Atlantida - Kapitola 4 1/2

10. listopadu 2012 v 21:51 | překlad Mimi, korekce Kerris |  Srdce draka (1#)




Grace se opuštěná v místnosti prohýbala a svíjela, dokud si neuvolnila zápěstí. Rozvázala uzly na kotnících a narovnala se. Když byly ještě malé děti, Alex ji mnohokrát svázal, takže vysvobození pro ni byla dětská hračka. Kromě toho, únosce ty uzly velmi pevně neutáhl. Nejistě se nadechla, když pohledem klouzala po prostorném interiéru kontrolujíc každý detail. Kromě úžasně měkké postele, na níž seděla, jediným dalším kusem nábytku byla několikavrstvá slonovinová skříň. Barvy... z vroubkovaných stěn zářilo mnoho barev jako záblesky duhy chycené v onyxu. Bylo tam krémově mramorové ohniště, prázdné a nedotčené. Jediným východem byly dveře bez kliky.

Kde to do pekla jsem? Uvažovala s narůstající panikou.

V krvi jí zuřivě proudil strach a adrenalin. Muž, který si mohl dovolit takový druh luxusu, si mohl dovolit i neproniknutelný bezpečnostní systém. Sevřela v pěsti safírovou sametovou přikrývku, když ji napadla jiná myšlenka. Muž, který si mohl dovolit takový druh luxusu, si mohl dovolit unést a mučit nevinnou ženu bez následků.

Vyskočila na nohy a pokusila se bojovat se strachem. Budu v pořádku. Budu v pořádku. Jen potřebovala najít cestu ven. Než se ten chlap vrátí. Běžela ke dveřím, pokoušejíc se rozšířit tenkou štěrbinku. Když to nezabralo, zatlačila, ve snaze dveře rozrazit uprostřed. Hrubá slonovina pevně zůstávala na místě, odmítala se pohnout byť jen o kousíček. Frustrovaně zavřeštěla. Nic jiného nemohla očekávat. Jako kdyby jí měl útěk usnadnit.

Co bude dělat?

Nebyly zde žádné okna, kterými by utekla. A strop... podívala se nahoru a zalapala po dechu. Strop byl tvořen vrstvami krystalů, byl zdrojem světla v místnosti. Středem se od jednoho konce k druhému táhla trhlina a nabízela kouzelný výhled na vířící, tyrkysovou tekutinu. Přesto tekutina nepřetekla. Ryby a jiní mořští tvoři - to nejsou mořské panny, ujistila se - přes vodu hravě proplouvali.

Jsem pod vodou. Pod vodou! Udeřila pěstmi do dveří. "Pusť mě odsud, krucinál!"

Odezvy se nedočkala.

"Tohle je protizákonné. Pokud mě nepustíš, zatknou tě. Přísahám, že zatknou. Půjdeš do vězení a budeš nucen mít intimní poměr s mužem jménem Butch. Pusť. Mě. Ven."

Opět, žádná odpověď. Její údery se zpomalily, pak úplně přestaly. Opřela se tváří o chladné dveře. Kde do pekla jsem? Uvažovala znovu.

Cosi se jí vynořilo v paměti... Cosi, co četla. Kniha, nebo časopis, nebo... Alexův deník! Uvědomila si. Dostala zásah do břicha a musela přivřít oči, když ji zasáhla celá skutečnost. Její bratr napsal o vchodu ze Země do Atlantidy, o portálu obklopeném mlhou. Ústa se jí zformovaly do "O", když se jí ta část v mysli vyjasnila, zapadajíc na místo jako kousek skládačky. Atlantida není domovem mimořádné rasy lidí, ale stvoření z nočních můr, je to místo, na kterém bohové ukryli své největší chyby.

Roztřásly se jí kolena a žaludek se jí sevřel. Otočila se, opřela o dveře a klesla na chladnou, tvrdou zem. Je to pravda. Prošla mlhou. Je na Atlantidě. S hrozivými tvory, kterých se obávali i bohové.

Ať je to jen sen, sen, ze kterého se každou chvíli probudím. Přísahám, už si nikdy víc nebudu na nic stěžovat. Budu spokojená.

Pokud ji bohové slyšeli, ignorovali ji.

Počkat, pomyslela si, kroutíc hlavou. Nevěřila ve starověké řecké bohy.

Musím se odsud dostat. Prahnu po nebezpečí a naplnění, ano, ale ne po tomhle. Určitě nikdy po tomhle. Na cestě do Brazílie si představovala, jaká bude neohrožená, když bude pomáhat Alexovi, jak úžasně se bude cítit při dokazování, nebo vyvracení takového oblíbeného mýtu.

Nuže, právě ho dokázala - a cítila se všelijak, jen ne úžasně.

"Atlantida," zašeptala zničeně, zírajíc na postel. Přikrývka vypadala jako by byla ze skla, i když přesně věděla, jak je jemná. Je v Atlantidě, domově Minotaurů, formoriánů, vlkodlaků a upírů. A mnoha dalších stvoření, které jí neuměl jmenovat ani její bratr. Žaludek se jí opět bolestivě sevřel.

Který typ příšery je její únosce?

Pátrala v paměti. Minotauři jsou napůl býci, napůl muži. I když se choval jako býk, nepodobal se mu. Formoriáni jsou jednoruké a jednonohé příšery. Opět, žádná podoba. Mohl by být vlkodlak, nebo upír? Ani jedna z možností jí nepřipadala správná.

S tím dračím tetováním vypadal spíš jako, nuže, drak. Mohla by to být pravda? Nemají draci šupiny, ocas a křídla? Možná je tu jediným člověkem. Nebo je to mužská víla, stvoření tak sexuální, silné a mužné, že nemůže být vypuštěno do lidské společnosti. To by určitě vysvětlovalo její beznadějně silnou reakci na jeho přítomnost.

"Darius," řekla, pohrávajíc si s jeho jménem na jazyku.

Dvakrát se zachvěla, jednou strachem a jednou něčím, co nechtěla pojmenovat, když jí do mysli pronikl jeho obraz. Byl to muž plný protikladů. S těma svýma vířivýma, ledově modrýma očima, tvrdým, rozkazovačným tónem a kamennými svaly ztělesňoval všechno chladné a necitlivé, vše, co neposkytuje teplo. Avšak když se jí dotkl, cítila, jak jí žilami proudí žhavá láva.

Z toho muže sálalo nebezpečí, připomínal bojovníka, který žije jen podle svých vlastních pravidel. Přesně jako dráždiví bojovníci, o kterých četla v románech. Jenomže tohle není román. Tenhle muž je skutečný. Surový a primitivní. Mužný. Když mluvil, jeho hlas vibroval temnou, sotva ovladatelnou silou připomínající půlnoční bouři a exotické, neznámé země. Navzdory všemu, v jeskyni ji to k němu přitahovalo.

Navzdory všemu, stále ji to k němu přitahovalo.

Ještě nikdy v jejím čtyřiadvacetiletém životě v ní muž nevyvolával tolik smyslnosti. To, že tenhle muž ano, muž, který se jí vyhrožoval - několikrát - ji vyděsilo. Dokonce se jí pokusil rozřezat napůl tím svým monstrózním mečem. Ale neublížil ti, zašeptala její mysl. Ani jednou. Jeho dotek byl tak jemný... Téměř uctivý. Občas měla pocit, že ji jeho pohled prosil, aby se ho na oplátku také dotkla.

"Potřebuješ si dát vyšetřit hlavu, mladá dámo, pokud toho muže opravdu považuješ za přitažlivého." Ozval se jí v hlavě mámin hlas. "Tetování, meče. Nemluvě o tom, jakým brutálním způsobem tě nesl na rameni. Jsem zděšená. "

Pak se do toho vložila teta Sophie. "Teď, malá Gracie, neposlouchej svou mámu. Už léta nebyla s mužem. Nemá Darius svobodného, ​​staršího bratra? "

"Opravdu potřebuji vyšetření hlavy," zamumlala. Příbuzní se jí ozývali v hlavě, dávali jí rady, kdykoliv se jim zachtělo.

Prošla jí vlna smutku po domově, jakou nezažila od jejího prvního týdne v letním táboře před mnoha lety. Její máma je možná rezervovaná a přísná po všech těch letech, během nichž se starala o Gracenina nemocného otce, ale milovala ji a chyběla jí.

Objala si rukama břicho, pokoušejíc se oklamat prázdnotu. Kam šel Darius? Kdy se vrátí?

Co s ní chce udělat?

Nic dobrého, předpokládala.

Vzduch byl teplejší, než v jeskyni, ale chlad ji odmítl opustit a ona se třásla. Pohled jí zaběhl nahoru po vroubkovaných stěnách, až ke stropu. Vyšplhat se tam by jí mohlo rozřezat dlaně až do krve, byly to však zranění, které ochotně přijme, pokud je štěrbina ve stropě dost velká, aby jí prolezla a doplavala do bezpečí.

Zvedla se na nohy, kolena se jí třásly. Nejprve potřebovala nějaké jídlo, jinak zkolabuje a nikdy neunikne.

Na prádelníku bylo cosi, co vypadalo jako mísa ovoce a džbán vína. Zhluboka se nadechla mořského vzduchu a pohnula se. Jak se natáhla a shrábla jablko, slintala. Bez toho, aby si dala čas na rozjímání o pravděpodobné otravě, rychle jedla - lepší, než dýchání, pomyslela si - chutné ovoce. Pak další. A další. Mezitím upíjela sladké červené víno přímo z džbánku.

Když po chvíli přistoupila ke zdi, cítila se silnější a byla více pod kontrolou. Sevřela dvě malé lišty a nadzvedla se, nohama se zapírajíc do ostrého ebenu. Stoupala výš a výš. Kdysi vystoupila na Ďáblův palec na Aljašce - nebyla to její neoblíbenější vzpomínka, protože jí umrzl zadek - ale aspoň věděla, jak správně lézt. Odvážila se podívat dolů, polkla, a s láskou vzpomínala horolezeckou výstroj použitou na Ďáblově palci.

Dostala se až k vrcholu a její dlaně byly skutečně zničené rozervané a třásly se. Použila veškerou svou vůli, odtáhla se a popadla krystal. "No tak," řekla. "Otevři se kvůli mně." V břiše jí pálila naděje, zatímco ta prokletá věc zůstávala pevně uzavřena. Téměř v slzách zamířila dolů k nejnižšímu výběžku a skočila na podlahu.

Odhrnula si vlasy z obličeje a zhodnotila své možnosti. Nebylo jich mnoho, protože uvízla v tomhle pokoji. Mohla jen nečinně akceptovat cokoliv, co pro ni Darius naplánoval, nebo mohla proti němu bojovat.

Přemýšlení nebylo nutné. "Budu bojovat," řekla rozhodně.

Bez ohledu na prostředky, musí se dostat domů, musí najít a varovat bratra před nebezpečím mlhy - pokud již není příliš pozdě. V mysli se jí vybavil Alexův obraz. Jeho tmavě červené vlasy obklopující bledý obličej; jeho tělo nehybně ležící v rakvi.

Sevřela rty, odmítajíc tuhle možnost byť jen na chvíli zvažovat. Alex je živý a má se dobře. Určitě ano. Jak jinak by jí mohl poslat svůj deník a medailon? V posmrtném životě se známky neprodávají.

Pohledem opět skenovala místnost, tentokrát hledajíc zbraň. Nebyly tam žádné dekorace. I krb byl prázdný. Jediný předmět, který by mohla použít, byla mísa na ovoce, ale Grace si nebyla jistá, jaké poškození by mohla způsobit na Dariově tlusté (no dobře, sexy) hlavě pomocí překvapivě ohebné mísy.

Prošlo jí zklamání. Co do pekla má udělat, aby unikla? Udělat si lano z přikrývek? Zamrkala. Hele, to není špatný nápad. Rozběhla se k posteli. Když zvedla hedvábné přikrývky, dlaně ji ostře zabolely.

Navzdory bolesti přivázala každý konec na opačnou stranu posuvných dveří. Darius možná vypadá nezkrotně, ale při nehodách je stejně zranitelný, jako ostatní. Dokonce i staré mýty tvrdily, že všechny bytosti, ať už to jsou lidé, nebo bozi, jsou schopni omylů. Nebo v tomto případě, schopni pádu.

I když teď Grace žila v New Yorku, vyrostla v malém městě v Jižní Karolíně, na místě známém svou vstřícností a slušností k cizincům. Učili jí nikdy schválně neubližovat jiné osobě. Ale teď nemohla zastavit pomalý úsměv v očekávání, co se stane, když si prohlížela přikrývku.

Darius padne na nos.

Doslova.


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Soňa Soňa | 10. listopadu 2012 v 23:34 | Reagovat

Pěkná kapitola,ona je fakt číslo :-),děkuju,už aby byla další :-D

2 Kathy Kathy | 11. listopadu 2012 v 0:22 | Reagovat

Moc dekuju za preklad. Uz se tesim na pokracko. :-)

3 lucia lucia | 11. listopadu 2012 v 11:24 | Reagovat

Ďakujem za pokračovanie :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama