Nejtemnější noc - Kapitola 1 1/2

30. října 2012 v 13:08 | překlad Kerris, korektura Hanulla |  Nejtemnější noc (#1)


Každou noc smrt přicházela pomalu, bolestně a každé ráno se Maddox budil v posteli s vědomím, že bude muset znovu zemřít později. To bylo jeho největším prokletím a jeho věčným trestem.

Přejel si jazykem přes zuby, přející si, aby to raději bylo ostří, kterým by přejížděl po krku nepřítele. Většina dne již uplynula. Slyšel, jak čas utíká, jako jedovaté tik-tak v jeho mysli, každý úder hodiny pro něj byl jako výsměch, který mu připomínal smrtelnost a bolest.


Za víc než hodinu dojde k prvnímu probodnutí jeho žaludku a neexistuje nic, co by proti tomu mohl udělat, nic, co by to změnilo. Smrt si pro něj přijde.

"Zatracení bohové," zamumlal, zrychlující své pohyby.

"Jsou to hajzlové, všichni," ozval se za ním známý mužský hlas.

Maddox své pohyby nezpomalil, ani při nevítaném vniknutí Torina. Nahoru. Dolu. Nahoru. Dolu. Dvě hodiny si tak snažil vybít svou frustraci a hněv na boxovacím pytli, běhacím pásu a teď pomocí činek. Pot mu stékal v jasných potůčcích po jeho nahé hrudi a pažích, přes provazce svalů. Měl by být psychicky i fyzicky vyčerpaný, ale jeho emoce byly stále temnější, stále silnější.

"Neměl bys tu být," řekl.

Torin si povzdechl. "Podívej se. Nechtěl jsem tě rušit, ale něco se stalo."

"Tak se o to postarej."

"Já nemůžu."

"Ať je to cokoliv, zkus to. Nejsem ve stavu, ve kterém bych ti pomohl." Během posledních týdnů ho to čím dál tím víc táhlo do vražedného oparu a nikdo kolem něj nebyl v bezpečí. Dokonce ani jeho přátelé. Hlavně jeho přátelé. Nechtěl, nemyslel to tak, ale někdy byl bezmocný proti potřebám, které na něj naléhaly, aby útočil a mrzačil.

"Maddoxi…"

"Jsem na okraji, Torine," zaskřehotal. "Způsobil bych víc škody, než užitku."

Maddox znal své omezení, znal je již tisíce let. Od doby, kdy v jeden zatracený den bohové vybrali ženu k vykonávání úkolu, který měl být jeho.

Pandora byla silná, to ano, byla tou nejsilnější ženskou válečnicí v jejich čase. Ale on byl silnější. Schopnější. Přesto byl považován za příliš slabého, aby chránil dim Ouniak, posvátnou skřínku s démony tak odpornými, tak destruktivními, že ani samotné Peklo jim nedůvěřovalo.

Jako kdyby Maddox kdy dovolil, aby to bylo zničeno. Frustrace v něm kvetla nad tou urážkou. Kvetla uvnitř všech z nich, všech válečníků, kteří nyní žili zde. Pilně bojovali pro krále Bohů, odborně zabíjeli a důkladně ho chránili. To oni měli být vybráni jako stráž. To, že vybral někoho jiného, bylo ponížení, které nesmělo být tolerováno.

Mysleli si, že dají bohům lekci, když Pandoře ukradnou dim Ouniak a propustí hordu démonů na nic netušící svět. Jak pošetilí byli. Jejich plán, který měl prokázat jejich moc, neuspěl a skřínka se ztratila, ponechávající válečníky neschopné zachytit jakéhokoliv démona.

Záhy všude vládlo ničení a zmatek, svět se uvrhl do tmy, dokud král Bohů konečně nezasáhl. Proklel válečníky tím, že do každého z nich uvěznil jednoho démona.

Příhodný trest. Válečníci rozpoutali zlo, aby pomstili svou kousavou pýchu; a teď ho mají v sobě.

A tak se zrodili Lordi z Podsvětí.

Maddoxovi byl dán démon Násilí, který byl jeho částí stejně, jako jsou jeho částí plíce a srdce. Teď již člověk nemohl žít bez démona a démon nemohl žít bez člověka. Byli propletení, dvě poloviny v jednom celku.

Zpočátku ho tvor uvnitř něj nutil dělat zákeřné věci, nutil ho nenávidět a on byl nucen ho poslouchat. Dokonce ho přinutil zabít ženu - zabít Pandoru. Prsty sevřel tyčku činky tak pevně, že mu klouby téměř vyskočily z místa. V průběhu let se naučil ovládat některá z démonových odporných nutkání, ale byl to nekonečný boj a on věděl, že jeho kontrola se může každou chvíli rozbít.

Co by jen dal za jeden den klidu. Bez touhy ubližovat ostatním. Žádné bitvy uvnitř něj. Žádné starosti. Žádná smrt. Jen…mír.

"Není to tu pro tebe bezpečné," řekl svému příteli, který stále stál ve dveřích. "Musíš odejít." Postavil stříbrnou tyč na vrcholek bidýlka a posadil se. "Jen Lucien a Reyes mohou být blízko mě v době mé smrti." A to jen proto, že v tom neochotně hráli roli. Byli stejně bezmocní proti svým démonům, jako byl Maddox proti tomu svému.

"Ještě tak hodinu se to nestane, takže…" Torin po něm hodil ručník. "To risknu."

Maddox sáhl za záda, chytil bílou látku a otočil se. Otřel si tvář. "Vodu."

Ledová láhev k němu letěla vzduchem, ještě než druhá slabika sklouznula z jeho rtů. Obratně ji chytil a otřel si její vlhkost o hruď. Dopil ledový obsah a studoval svého přítele.

Jako obvykle, byl Torin oblečený celý v černé a rukavice zahalovaly jeho ruce. Světlé vlasy mu spadaly ve vlnách na ramena, rámovaly tvář, kterou smrtelné ženy považovaly za smyslné hody. Nevěděly, že ten muž je vlastně ďábel v kůži anděla. Přesto, měly by to poznat. Prakticky zářil neuctivostí, v jeho zelených očích byl bezbožný záblesk, který vás varoval, že se vám bude vysmívat do obličeje, až bude vyřezávat vaše srdce. Nebo se vám bude smát do obličeje, až budete vyřezávat to jeho.

Aby přežili, museli hledat humor kdekoliv. Všichni to tak dělali.

Jako každý obyvatel této pevnosti v Budapešti, i Torin byl zatracený. Nemusel každou noc umírat, jako Maddox, ale nikdy se nemohl dotknout živé věci, kůže na kůži, bez toho, aby ji nakazil nemocí.

Torin byl posedlý démonem Nemocí.

Nepoznal ženský dotek víc než čtyři sta let. Poučil se dobře, když propadl chtíči a pohladil tvář své rádoby milenky, způsobujíc tak epidemii, která zdecimovala vesnici po vesnici. Člověka po člověku.

"Pět minut tvého času," řekl Torin s jasným odhodláním. "To je vše, oč žádám."

"Myslíš, že dnes budeme potrestáni za urážku bohů?" reagoval Maddox, ignorující jeho požadavek. Když jim nedovolil, aby ho žádali o laskavosti, tak se necítil provinile za to, že je odmítal.

Jeho přítel si povzdechl. "Náš každý nádech má být trest."

Pravda. Maddox zkroutil rty do pomalého, žiletkového úsměvu, když zíral do stropu. Parchanti. Potrestejte mě víc, vyzývám vás. Možná, že pak, konečně, se vypaří do nicoty.

I když pochyboval, že se o něj bohové zajímají. Potom, co nad ním vyslovili kletbu, týkající se smrti, si ho přestali všímat, předstírajíc, že neslyší jeho prosby o odpuštění a rozhřešení. Předstírajíc, že neslyší jeho sliby a zoufalé pokusy o vyjednávání.

Co horšího by mu vlastně mohli udělat?

Nic nemohlo být horší než umírat znovu a znovu. Nebo být zbavený všeho dobrého a správného… nebo to, že musí hostit démona Násilí uvnitř svého těla a mysli.

Maddox vyskočil na nohy a hodil mokrý ručník i s prázdnou lahví do nejbližšího koše. Přešel na druhý konec místnosti a opřel se o půlkruhový výklenek okna s vitráží s rukama nad hlavou, zatímco zíral do jasné noci.

Viděl ráj.

Viděl peklo.

Viděl svobodu, vězení, všechno a nic.

Viděl…domov.

Pevnost se tyčila na vrcholu kopce, takže měl přímý výhled na město. Světla jasně zářila, růžové fialové a modré odstíny kalily sametové nebe, v dálce se třpytil Dunaj, který rámovaly zasněžené stromy, ovládající oblast. Vítr se bouřil, vločky tančily a točily se vzduchem.

Zde měli alespoň trochu soukromí před zbytkem světa. Tady, měli dovoleno být, aniž by museli čelit přívalu otázek. Proč nestárnete? Proč se v lese každý večer ozývá křik? Proč někdy vypadáte jako monstra?

Tady si místní lidé zachovávali odstup, s respektem. "Anděl" slyšel vždy šeptat smrtelníky, když se s nimi vzácně setkal.

Kdyby jen věděli…

Maddoxovy nehty se lehce prodloužily a zaryly se do kamene. Budapešť bylo místo plné majestátní krásy, se šarmem starého světa snoubícího se s moderním potěšením, ale on se vždy cítil, jako kdyby byl stranou toho všeho. Z hradu viděl ulici lemovanou nočními kluby a za ní další. V jedné z ulic se mísily plody a zelenina a další byla propletencem živých těl.

Možná, že by pocit z toho, že sem nepatří, zmizel, kdyby se někdy odhodlal k prozkoumání města, ale na rozdíl od ostatních, kteří se volně toulali dle svých přání, on byl k pevnosti a k jejímu okolí připoután tak jistě, jako k němu bylo připoutáno Násilí z Pandořiny skřínky před tisíci lety.

Jeho nehty se prodloužily více, teď spíše připomínaly drápy. Když přemýšlel o skřínce, jeho nálada vždy potemněla. Udeř do zdi, lákalo ho Násilí. Něco znič. Ubližuj. Zabij. Tak rád by vyhladil bohy. Jednoho po druhém. Utrhnout jim hlavu? Možná. Vyrvat jejich zkažené černé srdce? Zcela určitě.

Démon v souhlasu zapředl.

Samozřejmě, že teď přede, pomyslel si Maddox znechuceně. Cokoliv dostatečně krvežíznivého, bez ohledu na oběti, se setkalo s podporou toho stvoření. Zamračeně vrhl další planoucí pohled na nebe. On a démon spolu byli již dlouho, přesně si vzpomínal na ten den. Výkřiky nevinných lidí mu zaznívaly v uších, lidi kolem něj krváceli, byli v bolestech a umírali, zatímco duchové v nadšeném šílenství hltali jejich maso.

Teprve když bylo Násilí strčeno do jeho těla, ztratil kontakt s realitou. Nebyly tam žádné zvuky, žádný výhled. Jen vše pohlcující tma. Smysly se mu vrátily teprve ve chvíli, kdy Pandořina krev potřísnila jeho hruď a její poslední dech mu zazněl v uších.

Nebylo to jeho první zabití, ani jeho poslední, ale byla to první a jediná žena, která se kdy setkala s jeho mečem. Ten pohled byl hrůzný - viděl kdysi živou ženu zničenou s vědomím, že je za to zodpovědný…. Do teď v sobě nedokázal utišit tu vinu, lítost. Hanbu a smutek.

V té chvíli přísahal, že udělá cokoliv, co bude nezbytné, aby dokázal démona kontrolovat, ale bylo již příliš pozdě. Zeus, ještě víc rozzuřený, na něj uvrhl druhou kletbu: každý večer přesně o půlnoci musí zemřít přesně tak, jak zemřela Pandora - čepel mu prorazí žaludkem, pekelných šest bodnutí. Jediným rozdílem bylo, že její trápení skončilo okamžitě.

Jeho mučení bude trvat věčně.

Zatnul čelist, když se snažil uvolnit nový nápor agrese. Připomněl si, že není jediný, kdo trpí. Ostatní válečníci měli své vlastní démony, doslova i obrazně. Torin, samozřejmě, byl strážcem Nemocí. Lucien byl strážce Smrti. Reyes Bolesti. Aeron Vzteku. Paris Promiskuity.

Proč jen on nemohl dostat toho posledního? Mohl by cestovat do města kdykoliv by chtěl, mohl by mít jakoukoliv ženu, po které by zatoužil, vychutnávající si tak každý zvuk, každý dotek.

Tak jak to bylo, se nikdy neodvážil daleko. Ani nemohl věřit sám sobě v přítomnosti žen po delší chvíli. Pokud by ho démon ovládl a on se nestihl vrátit domů před půlnocí, někdo by mohl najít jeho mrtvé, zkrvavené tělo a mohl by ho pohřbít - nebo ještě hůř, spálit ho.

Jak moc si přál, aby něco takového mohlo ukončit jeho bídnou existenci. Byl by už odešel dávno a nechal se péct v jámě. Nebo by si snad vyrazil mozek z lebky tím, že by vyskočil z nejvyššího okna pevnosti. Ale ne. Bez ohledu na to, co udělá, se jen znovu probudí, buď spálený, nebo v bolestech. Zbitý stejně jako rozčtvrcený.

"Už chvíli zíráš z okna," řekl Torin. "Ani trochu tě nezajímá, co se stalo?"

Madoxx zamrkal, když ho vyrušil z jeho myšlenek. "Ty jsi ještě tady?"

Jeho přítel vyklenul své černé obočí, což byla barva, která tvořila překvapující kontrast s jeho stříbřitě bílými vlasy. "Takže odpověď na mou otázku je ne. Jsi teď alespoň v klidu?"

Byl někdy opravdu klidný? "Tak klidný, jak tvor kterým jsem, může být."

"Přestaň fňukat. Je tu něco, co ti musím ukázat a nesnaž se mi tentokrát odporovat. O tom, jak tě vyrušuju, si můžeme popovídat cestou." Bez dalšího slova, se Torin na patě otočil a vyrazil z místnosti.

Maddox několik vteřin zůstal na místě, sledující, jak jeho přítel mizí za rohem. Přestaň fňukat, řekl Torin. Ano, to bylo přesně to, co dělal. Zvědavost a zahořklé pobavení odstrčily stranou jeho smrtící náladu a Maddox přešel z tělocvičny do chodby. Studený průvan kolem něj vířil, nasáklý vlhkostí a vůní svěží zimy. Zahlédl Torina pár metrů před sebou a rychle ho dohnal.

"Co to má znamenat?"

"Konečně. Zájem," byla jediná odpověď.

"Pokud je to jen jeden z tvých triků…" Jako když Torin objednal stovku nafukovacích panen a rozmístil je po celé pevnosti jen pro to, že si Paris pošetile stěžoval na nedostatek ženské společnosti ve městě. Plastové "dámy" na ně zíraly z každého rohu, jejich rozšířené oči a strč-ho-do-mě ústa se vysmívaly každému, kdo kolem prošel.

Takové věci se stávaly, když se Torin nudil.

"Neztrácel bych svůj čas tím, že bych si z tebe zkoušel vystřelit," řekl Torin, aniž by se na něj otočil. "Ty, můj příteli, nemáš žádný smysl pro humor."

Pravda.

Zatímco s ním Maddox držel krok, kamenné zdi se táhly po stranách, svítidla zářila, pulzovala světlem a ohněm, vrhající tak zlaté odlesky do tmy. Dům Zatracených, jak Torin vhodně nazval toto místo, byl postaven před stovkami let. I když ho modernizovali, jak nejlépe uměli, věk byl stále znát v rozpadajících se kamenech a ošoupaných podlahách.

"Kde jsou všichni?" Zeptal se Maddox, teprve když si uvědomil, že po nich nikde nejsou známky.

"Člověk by si myslel, že Paris šel nakoupit jídlo, protože naše zásobárny jsou téměř prázdné a je to jeho jediná povinnost, ale ne. Hledá někde novou ženu."

Šťastný bastard. Posedlý Promiskuitou, si Paris nesměl vzít do postele žádnou ženu dvakrát a tak sváděl jednu - nebo dvě - nebo tři - každý den. Jediná nevýhoda? Pokud by nebyl schopen najít ženu, byl by nucen dělat věci, nad kterými Maddox nechtěla ni uvažovat. Věci, které zanechají normálního veselého muže shrbeného nad WC, kam vrhá obsah svého žaludku. Ačkoliv Maddoxova závist v takových okamžicích polevovala, vždy se vrátila, když Paris mluvil o jedné ze svých milenek… Měkké pohlazení stehna… setkání horké kůže… sténání v extázi.

"Aeron je…Připrav se," začal Torin. "Protože to je hlavní důvod, proč jsem tě sháněl."

"Něco se mu stalo?" Dožadoval se Maddox odpovědi, zatímco tma začínala objímat jeho myšlenky a ovládl ho hněv. Znič, vyhlaď, naléhalo Násilí, chňapající na okraji jeho mysli. "Je zraněný?"

Aeron mohl být sice nesmrtelný, ale stále mohl být zraněný. Dokonce mohl být i zabit - což bylo něco, co všichni zjistili tím nejhorším možným způsobem.

"Nic takového," ujistil ho Torin.

Pomalu se uvolnil a Násilí postupně ustupovalo.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Soňa Soňa | 30. října 2012 v 14:23 | Reagovat

Parádní kapitola,tak už víme jak to dopadlo s démonama :-),inu jsem napnutá jak to bude dál.Děkuju,těším se na pokračování,mooooc :-D

2 Kathy Kathy | 30. října 2012 v 17:42 | Reagovat

Moc dekuju za preklad. :-)

3 verča verča | E-mail | 30. října 2012 v 17:45 | Reagovat

Smekám.To je rychlost.

4 Kerris Kerris | E-mail | 30. října 2012 v 17:51 | Reagovat

[3]:  No, ono to jde docela rychle, kdyz mam na vyber mezi ucenim se na matiku a chemii a prekladanim ... To se radsi uprekladam k smrti, nez abych otevrela sesit :D
Nicmene ted budete muset nejspis do patku vydrzet na zbytek, protoze otevreni neceho do skoly zacina byt az moc akutni :D

5 Soňa Soňa | 30. října 2012 v 21:32 | Reagovat

[4]: tak ať se naučíš do školy:-),abychom se pak mohly těšit na skvělý překlad.Jsem ráda,že já už mám školu za sebou,představa matiky a chemie,no tak to hodně štěstí :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama