Atlantida: Srdce draka - Kapitola 3 2/2

8. listopadu 2012 v 21:30 | překlad Mimi, korekce Kerris |  Srdce draka (1#)






Zamračení napjalo jeho rysy a sevřel pěsti tak pevně, že mu kosti téměř praskly. Jak se tato žena dostala k vlastnictví takového posvátného talismanu? Bohové po dosažení dospělosti udělili každému dračímu bojovníkovi Ra-Dracus, Dračí oheň, a bojovník si tento dar z žádného důvodu nesundával, pouze v případě smrti. Značky vyryté na povrchu tohoto mu byly známy, ale nemohl si přesně vzpomenout, komu patřil.
Této ženě ne, tím si byl jist. Ona není ani drakem, ani dítětem Atlantidy.

Jeho zamračený pohled se prohloubil. Ironické bylo, že přísaha mu nařizovala ublížit jí, ale také ho nutila nechat ji naživu, dokud nevysvětlí, odkud a proč má ten medailon. Natáhl ruku a pokusil se sebrat jí ho z krku. Plácla ho po ruce a uskočila dozadu.
"C-co to děláš?" zeptala se.
"Dej mi ten medailon."
Nekrčila se nad jeho drsným tónem, jako většina ostatních. Ani nevykročila, aby ho poslechla. Ne, oplácela mu pohled s neochvějnou odvahou. Nebo hloupostí. Stála pevně na svém místě a ruce si dala v bok.
"Nepřibližuj se," řekla mu.
"Nosíš znamení draka," pokračoval. "A ty, ženská, nejsi drak. Dej mi ten medailon. "
"Jediná věc, kterou ti dám, je kopanec do zadku, ty mizerný zloději. Drž se ode mě dál. "
Vrhl na ni přísný pohled. Bránila se a byla plná strachu. To není dobrá kombinace, když se zrovna pokoušíte získat informace. "Jmenuji se Darius," řekl. "Zmenší to tvůj strach?"
"Ne, fakt ne." V popření jejích slov se její rysy lehce uvolnily. "Tento náhrdelník mi dal můj bratr. Momentálně to je jediné spojení, které s ním mám a já se ho nevzdám. "
Darius si utrápeně prošel rukou po tváři. "Jak se jmenuješ?"
"Proč to chceš vědět?"
"Jak se jmenuješ?" zopakoval. "Nezapomínej, kdo je tu ten s mečem v ruce."
"Grace Carlylová," neochotně odpověděla.
"Kde je tvůj bratr nyní, Grace Carlylová?" Její jméno zlehka vyšlo z jeho úst. Příliš snadno. "Rád bych si s ním pohovořil."
"Nevím, kde je."
A netěší ji, že to neví, uvědomil si, pozorujíc obavu v jejích očích. "Nevadí," řekl. "Medailon mu i tak nepatří. Patří drakovi a já ho dostanu zpátky. "
Dlouhou chvíli ho tiše pozorovala, pak mu věnovala křehký, sladký úsměv. "Máš pravdu. Můžeš ho mít. Jen potřebuji chvilku, abych si ho sundala. "Zvedla ruce, jakoby měla v plánu udělat, co řekla. Ale okamžik na to vyrazila dopředu a zastavila se odhodlaně před vchodem do mlhy. Napřáhl paži a stáhl ji zpět do tvrdého objetí svého těla. Při nárazu zalapala po dechu.
Kdyby neměl tak rychlé reflexi, ztratil by ji.
"Opovažuješ se mi vzdorovat?" řekl zmateně. Jako vůdce tohoto paláce byl zvyklý, že se každý jeho rozkaz vyplnil. To, že mu tato žena čelila, bylo šokující a tak nějak jí to přidalo na přitažlivosti.
"Pusť mě!"
Jeho sevření nepovolilo. "Je zbytečné se semnou prát a pouze to oddaluje nevyhnutelné."
"Co je nevyhnutelné?" Místo toho, aby se uklidnila, vrazila mu špičatý, malý loket do břicha. "Co je k čertu nevyhnutelné?"
Otočil ji k sobě a použil jednu ruku jako pouta, čímž ji uzamkl proti sobě, hruď proti hrudi, tvrdost proti měkkosti.
"Nehýbej se," zakřičel. Pak mrkl. Křičel? Ano, on skutečně zvýšil hlas.
Kupodivu, se přestala hýbat. Její dech se stal mělkým a rychlým. Uprostřed rostoucího ticha začínal slyšet její srdce, rytmické krátké bouchání se mu ozývalo v uších. Jejich pohledy na sebe se zúžily a uhnout se zdálo nemožné. Minuty bez povšimnutí plynuly.
"Prosím," zašeptala nakonec a on si nebyl jistý, jestli ho prosila o vysvobození, nebo aby ji sevřel pevněji.
Použil volnou ruku, aby pohladil její sametově hebký krk, pak jí jemně odhrnul vlasy. Horkost, která z ní sálala, ho přinutila zpomalit a bojovat s potřebou sklouznout rukama přes každou ženskou oblinu a prohlubeň, od jejího plných prsou, až k mírně kulatému bříšku. Od exotické obliny jejích nohou, po horkou vlhkost v jejím středu.
Byl to ten typ ženy, která by mohla přijmout a opětovat jeho barbarskou vášeň? Nebo by to na ni bylo víc, než by zvládla?
Ta myšlenka ho rozladila a silně potřásl hlavou, aby se jí zbavil. Zda by ho zvládla, nebo ne, na tom nezáleží. Nechystal se s touto ženou spát.
Ale teď...
Velmi snadno si Grace představil nahou ve své posteli, její tělo odhalené jeho pohledu. Její náruč otevřená a čekající na něj. Pomalu, svůdně by se usmála a on by se přes ni stejně pomalu plazil, tančíc jazykem přes každý jeden delikátní centimetr jejího těla, líně si ji užívajíc - nebo by ji nechal, ať si vychutná jeho - dokud by se oba nezhroutili.
Nad touto představou se jeho touha začala mísit s něhou a rozžhavené pocity jím proudily.
Touhu mohl akceptovat. Něhu ne.
Celé roky se snažil potlačovat své fyzické touhy, ale zjistil, že je to nemožné. A tak si příležitostně dopřával ženy, berouce si je tvrdě a rychle, a pak je okamžitě opustil. Nelíbal se, nevychutnával si. Jen si je vzal s úplným odhodláním, které někdy zanechalo vybrané ženy vyčerpané a malátné.
Stejné odhodlání potřeboval i teď, jen jinak otočené. Potřeboval od Graceiny přitažlivosti odstup. S touto myšlenkou pevně ukotvenou v mysli, urychleně strhl řetízek z jejího krku, i když si dával pozor, aby jí neudělal modřinu.
"Vrať to," přikázala, vzpírajíc se jeho sevření. "Je to moje."
"Ne, je moje."
Její výraz se změnil na jedovatý.
Aniž by uhnul pohledem, si Darius pověsil medailon na vlastní krk a ten zacinkal o další Ra-Dracus. "Mám na tebe otázky a očekávám, že mi na každou odpovíš," řekl jí. "Pokud utrousíš jedinou lež, budeš toho litovat. Je ti to jasné?"
Z úst jí vyšel přiškrcený výdech.
"Rozumíš?" zopakoval.
S rozšířenýma očima přikývla.
"V tom případě začneme. Řekla jsi mi, že chceš medailon vrátit bratrovi. Proč? Co s ním chce udělat? "
"J-já nevím."
Lhala? Její andělské rysy prozrazovaly, že z jejích úst nikdy nevyšla jediná lež. Myšlenka na její rty k nim přivábila i jeho pohled. Byly to plné rty. Rty stvořené pro mužské potěšení. Přejel si rukou po tváři, nejistý, čemu věřit, ale věděl, že by si neměl představovat ty rty pohybující se nahoru a dolů po jeho penisu, ani by si neměl představovat ty červené vlasy na jeho stehnech.
"Kde ho získal?" vyprskl Darius.
"Nevím," řekla mělce.
"Od koho ho získal?"
"Od jeho šéfa."
Jeho šéf... Dariovi škublo čelistí. To znamená, že je v tom zahrnuto více obyvatel povrchu. "Jak dlouho je náhrdelník ve tvém vlastnictví?"
Na chvíli přivřela oči, potichu počítaje dny. "Něco přes týden."
"Víš, co to je? Nebo k čemu slouží? "
"K ničemu," řekla se svraštěným obočím. "Je to jen náhrdelník. Šperk."
Upřeně si ji prohlížel, studoval ji. "Tak jak si našla mlhu?"
Vydechla. "Nevím, jasný? Procházela jsem tou zpropadenou džunglí. Bylo mi horko, byla jsem unavená a hladová. Našla jsem podzemní pramen, natrefila na jeskyni a vlezla dovnitř. "
"Vstoupil do jeskyně někdo s tebou?"
"Ne."
"Jsi si jistá?"
Podívala se na něj, s troufalostí, která ho vyzývala, aby udělal to, co by měl. "Ano, sakra. Jsem si jistá. Byla jsem tam sama. "
"Pokud lžeš ..." nechal svou nedopovězenou hrozbu viset ve vzduchu.
"Řekla jsem ti pravdu," odsekla.
Řekla? Upřímně, nevěděl, jestli ano. Věděl jen, že chce uvěřit každému jejímu slovu. Byl příliš okouzlen její krásou. Příliš nabuzený její vůní. Měl by ji přímo tady a teď zabít, ale nemohl se přinutit ublížit jí. Ještě ne. Ne, dokud nezíská čas a odstup, aby jí viděl z té správné perspektivy.
Jsem blázen, pomyslel si. Darius ji popadl za zápěstí a přehodil si ji přes rameno. Okamžitě začala kopat a její nehty se mu zarývaly do zad.
"Dej mě dolů, ty neandrtálský bastarde!" ozývaly se mu v uších její výkřiky. "Odpověděla jsem ti na otázky. Musíš mě pustit. "
"Možná nějaký čas v mých komnatách tvé odpovědi vylepší. Určitě víš odpovídat i lépe, než "Nevím.""
"Vylepší? Vylepší! Kdybych ti odpověděla jinak, lhala bych."
"Uvidíme."
Vyšel po schodech z jeskyně a do paláce za ní. Stále sebou kroutila a kopala kolem sebe, takže jí pevně držel. Dával si pozor, aby se vyhnul svým mužům, když jí nesl do své komnaty. Když tam přišel, hodil jí na matrace pokrytou sametem a připoutal jí ruce i nohy ke sloupkům postele. Vidět ji takhle roztaženou před jeho očima mu způsobovalo bolest a začal se potit. Způsobilo to, že ztvrdl jako kámen. Bohové, nemohl ji vyslýchat teď, když vypadala tak... chutně. Bez dalšího pohledu její směrem se otočil a vykročil do haly. Dveře se za ním z jeho vlastní vůle zavřely.
Tato žena bude muset dříve či později zemřít... jeho vlastní rukou.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Soňa Soňa | 8. listopadu 2012 v 22:25 | Reagovat

Skvělá kapitola,tohle bude pěkně zajímavé :-)Děkuju,další prosím :-)

2 Kerris Kerris | E-mail | 8. listopadu 2012 v 22:39 | Reagovat

[1]: :D Ja tuhle knizku proste miluju :) ... Rozhodne je na co se tesit :P

3 Kathy Kathy | 8. listopadu 2012 v 23:15 | Reagovat

Moc dekuju za preklad. :-)

4 Soňa Soňa | 9. listopadu 2012 v 21:49 | Reagovat

A že já se těším:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama