němu. Bylo to bláznivé a špatné, ale nezastavitelné.
Měla by mu říct o své schopnosti, ale rozmyslela si to v okamžiku, kdy o ni ukázal takový vzteklý zájem. Přemýšlela. Pokud byl Maddox tak naštvaný, aniž by znal rozsah jejích schopností, jak by vyšiloval, když by znal pravdu?
Většina lidí v Ústavu se kolem ní cítila nepohodlně, protože věděli, že může odhalit jejich nejniternější tajemství pouze tím, že vstoupí do místnosti. Vzhledem k tomu, že se rozhodla zůstat tady na tom podivném místě, nechtěla, aby se on musel vypořádávat s tímhle nepohodlím. Pro jednou, na sebe chtěla myslet jako na někoho normálního. Jen na malou chvíli.
Kolem démonů by to nemělo být příliš obtížné.
Brzy na něj vychrlí pravdu. Za několik dní, možná. A pak se možná naučí, jak držet hlasy na uzdě, i když Maddox nebude kolem. Mezitím, si musí najít způsob, jak zavolat McIntoshovi. Zaslouží si vědět, co se s ní stalo a že je v pořádku. Nechtěla, aby se znepokojoval.
S nadějí, pokud studoval pevnost tak, jak ho podezřívala, uvidí, že je šťastná. Doufala, že v jeho očích bude její štěstí důležitější, než její práce.
"Vezmi si je," řekl Maddox, tlačící se jí do myšlenek. Položil jí pilulky do otevřené dlaně. "Pokud se jí udělá hůř," dodal a podíval se přísně na Daniku, "nedokážu být zodpovědný za své činy."
"Nevyhrožuj jí," řekla Ashlyn a zavrtěla hlavou. "Už jsem tyhle léky dřív brala. Budu v pořádku."
"Ona…"
"Neudělala nic špatného," Ashlyn si nebyla jistá, kde získala statečnost. Věděla jen, že tam je a že nenechá Maddoxe, aby zuřil a zastrašoval.
On jí neublíží, tím si teď byla jistá - ale stále měla potíže s tím, aby si na to zvykla. Kromě zázraku z toho, že přiměl hlasy utichnout, tento tvrdý muž něžně dohlížel na její potřeby. Nevyváděl, když zvracela, přestože většina by to udělala. Zůstal s ní, pečoval o ni a držel ji u sebe, jako kdyby byla drahocenná.
Ale zatímco k ní se choval nádherně, Ashlyn netušila, jak je schopný chovat se k někomu jinému. Věděla, že vypadá, jako kdyby byl schopen činit temné skutky, jakékoliv zločiny. Ale neexistoval žádný způsob, kterým by mu dovolila, aby ublížil Danice, která jí pomohla.
"Ashlyn," řekl s povzdechem.
"Maddoxi."
Jeho prsty se zklidnily a rozevřely se jí na bříšku. Naštěstí, se neodtáhl. Mohla by spočívat v jeho náručí navždy. Skutečně, nikdo, dokonce ani McIntosh, ji nikdy nepřiměl cítit se, jako kdyby byla speciální.
Na své rodiče si pamatovala jen matně. Ani oni se s ní nemazlili takhle. Vlastně, byli více než šťastní, když se zbavili jejich plačící, křičící holčičky, která neustále prosila, aby zastavili hlasy a nikdy lidem kolem sebe nedovolila, aby spali, pracovali, nebo odpočívali.
Každý den věděla, že se jí snaží zbavit, protože slyšela každý rozhovor, i když jim v té době nerozuměla. Stačilo jí vejít do jejich ložnice a celý rozhovor jí probíhal myslí.
Nemůžu se o ni už starat. Nedá se zvládnout. Nemůžu jíst, nemůžu spát, nemůžu myslet.
Nemůžeme ji jen tak opustit, k čertu s tím. Taky už dál nemůžu. Ten pláč se nikdy nezastaví.
Chci znovu normální život, víš? Takový, jaký jsme měli, než se narodila. Pauza. Provedl jsem takový výzkum a našel jsem místo, kde by jí mohli pomoci. Já…tam zavolal. Chtějí se s ní setkat. Možná, nevím, možná že jí mohou dát něco, co není v našich silách.
Poslali ji do Ústavu na její páté narozeniny. Tam byla stále známa jako "předmět". Jehly, elektrody a monitory jí dělali denní společníky, nemluvě o strachu, samotě a bolesti. V den, kdy se z ní v očích zaměstnanců stala "Ashlyn" se odehrál po třech letech, když se naučila, jak používat své schopnosti v jejich prospěch.
To byl den, kdy McIntosh vstoupil do jejího života.
Byl to mladý ambiciózní parapsycholog, který rychle šplhal nahoru díky své vizi, pohonu a naprosté vášni pro práci. Doprovázel ji na všechna místa, kam ji vedly hlasy a dokonce stál vedle ní, zatímco poslouchala, zapisujíc vše, co pronesla.
Potom prováděl výzkum toho, co slyšela a povídal jí o výsledcích - jako když slyšela o upírovi, který měl v úmyslu vysát celé město. Ústav byl schopen ho najít a zastavit, a nakonec ho i studovat. V takových chvilkách se cítila zvláštní, nadaná, jako postavy, o kterých jí četl každou noc.
"Ashlyn," zopakoval Maddox. Jejich pohledy se uzamkly a jeho oči plály fialovým ohněm. "Řekni mé jméno."
"Maddoxi."
Na zlomek vteřiny zavřel oči a na kratičký okamžik měl výraz naprosté extáze. "Mám rád, když to říkáš."
Líbilo se jí, jak se radoval z něčeho tak jednoduchého. Zachvění jí sklouzlo dolů po páteři. Ale bohužel - v dalším příliš rychlém okamžiku - se jeho tvář vrátila do normálu. Náznak potěšení zmizel z jeho tváře, jako kdyby si sám nevěřil se svými emocemi.
"Danika…"
"Mi dá trochu vody," dokončila za něj Ashlyn. "Na prášky."
"Ano. Přinesu to." Danika z podlahy zvedla prázdnou sklenici. Klopýtala do koupelny. Zvuk tekoucí vody naplnil Ashlyniny uši a pak najednou Danika stála vedle ní a natahovala se se sklem.
Opět, Maddox sklenici zabavil. Hodil po Danice podezřívavým pohledem, pak zvedl Ashlyninu hlavu a přiložil jí sklo ke rtům. Hodila si prášky na jazyk a spolkla je s jedním chladným hltem osvěžující tekutiny. Všechno jí příjemně sklouzlo po hrdle pouze s drobným náznakem bolesti.
"Děkuju vám," řekla jim.
"Takže je hotovo. Doprovodím tu dívku zpět k Lucienovi," řekl nakonec Aeron, a jeho hlas byl tak krutý, že téměř surově rozdupal její ušní bubínky.
"Ta dívka má jméno," odsekla Danika.
"A jaké? Ukecaná?" Zamumlal, chytil ji za ruku a vytáhl z místnosti. Bylo zřejmé, že ten muž neměl žádné vychování a žádnou představu o tom, jak se chovat k ženě.
Pokud se Ashlyn vážně rozhodne, že tady zůstane, bude to muset napravit. "Počkej!" Zavolala.
To se nestalo.
"Bude v pořádku?"
Bylo tady mírné zaváhání. "Ano," řekl Maddox.
"Dobře," řekla a její hlas se nesl ozvěnou od stěn. To byl okamžik, kdy si uvědomila, že je tu s Maddoxem sama. Samozřejmě to byl i okamžik, kdy si uvědomila strašlivé pachuti ve svých ústech. Bože, musí vypadat jako přejetá kočka a cítila se ještě hůř. Ponížení jí rozpálilo tváře. "Já, ehm, potřebuji na záchod."
"Pomůžu ti." Zvedl ji, jako kdyby byla jen pytel peří a postavil se. Objala ho kolem krku, jeho síla a teplo ji zaplavily až do morku kostí.
Odnesl ji přes práh a postavil do středu koupelny. Měla podezření, že by tu rád zůstal, proto zavrtěla hlavou a bojovala s vlnou závratě. "Já to zvládnu sama."
"Mohla bys spadnout."
To by mohla, ale neexistoval tady způsob, jak by mu dovolila, aby zůstal a pozoroval ji. "Jsem v pořádku."
V jeho výrazu se značily pochybnosti, ale řekl. "Zavolej, kdybys mě potřebovala. Budu čekat hned za dveřmi." Pomalu, krůček po krůčku, ji spouštěl po svém tvrdém těle na zem.
Její nohy dopadly na podlahu a kolena se jí téměř podlomila. Nebudu padat, já zpropadeně nespadnu! Natáhla se za Maddoxe a popadla kliku, využívajíc ji, aby se udržela stabilní. "Jdi ven, prosím," řekla.
Poslechl ji, ale nevypadal šťastně. Když stál venku, bouchla s tlustým, leštěným dřevem před jeho tváří.
"Pět minut," zavolal.
Otočila s klíčem a zamumlala, "vezmu si tolik času, kolik budu potřebovat."
"Ne, nevezmeš. Za pět minut, tam jdu, ať už budeš hotová, nebo ne. Zámek pro mě nic neznamená."
"Tvrdohlavče."
"Jsem starostlivý."
Sladké. S úsměvem, se opláchla tak nejlépe, jak jen mohla a využila jeden z kartáčků, které našla ve skříni, aby si vyčistila zuby. Dvakrát málem upadla. Využila celkového vybavení koupelny, když si rozplétala své zamotané vlasy a v okamžiku, kdy spatřila v zrcadle svůj bledý obraz, se rozhodla, že tady už neexistuje nic, co by mohla udělat pro svůj mdlý vzhled.
Zbývala jí ještě minuta, když odemkla dveře a přivolala Maddoxe. Její hlas byl slabý, ale on rozrazil dřevěné dveře, jako kdyby křičela. Jeho výraz byl napjatý. Zavřela oči před sílící závratí.
"Ty na sebe moc tlačíš." Odfrkl si. Znovu ji sebral. Odnesl ji k posteli a položil ji na měkkou matraci, než si k ní znovu lehl.
Koukala na něj skrz řasy. Kromě toho, že se k ní tento muž choval s péčí, Maddox byl taky prvním mužem, který s ní ležel na posteli. První muž, který po ní opravdu toužil.
Občas se snažila randit, ale hlasy ji v každý zatracený čas bombardovaly. Aby je utišila, potřebovala zhluboka dýchat a musela využít meditaci, kterou se naučila. Muži vždycky předpokládali, že je ignoruje, že lapá po dechu, nebo má záchvat paniky. Takže s ní nechtěli mít nic společného.
Jednou šla dokonce na rande s kolegou s Ústavu, o kterém si myslela, že jí alespoň trochu pochopí, nebo s ní bude soucítit. Další den slyšela, jak si šeptal s jiným kolegou. Blázen, říkal o ní. Nemůžeš jí roztáhnout nohy ani páčidlem.
Poté se randění úplně vzdala.
"Cítíš se líp?" Zeptal se jí Maddox. Přitáhl ji ke křivce svého těla, přesně tam, kde chtěla být.
To lahodné teplo ji zahalilo a jí unikl spokojený povzdech. Hledala celý svůj život, ale nečekala, že bude potřebovat nesmrtelného posedlého muže, aby našla ticho a smyslné nebe na zemi.
"Lepší?" Opakoval se.
"Hodně." Zívla. Když už byla v teple, bezpečí a čistá, téměř bez bolesti, cítila, jak se nad jí usazuje únava a láká ji, aby spala. Její víčka se se zachvěním zavřela. Přinutila se otevřít je. Nebyla připravená opustit Maddoxe.
"Musíme si promluvit o mnoha věcech," řekl.
Zněl tak daleko, ale snažila se vytáhnout sama sebe z omámení a malátnosti, které ji zahalily od hlavy až k patě. "Já vím."
Pokud nějak odpověděl, neslyšela to. Propadala se hlouběji a hlouběji. Jemně ji políbil na tvář. Jeho rty byly pevné, ale měkké, a rozdmýchaly mezi nimi oheň. Otevři oči, Darrowová. Možná, že tě bude chtít políbit na ústa. Pokusila se, vážně pokusila. Ale i když byla její mysl ochotná, její tělo bylo slabé.
"Promluvíme si později," řekl Maddox tiše. "Teď spi."
"Zůstaneš?" Jak ho takhle mohu potřebovat? Ani ho neznám celý den.
"Ano. Teď spi, pro mě."
Bezmocná bránit se, poslechla.

***

"Viděl jsem je," řekl Aeron ostatním ponuře. "Maddox je všechny nezabil a Paris a Reyes je museli minout, když šli na průzkum. Existuje tady více lovců a právě teď se shromažďují ve městě. Myslím, že jsem jednoho z nich dnes večer viděl, ale byl jsem příliš vysoko na to, abych se ujišťoval."
Již podruhé ve dvou dnech seděl Aeron na pohovce v zábavní místnosti, zatímco ho obklopovali válečníci. Málokdy sem chodil a raději svou vlastní zábavu hledal venku. Na okraji města, v bezpečných stínech tajně pozoroval, jak na sebe smrtelníci vzájemně působí, a divil se, proč se více neobávají svých slabostí.
Teď, zdá se, nemůže najít cestu z téhle místnosti.
Paris se vrátil a pozoroval další film. Reyes bušil do boxovacího pytle, Torin se opíral o roh na opačném konci místnosti a Lucien hrál kulečník po tom, co zatloukl dveře své ložnice dřevem a hřebíky, aby se osvobodil od služby hlídače. Pouze Maddox chyběl, ale za to byl Aeron vděčný.
Ten muž byl dnes příliš nepředvídatelný, nemluvě o tom, že byl příliš zabraný do svého člověka. Aeron si odfrkl. To by on nikdy neudělal. Nikdy. Sice tenhle hloupý druh rád studoval, ale nikdy se k nim nepřipojil. Dokonce ani ta hezká blondýnka ho nepokoušela. Lidé byli příliš slabí a jeho démon na něj neustále naléhal, aby je ničil způsobem, který projevoval jejich vlastní hříchy.
Ten, kdo znásilnil, ztratil svůj penis. Ten, kdo mlátil svou ženu, ztratil své ruce. Ale hlavně, Aeronovi se líbilo to, co dělal a rád se na to díval jako na svou vlastní formu pomsty. Což byl důvod, proč byl tak blízko ke ztrátě kontroly.
I když, ta dívka…
Když se vrátili z města, vlekl ji do Lucienovy ložnice a její křivky vyplňovaly jeho mysl, ačkoliv jeho tělo zůstalo naprosto netečné. Nedělalo to s ním nic. Žádná z těchto drobečků s ním nic nedělala. Byly příliš snadno zlomitelné, příliš snadno se vystrašily. Příliš snadno se daly ukrást od těch, kteří je milovali. Ale přesto jí stále nechtěl ublížit.
"Jak víš, že to jsou lovci?" Zeptal se ho Lucien. Jeho rysy byly napjaté a zdálo se, že jeho stěny klidu vykazovaly známky hroucení se, když poslal osmou kouli do rohové kapsy.
"Měli zbraně a nože přivázané k tělům, viděl jsem značku nekonečna na jednom z jejich zápěstí." Kdyby jste se ho zeptali, tak značit sám sebe podle něj byla hloupost. To si stejně dobře mohli pověsit kolem krků neonový nápis: "Střílej sem."
"Kolik jich je?"
"Šest."
"No, to naštve." Paris si položil hlavu do dlaní. Měl na sobě pár rozepnutých džínů a nic jiného. Aeron ho zahlédl ve městě, jak bušil do ženy v temném rohu budovy a oznámil mu, ať to rychle ukončí a spěchá domů. Promiskuita si jeho rozkaz zjevně vzal k srdci.
"Tam jich je šest, tu je dalších šest a tam je zas dalších šest a tak dále a tak dále."
"Zatracení lovci," zavrčel Reyes a bil do pytle ještě s větší silou.
Bolest byla v temné náladě. Temnější než obvykle, zhodnotil to Aeron. "Nechci se balit a opouštět tuhle budovu. Tohle je náš domov. Neudělali jsme nic špatného." Přesto. "Pokud sem přišli bojovat, tak říkám, budeme bojovat."
"Nevyzvali nás." Lucien si přejel prsty po své čelisti, což byl jeho zvyk. "Proč?"
"Přišli na kopec. To jako výzva stačí. A co Maddoxova dívka? Lovci by mohli čekat na její signál."
"Ona je teď tou největší komplikací," zamumlal Torin. "Pořád musím přemýšlet nad tím, jakou úlohu v tomhle všem hrají bohové."
Aeron si škubal za stříbrný kroužek v obočí. "Budeme to muset říct Maddoxovi."
Torin zavrtěl hlavou. "Na tom nebude záležet. Viděls, jaký je, když je s ní."
"Ano." A stále tím byl znechucen. Jaký bojovník by se obrátil zády k přátelům kvůli ženě, který je tady jen pro to, aby ho zradila?
Lucien odložil tágo a hodil kouli do vzduchu. Chytil. Hodil. Chytil. "Budeme se jen dívat a tentokrát pustíme lovce do kopce. Nechci, aby se během bitvy zabíjeli nevinní."
Reyes znovu významně udeřil do pytle. "Nechci tady lovce. Ne v našem domově. Pojďme se promenádovat s Maddoxovou ženou skrz město, čímž využijeme jejich Vábničku, jako naši Vábničku. Budou nás sledovat, budou ji chtít zachránit a zaútočí. My je vtáhneme do pasti, daleko od měšťanů a vyhladíme je."
Všichni se na něj ostře podívali. "Pokud nás někdo uvidí," řekl Aeron. "Město se k nám znovu obrátí zády. Bude to jako v Řecku."
"Neuvidí nás," trval na svém Reyes. "Torin může dohlížet na prostor svými kamerami a dá nám vědět, když se někdo bude blížit."
Aeron o tom přemýšlel a pak přikývl. Lovci budou rozptýlení, zatímco se budou snažit zachránit Ashlyn, takže válečníci je budou moci dostat, jednoho po druhém. Důležitější bylo, že nebude nutné, aby Aeron čistil krev ze stěn.
Podíval se na Luciena, který vypadal rezignovaně. "Skvěle. Použijeme tu dívku."
Paris si třel zátylek a Aeron si myslel, že bude protestovat. Překvapivě, neudělal to. "Myslím, že jediné, co teď musíme udělat je vymyslet, jak udržet Maddoxe od toho, aby nám rozsekal zadky, až to zjistí."
***

Danika se podívala na matku, svou sestru a babičku. Jejich podobné tváře zářily nadějí, zvědavostí, hrůzou a strachem. Byla nejmladší, ale tak nějak byla jejich vůdcem.
"Co se stalo?" Její matka si nervózně třela ruce. "Co ti udělali?"
Co by jim měla říct? Danika pochybovala, že by uvěřily pravdě: že dělala resuscitaci, aby zachránila ženu před smrtí a pak zjistila, že letí - letí! - do města s okřídleným mužem, aby sebrala kabelku a pak poslouchala Aerona, jak přikazuje dalšímu válečníkovi jít domů - válečníkovi, který byl přitisklý ke zdi se ženou kolem čtyřicítky a snažil se jí vyšukat mozek z hlavy - a pak se vrátila sem. Vše to stihla za asi půl hodinky. A k tomu všemu, byl tady hlas, který se jí záhadně objevil dnes ráno v hlavě, ale o tom už vážně nechtěla přemýšlet.
Všechno to přežila, i když to pro ni bylo neuvěřitelné. Kromě toho, pravda ji vyděsila. A dost se bála. "Myslím, že nás brzy pustí," zalhala.
Babička Mallory začala plakat, velkými vzlyky plnými úlevy. Ginger, Daničina starší sestra, se zhroutila na postel s tichým "Díky bohu." Pouze její matka zůstala nehybná.
"Ublížili ti, dítě?" Slzy jí zalily oči. "To je v pořádku, můžeš mi to říct. Zvládnu to."
"Ne, nic mi neudělali," odpověděla upřímně.
"Musíš nám říct, co se stalo." Máma ji chytila za ruce a stiskla. "Dobře? Bláznila jsem z toho, když jsem si představovala všechny možné druhy věcí."
Uvědomila si, že jim ve skutečnosti dělá větší starosti, když tápou ve tmě, takže jim nakonec řekla, co se stalo. Válečníci ji děsili, to ano. Ten s temnýma očima ji dokonce přiměl - bože, nenáviděla, že to musí přimět - aby ho prosila o pomoc.
Prosba, kterou ignoroval, ten bastard.
Ale musela připustit, že ji muži překvapili tak moc, jak moc ji vyděsili. Koneckonců, ten černovlasý muž s podivně fialovýma očima zacházel s nemocnou ženou, Ashlyn, jako kdyby byla poklad. Držel ji jemně. Nezdálo se, že by mu vadily zvratky v misce ani zápach v místnosti. Jeho zájem byl jen a jen o Ashlyn.
Ach, kdyby tak měla muže, co by se k ní takhle choval.
Nedovedla si představit, že tvrdě vypadající Reyes by dokázal takhle změknout. Nebo že by se s ní tak jemně mazlil, dokonce ani při milování. Najednou do její mysli vklouzla představa o něm, jak je nahý a napnutý. Se zachvěním se přinutila přehodit černou deku přes takovou představu. Natahovala se k němu, prosila ho o pomoc a on ji ignoroval. Neměla by zapomínat, že Reyes není muž, na kterého by se dalo spolehnout.
"Co když nás… tyhle věci nenechají odejít?" Zeptala se její matka s přidušeným vzlykem. "Co když se rozhodnout nás zabít, přesně tak, jak o tom mluvili?"
Zůstaň silná. Nedovol jim, aby na tobě poznali, že máš stejné obavy. "Slíbili, že budeme žít, pokud jim pomůžu vyléčit tu ženu a já jsem to udělala."
"Muži neustále lžou," řekla její sestra, když se posadila. Ginger bylo dvacet devět a byla instruktorka aerobiku. Obvykle byla klidná a rezervovaná. Ale nikdo z nich nikdy nebyl v situaci, jako byla tato a nikdo z nich tedy nevěděl, jak postupovat.
Vedly normální život, až do teď. Každé ráno vstaly a šly do práce, bezstarostné a lhostejné, mylně přesvědčené, že se jim nic špatného nestane. Než se stalo tohle, tak nejhorší věc, kterou se kdy Danika zabývala, byla smrt jejího dědečka, dva měsíce zpátky. Byl to laskavý muž s chutí do života a cítila jeho ztrátu až v morku svých kostí. Všechny to cítily.
Ony si myslely, doufaly, že dovolená tady jim pomůže zbavit se toho těžkopádného žalu a současně v nich vyvolá pocit, že jsou blízko muži, kterého už nikdy neuvidí. Dědeček to tady miloval a neustále mluvil o dvou magických týdnech, které zde strávil, než si vzal babičku.
Nikdy nezmínil skupinu vražedných bojovníků s křídly.
"Prohledávaly jsme tuhle místnost, znovu a znovu," řekla babička. Její obličej byl lemovaný více vráskami než obvykle. "Jediná cesta ven jsou přední dveře, nebo okno a ani jedno z toho nemůžeme otevřít.
"Proč nám chtějí ublížit?" Vykřikla Ginger. Její modrý pohled byl slabý, světlé vlasy byly vlhké od záchvatů pláče. Červené skvrnky jí naskakovaly na kůži od čela až k bradě.
Žádná z nich nevypadala pěkně, když plakala.
"To neřekli." Danika si povzdechla. Bože, taková noční můra. Těsně předtím, než sem byly odneseny, si prohlížely s turistickou skupinou zámek. Nikdy neviděla nic tak krásného, jako mnohobarevná světla, která zářila nad stovky let starou, majestátní architekturou. Toužila tato barvy uchopit a dát je na plátno, chtěla zachytit takovou památku.
A to bylo přesně to, co měla v hotelu v plánu dělat. Malovat.
Ale v okamžiku, kdy vstoupila do pokoje, k ní muž - velký, zjizvený muž s tmavými vlasy a podivně zbarvenými vlasy - přistoupil. Cítila květiny, a když nad tím teď přemýšlela, tak ta vůně ji nějak uklidňovala, dokonce i uprostřed největší paniky v jejím životě. Okřídlený muž tam byl taky, ale jeho křídla byla skryta pod tričkem.
Jak snadno ji zpacifikovali. Při tom pomyšlení ji stále zaplňovala hanba. Čtyři ženy proti dvěma mužům a přesto ženy prohrály, ještě než se stihly pustit do boje. Byly sražené do bezvědomí a odnesené sem, probudily se v tomhle pokoji.
"Možná bychom se měly jednoho z nich pokusit svést, aby nám dal klíč," pošeptala jí Ginger.
Snědý válečník s temnýma očima se okamžitě propadnul do Daničiných myšlenek. Pokaždé, když ho viděla, krvácel. Byl nemotorný? Nevypadal tak, ale… Možná, že by měla nabídnout, že se jako "doktorka" podívá na jeho zranění. Možná, že by k ní byl milejší. Možná, že jí pomůže, když ho poprosí.
Možná, že ji políbí.
Jen ta samotná myšlenka způsobila, že byla nadšená. Sakra. "Žádná žena by neměla vyměnit své tělo jako propustku z vězení," řekla, naštvaná sama na sebe. Obraz Reyese jí znovu plaval před očima a ona se přistihla, že dodává. "Ale rozmyslím si to."

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kathy Kathy | 25. listopadu 2012 v 2:50 | Reagovat

Moc dekuju za preklad. :-)

2 Soňa Soňa | 25. listopadu 2012 v 10:34 | Reagovat

Ty bláho,to bylo pěkný,těším se na pokračování :-).Děkuju za bezva kapču.

3 lilly lilly | 25. listopadu 2012 v 12:05 | Reagovat

díky za preklad, moc sa teším na pokračovanie, kedy bude? :-)

4 Kerris Kerris | E-mail | 25. listopadu 2012 v 13:04 | Reagovat

[3]: To zalezi na Hance, ktera ma na korenci uz 11 kapitolu poslanou, takze teoreticky dneska vecer :) ... Ja prave delam 12 kapitolu (do konce me chybi 6 stran) ...a mozna stihnu dnes i 13, uvidim, musim si pripravit 3 maturitni otazky jeste, tak nevim jestli to stihnu :)

5 Kerris Kerris | E-mail | 25. listopadu 2012 v 13:04 | Reagovat

*korekci

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama