Atlantida: Srdce draka - Kapitola 3 1/2

6. listopadu 2012 v 19:28 | Překlad Mimi, Korekce Kerris |  Srdce draka (1#)


Darius vypustil ostrou nadávku a dovolil svému meči poklesnout vedle ženy tak, že se jí vůbec nedotkl. Přes její červené pramínky vlasů tančil jemný vánek. Fakt, že mohl vidět skutečnou barvu, bouřlivý karmín, který jí padal kolem ramen, ho překvapil natolik, že zaváhal nad zabitím majitelky takového jasu.
Bojoval se šokem a sevřel zbraň po svém boku, pokoušejíc se připravit své údy na způsobení zkázy. Zkoušel přinutit chladné odhodlání, aby mu proudilo žilami a vypudilo všechny myšlenky na milosrdenství, nebo lítost. Věděl, co musí udělat. Udeřit. Ničit.

Je to jeho přísaha.
Ale její vlasy... Jeho oči si užívaly první barevný vjem po tři sta letech.
Prsty ho svrběly touhou po doteku. Jeho smysly toužily zkoumat.
Zabij, přikazovala mu mysl. Do toho!
Zaskřípal zuby a v ramenou cítil napětí. V hlavě se mu rozléhal hlas jeho učitele. "Zabíjet cestovatele je tvou povinností. Zabíjet je, je tvé privilegium." Byly časy, tak jako teď, kdy nenáviděl úlohu, kterou dostal, ale nikdy předtím nezaváhal v tom, co musel udělat. Jednoduše pokračoval, vražda za vraždou, věděl, že není jiná cesta. Životní síla jeho draka dávno převážila jeho smrtelnou stránku. Kdesi v jeho nitru přežívalo svědomí, ano, ale bylo vysušené nedostatkem používání.
Tak proč váhal teď, s touhle cestovatelkou?
Přejel ji pohledem. Pihy pokrývaly každý kousek její pokožky a čelist měla zašpiněnou. Její nos byl malý a zahnutý nahoru, její řasy hrubé, začerněné a tak dlouhé, že vrhaly na její obličej zahrocené stíny. Pomalu otevřela oči a nadechla se. Její oči byly zelené a poprášené modrými stuhami, každá barva prosycena odhodláním a strachem. Tyto nové barvy ho zhypnotizovaly, okouzlily. Přinutily jeho ochranné instinkty vyplout na povrch. Ještě hůř…
Nemělo to tak být - bohové, nemělo by - ale posedla ho touha, a její mocné výhonky odmítaly uvolnit své sevření.
Když si žena uvědomila, že se špička jeho meče dotkla země, nepatrně se přikrčila, svírajíc v ruce zvláštní kovový předmět. Mohl jen předpokládat, že je v útočné pozici. Byla vyděšená, ano, ale pro přežití by proti němu bojovala se vší svou silou.
Může zničit takovou odvahu?
Ano. Musí.
Měl by.
Možná je opravdu bezcitnou bestií, jak ho nazval Tagart. Ne, určitě ne, pomyslel si v následující chvíli. Tyto násilné činy, které ho dělaly špatným, z něj dělaly tvůrce míru a zajišťovaly bezpečnost všech obyvatel Atlantidy.
Nebyla tu jiná možnost.
A nyní, dívajíc se na nejnovějšího vetřelce, skutečně se na ni dívajíc, se jako bestie cítil. Její rysy byly tak nevinné, tak andělské, až jím prošly jiskry jakési neznámé emoce. Zájem? Lítost? Zahanbení?
Kombinace všech tří?
Ten pocit byl tak nový, až měl vážné problémy přesně určit, co to bylo. Co tohohle cestovatele odlišuje od ostatních, že vidí barvy a, bohové, cítí touhu? Je to fakt, že se podobá něžné královně víl? Nebo fakt, že v sobě má vše, po čem vždy tajně toužil - krásu, něhu a radost - ale věděl, že to nikdy mít nemůže?
Jeho neposlušný pohled se opájel zbytkem jejího těla. Nebyla vysoká, ale měla vznešené vystupování, které jí dodávalo pomyslnou výšku. Její pokožka byla zamazána špínou a potem, ale to jí neubíralo na kráse. Oblečení dodávalo jejím zaobleným křivkám nádech dokonalosti a její kráse vzdávalo poctu.
Pulzovalo skrz něj víc nevítaných pocitů, víc nepojmenovatelných pocitů. Nenáviděných pocitů. Neměl by cítit nic; měl by zůstat objektivní. Ale on cítil; a nebyl. Toužill po tom, aby jí mohl všude hladit prsty, chtěl se ponořit do její jemnosti, koupat se v její barevném lesku. Toužil ji ochutnat, ano, skutečně ochutnat celé její tělo a odehnat tím esenci nicoty.
"Ne," řekl víc sobě, než její. "Ne."
Musí ji zničit.
Porušila zákon mlhy.
Před mnoha lety Ochránce nesplnil svou povinnost, neuchránil Atlantidu a přinesl tak smrt mnoha lidí - lidí, které Darius miloval. Nemůže, nedovolit této víle přežít.
S tímto vědomím Darius stále přetrvával na místě, nehybný. Jeho chladná, přísná logika bojovala s primitivním, mužským hladem. Kdyby se ta žena alespoň podívala jinam... Ale sekundy se proměnily v minuty a její pohled zůstával zaseknutý na něm, zkoumající. Možná dokonce oceňující.
V zoufalé touze uniknout neviditelnému sevření, kterým ho držela, přikázal, "Odvrať svůj pohled, ženská."
Pomalu, strašlivě pomalu zavrtěla hlavou, červené vlnky jí zavlály kolem spánků. "Je mi líto. Nerozumím, co říkáš. "
Dokonce i její hlas byl nevinný, jemný a melodický, pohladil mu smysly. A neměl ani ponětí, co řekla.
"Do prdele i s tím," zamumlal. "A do prdele se mnou."
Koutky úst se mu zamračeně zkroutily. Přikázal si zůstat k ní lhostejný, i když zasunul meč do pochvy a překlenul vzdálenost mezi nimi. Nebyl důvod, aby udělal to, co se chystal udělat, ale neuměl se zastavit. Jeho činy už více nebyly kontrolovány jeho myslí, ale jakousi silou, které nerozuměl, ani ji neuznával.
Když se přiblížil, zalapala po dechu. "Co to děláš?"
Zatlačil ji dozadu, dokud nenarazila na kamennou zeď; kovový předmět byl stále namířen na něj, směšná věc cvakala znovu a znovu. Skutečně očekávala, že se ubrání dračímu bojovníkovi takovým neužitečným předmětem? Snadno jí ho vypáčil z prstů a odhodil ho za sebe. Odhodlaně kolem sebe švihala, kopala a mlátila a škrábala jako nějaký divoký démon.
Sevřel její zápěstí a přišpendlil jí je nad hlavou. "Přestaň," řekl. Když pokračovala v kroucení, vzdychl a čekal, až se unaví. Prošlo jen několik minut, než se její pohyby zpomalily, až nakonec úplně přestaly.
"Za tohle půjdeš do vězení," řekla, když lapala po dechu.
Její žhavé výdechy mu hladily hruď, jejich opojná sladkost byla hmotnou připomínkou, která mu vrtala do paměti a jemně vytáhla vzpomínky na rodinu, kterou nemohl zcela vymazat z mysli. Téměř od ní odskočil, ale pach strachu a ženy ho obklopil, jako smyslný důkaz o její přitažlivosti. Tak dlouho necítil nic, jen prach; nemohl si pomoci, jen užívat si tuto novou vůni. S hlubokým vdechnutím se k ní přitiskl, třel své tělo o její, zmenšujíc mezeru mezi nimi. Potřeba dotknout se jí, kterékoli její části, odmítala ustoupit.
Zachvěla se. Chladem? Uvažoval. Nebo z bouřlivé touhy podobné jeho vlastní? Její bradavky byly proti jeho žebrům jako kamínky, eroticky se o něj otíraly, a jak ji sledoval kousat si jemně spodní ret, vzrušení se proměnilo v bouři. Zoufalou, divokou bouři. Bouři tak intenzivní, jakoby kdyby byla nadpřirozenou entitou. Jeho dračí krev mu natekla do penisu, jako čerstvá tryskající řeka, horká a spalující.
Rty se mu zkřivily do sebe-pohrdajícího úsměvu. V okamžiku, kdy si uvědomil, že se směje, se zamračil. Jeho muži by se smáli, kdyby korunoval tohle elegantní stvoření na výherce jejich sázky. Momentálně mu to bylo fuk. U všech bohů, nikdy necítil, že by bylo něco tak perfektní, tak správné. Odfrkl si.
Jeho zajatkyně zamrkala a jejich pohledy se setkaly. Nebyl by překvapen, kdyby je v tom momentě obklopily doběla rozpálené jiskry.
Tato žena je tvůj nepřítel, připomněl si, skřípající zuby, hýbající boky, takže jeho erekce byla v bezpečné vzdálenosti.
"Otevřená je mysl, uši uslyší," promluvil. "Porozuměj nám, daleko i blízko. Moje slova jsou tvými; tvé jsou mými. Tak říkám. Tak svazuju. Od této chvíle, na věčné věky. "
Sledujíc ji, řekl, "Teď mi rozumíš?"
"Ano. Ro-rozumím. "Její oči se rozšířily, potemněly novou ostražitostí. Několikrát otevřela a zavřela ústa, aby vyloudila souvislou větu. "Jak?" Bylo jediné, na co se zmohla. Hlas měla napjatý. Pak, o něco silněji, zopakovala "Jak?"
"Do tvé mysli jsem seslal kouzlo porozumění."
"Kouzlo? Ne, ne. To není možné. " Zavrtěla hlavou. "Mluvím třemi jazyky a těžce jsem dřela, abych se je naučila. Co jsi mi udělal? Co jsi udělal s mým mozkem? "
"Už jsem ti to vysvětlil."
"Fajn, tak mi to neříkej." Zasmála se, tón více zoufalý, než pobavený. "Nezáleží na tom. Zítra ráno se probudím a zjistím, že tohle všechno je jen příšerná noční můra. "
Ne, nevzbudí, pomyslel si a v té chvíli se nenáviděl víc, než kdykoli předtím. Zítřejší úsvit vůbec neuvidí. "Neměla jsi sem přijít, ženská," řekl. "Nezáleží ti na tvém životě?"
"To je výhrůžka?" Bojovala proti jeho sevření. "Nech mě odejít."
"Přestaň bojovat. Tvé činy jen více přitlačují tvé tělo k mému. "
Okamžitě přestala.
"Kdo jsi?" zeptal se.
"Jsem Americká občanka a znám svá práva. Nemůžeš mě tu držet proti mé vůli. "
"Můžu cokoliv, co se mi zachce."
Z tváře jí zmizela veškerá barva, protože jeho slova byla nepopiratelná.
Takhle prodlužovat její zánik je kruté, křičela jeho mysl. Zavři oči a udeř.
Opět se jeho mysl a tělo chovaly jako dvě oddělené bytosti. Přistihl se při tom, jak ji pouští a ustupuje. Odskočila od něj, jakoby byl krev sající upír, nebo odporně znetvořený Fomorian (Irská rasa bytostí, ekvivalent Titánů - pozn. překl.).
Snažil se zaměřit své myšlenky na její zničení, díval se kamkoliv, jen ne do jejich očí barvy moře a snažil se myslet na cokoliv jiného, než na její divokou, obdivuhodnou duši. Její tričko bylo potrhané a uprostřed rozdělené na dvě poloviny, odhalující náznak dvou perfektních ňader obalených růžovou krajkou. Prošla jím další jiskra touhy. Dokud se pohledem nesetkal s dvěma páry rubínových očí, které visely v údolí mezi jejími ňadry.
Dech se mu zasekl, když ozdobu pozorněji studoval. To určitě není... nemůže být...
Ale bylo.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kathy Kathy | 6. listopadu 2012 v 21:41 | Reagovat

Moc dekuju za preklad. :-)

2 Soňa Soňa | 6. listopadu 2012 v 22:06 | Reagovat

to bylo skvělý,prosím pokračování.už se nemůžu dočkat :-D.Děkuju za kapču :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama