Atlantida: Srdce draka - Prolog

25. října 2012 v 22:19 | překlad Mimi, korektura Hanulla |  Srdce draka (1#)


Atlantida


"Cítíš to, chlapče? Cítíš, jak se mlha připravuje?"

Darius en Kragin stiskl pevně zavřené oči, v uších mu zněla slova jeho učitele. Cítil ji? Bohové, ano. I když mu bylo jen osm let, cítil ji. Cítil svou pokožku vibrovat chladem, cítil znechucující vlnu žluči v hrdle, když ho mlha obklopila. Dokonce cítil, jak se mu zrychlil tep v žilách, díky zdánlivě sladké, vířící esenci, která mu nepatřila.



Bojujíc s nutkáním zdrhnout do jeskyně a paláce za ní, napnul svaly a zatnul ruce po bocích.

Musím zůstat. Musím to udělat.

Darius se pomalu přinutil otevřít oči. Vydechl nahromaděný dech a setkal se s Javarovým pohledem. Jeho učitel byl zahalen houstnoucím, průzračným oparem, s ponurými stěnami jeskyně za zády.

"Takhle se budeš cítit vždy, když tě mlha povolá, což znamená, že cestovatel je blízko," řekl Javar. "Nikdy se nevzdaluj od tohohle místa. Můžeš žít nahoře s ostatními, ale vždy se musíš na zavolání vrátit sem."

"Nelíbí se mi tady." Třásl se mu hlas. "Chlad mě oslabuje."

"Ostatní draci slábnou chladem, ale ty ne. Už víc ne. Mlha se stane tvojí součástí, chlad nejoblíbenějším společníkem. Teď poslouchej," přikazoval mu jemně. "Poslouchej pozorně."

Zpočátku Darius neslyšel nic. Pak začal vnímat zvuk nízkého, ostrého pískotu - zvuk, který mu v uších zněl jako steny umírajícího. Vítr, ujišťoval sám sebe. Jen vítr. Dunivý vánek vymetl každý kout v blízkosti, přibližujíc se. Stále blíž a blíž. Nozdry mu zaplnil pach zoufalství, destrukce a osamělosti, jak se bránil jeho účinkům.

Když se přes něj konečně převalila, nebyla to trýznivá síla, kterou očekával, ale směšné něžné pohlazení jeho těla. Medailon z drahokamů na jeho krku se probral k životu, ​​dračí tetování, vyryté na jeho tělo jen v to ráno, pálilo.

Pevně ​​sevřel rty, aby umlčel hluboký hlas nejistoty.

Jeho učitel rázně nasál vzduch a rozpažil ruce. "Pro tohle budeš žít, chlapče. Tohle bude tvým smyslem. Pro tohle budeš zabíjet. "

"Nechci, aby můj smysl vycházel ze smrti jiných," řekl Darius, nechtěná slova unikající jeho úst.

Javar ustrnul, v jeho hlubokých, ledově modrých očích plál hněv, očích tak odlišných od Dariových - tak odlišných od jiných draků. Všichni draci až na Javara měli zlaté oči. "Budeš Ochráncem Mlhy, králem zdejších bojovníků," řekl Javar. "Měl bys být vděčný, že jsem si na tuto roli ze všech vybral tebe."

Darius polkl. Vděčný? Ano, měl by být vděčný. Místo toho se cítil nesvůj... ztracený. Sám. Tak sám a nejistý. Je tohle to, co opravdu chce? Je tohle život, po kterém toužil? Pohledem přezkoumal okolí. Na větvičkami pokryté, špinavé zemi bylo rozloženo několik zlomených židlí. Stěny byly černé a prázdné. Nebylo tu teplo, jen chlad, tísnivá realita a přetrvávající stín beznaděje. Stát se ochráncem znamenalo svázat svou existenci, svou duši, s touto jeskyní.

S přimhouřenýma očima Javar překlenul vzdálenost mezi nimi, kroky srovnané s rytmem kapající vody. S pevně sevřenými rty bolestivě stiskl Dariova ramena. "Tvá matka a otec byli zmasakrováni. Tvé sestry znásilněny a měly podřezaná hrdla. Kdyby předešlý Ochránce plnil svou povinnost, tvá rodina by stále byla s tebou. "

Přes Daria se přehnala tak intenzivní bolest, až si téměř vyškrábal oči, aby zastřel nenáviděné obrazy tančící před nimi. Jeho půvabná matkaležící zkroucená v šarlatové kaluži její vlastní krve. Roztříštěné kosti na tátových zádech. Jeho tři sestry...

Čelist se mu třásla a mrkl, aby odehnal pálící ​​slzy z očí. Nebude plakat. Ne teď. Nikdy více.

Jen před pár dny se vrátil z lovu a našel svou rodinu mrtvou. Ani tehdy neplakal. Neuronil ani slzu, když útočníci, kteří zdevastovali jeho rodinu, byli v pomstě zabiti. Kdyby brečel, ukázal by svou slabost. Vypnul hruď a nadzvedl bradu.

"Tak je to správné," řekl Javar, hledíc na něj se zábleskem pýchy. "Odmítni své slzy a udrž bolest v sobě. Použij ji proti těm, kteří chtějí vstoupit na naše území. Zabij je jí, protože oni nám chtějí jen ublížit. "

"Chci dělat, co říkáš. Udělám to. "Uhnul pohledem. "Ale-"

"Zabíjet cestovatele je tvou povinností," přerušil ho Javar. "Zabíjet je je tvým privilegiem."

"Co když sem omylem vkročí nevinné ženy a děti?" Pomyšlení na zničení takové čistoty jako u jeho sester ho přimělo otřást se hnusem nad monstrem, kterým Javar chtěl, aby se stal, i když ne tak moc, aby utekl před kletbou, kterou na sebe uvalil. Udělal by cokoliv, o co ho požádají, aby ochránil své přátele. "Mohu je svobodně vypustit na povrchu?"

"Nemůžeš."

"Jak mohou děti ublížit našim lidem?"

"Ponesou s sebou vědomost o mlze, dokonce budou moci přes ni převést armádu." Javar ním otřásl jednou, dvakrát. "Už rozumíš? Rozumíš, co musíš udělat a proč to musíš udělat? "

"Ano," odpověděl jemně. Zadíval se na tenký, blankytný pramínek, který stékal kolem jeho bot, pohledem sledujíc jemnost a klid vody. Oh, jak mohl přechovávat takový klid ve svém nitru. "Rozumím."

"Jsi příliš jemný, chlapče." Javar ho s povzdechem pustil. "Pokud ve svém nitru nevybuduješ silnější obranu, tvé emoce budou znamenat tvou smrt, i smrt těch, které stále považuješ za blízké."

Darius polkl tvrdý knedlík v krku. "Tak mi pomoz, Javare. Pomoz mi zbavit se emocí, abych se mohl zhostit svých povinností. "

"Jak jsem řekl předtím, musíš pohřbít bolest hluboko v sobě, někam, kam nikdo nedosáhne, ani ty ne."

To znělo jednoduše. Ale jak pohřbí takový mučivý žal? Takové zničující emoce? Jak porazí to strašné utrpení? Udělá cokoliv, opravdu cokoliv, aby našel klid.

"Jak?" Zeptal se učitele.

"Odpověď najdeš jen ty sám."

Kolem nich začala silněji proudit magie, vlnila se, prosila o jakýsi typ uvolnění. Vzduch expandoval, srážel se, nechávaje za sebou opojnou vůni temnoty a nebezpečí. Energie se odrážela od stěn jako zářící blesk, pak vybuchla v barevném spektru vodních jisker.

Darius ustrnul, jak se jím přehnala hrůza a ano, i strach.

"Cestovatel brzy vstoupí," řekl Javar napjatě v očekávání.

S třesoucíma se prsty Darius sevřel rukojeť meče.

"Vždy pocítí nejprve dezorientaci. Musíš ji využít ve svůj prospěch a zničit je v momentě, kdy vystoupí. "

"Nejsem připraven. Nemohu-"

"Jsi a můžeš," řekl Javar ostrým tónem. "Jsou tu dva portály, jeden na ochranu tady a jeden, který chráním na druhé straně města já. Nechci od tebe nic, co bych neudělal a nedělám i já sám. "

V následujícím momentě skrz mlhu vstoupil vysoký muž. Oči měl pevně zavřené, bledou tvář a rozervaný oděv. Vlasy byly hrubé a postříbřené a opálená tvář zbrázděná vráskami. Vypadal jako vzdělanec, ne jako voják a zlo. Třesoucí se Darius tasil zbraň. Téměř se od protichůdných emocí rozdvojil. Část z něj chtěla vykřiknout a utéct pryč, odmítnout úkol, ale přinutil se zůstat. Udělá to, protože Javar měl pravdu. Cestovatelé jsou nepřáteli, nezáleží na tom, kdo jsou, ani na tom, jaký je jejich záměr.

Nezáleží na jejich vzhledu.

"Udělej to, Darie," zavrčel Javar. "Udělej to hned."

Cestovatel s trhnutím otevřel oči. Jejich pohledy se setkaly, dračí zlatá proti lidské zelené. Odhodlání proti strachu. Život proti smrti.

Darius zvedl dýku, na chvíli zaváhal, pak bodl. Jeho nahou hruď ramena postříkala krev jako otrávený déšť. Z mužových úst se vydralo zalapání po dechu, pak jeho mrtvé tělo pomalu, tak pomalu, kleslo na zem.

Na několik dlouhých, mučivých chvil stál Darius nehybně nad plodem svých činů. Co jsem to udělal? Co jsem to udělal! Pustil meč a jakoby z dálky slyšel náraz kovu do hlíny. Prohnul se a zvracel.

Překvapující bylo, že jak si vyprázdnil žaludek, přišel i o vnitřní agonii. Ztratil lítost i smutek. Hruď a to, co mu zbylo z duše, bylo sevřeno frigidním chladem. Přivítal to a nechal se pohltit znecitlivěním, dokud nepocítil jen podivnou prázdnotu. Veškerá bolest v srdci - pryč.

Všechno utrpení - pryč.

Splnil jsem svou povinnost.

"Jsem na tebe hrdý, chlapče." Javar ho plácl po rameni ve zvláštním náznaku náklonnosti.

"Jsi připraven přijmout sliby ochránce."

Jak Dariovy otřesy polevily, narovnal se a hřbetem ruky si otřel ústa. "Ano," řekl ostře, odhodlaně, toužíc po tomhle přidělení. "Jsem připraven."

"Tak to udělej."

Bez zaváhání klesl na kolena. "Na tomhle místě budu žít, ničit obyvatele povrchu, kteří překročí mlhu. Tak přísahám na svůj život." Jak vyslovil tato slova, magicky se objevily na jeho hrudi a zádech černé a červené symboly, které sahaly od jednoho ramene k druhému a zářily vnitřním ohněm. "Pro žádný jiný účel nežiji. Jsem Ochráncem Mlhy. "

Javar ho chvíli pozoroval, pak spokojeně přikývl. "Tvoje oči změnily barvu zrcadlovitě k mlze. Vy dva jste jedním. To je dobře, chlapče. To je dobře."

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Soňa Soňa | 25. října 2012 v 22:32 | Reagovat

Wow,tak to byl velmi zajímavý začátek,už teď jsem zvědavá,jak se bude tenhle příběh vyvíjet.Úžasný překlad,děkuju :-)

2 evudar evudar | 26. října 2012 v 6:45 | Reagovat

Perfektní, už se moc těším.!!!

3 maky maky | 26. října 2012 v 19:48 | Reagovat

Já si to chci přečíst až to bude celý,ale nemůžu to vydržet,pomooc...jsem závislá:-)

4 jane jane | 26. října 2012 v 20:43 | Reagovat

supeeeeer!!! dakujem, dalsi krasny pribeh tesim tesim :)

5 Soňa Soňa | 29. října 2012 v 9:25 | Reagovat

ahojky,kdy se můžu těšit na první kapitolu :-)?

6 Kerris Kerris | E-mail | 29. října 2012 v 16:19 | Reagovat

[5]: bude tak 1 kapitola tydne ;)

7 Mimi Mimi | 29. října 2012 v 18:49 | Reagovat

Jsou dost dlouhé, tak 7 - 8 stran:-) pokud to budu stíhat, tak možná dvě, ale zatím mám toho moc ve škole...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama