Atlantida: Srdce draka - Kapitola 2

31. října 2012 v 19:42 | Překlad Mimi, Korekce Kerris |  Srdce draka (1#)


Grace Carlylová vždy doufala, že umře z intenzivní rozkoše během sexu s manželem. Nuž, sice nebyla vdaná a nikdy neměla sex, ale tak či tak umře. A ne z intenzivní rozkoše.
Z vyčerpání vedrem? Možná.
Z hladu? Pravděpodobně.
Z její vlastní stupidity? Určitě.
Byla ztracená a sama v zpropadené Amazonské džungli.

Když konečně vylezla ze zamotaných zelených větviček a vysokých stromů, perličky potu jí stékaly po hrudi a zádech. Skrz listová nebesa prosakovaly drobné úlomky světla, poskytující jen slabou viditelnost. Sotva dostatečnou, ale ocenitelnou. Pach hniloby zdejší vegetace, starého deště a květů se míchal dohromady, vytvářejíc nesourodou sladko-kyselou vůni. Nakrčila nos.
"Chtěla jsem jen trochu vzrušení," zamumlala. "Místo toho skončím na mizině, ztracená a uvězněná v této hmyzem zamořené sauně."
Aby se její cesta do pekla zkompletovala, očekávala, že se každou chvíli otevřou nebesa a vypustí záplavu deště.
Jedinou dobrou věcí na její současné situaci bylo to, že veškerá tato turistika a pocení by jí mohlo pomoci shodit pár kil z příliš zaoblené postavy. Ne že by jí tu hubnutí k něčemu bylo. Tedy až na její nekrolog.

New Yorčanka nalezena mrtvá v Amazonii.
Alespoň vypadala dobře.

Se zamračeným plácla komára, který chtěl vysát její rameno - i když použila několik vrstev Ucuru oleje (slouží k ochraně před komáry v Amazonii - pozn. překl.), aby předešla takovým bodnutím. Kde k čertu ten Alex je? Měla by na něj už narazit. Nebo alespoň na turistickou skupinku. Nebo dokonce na nějaký domorodý kmen.
Kdyby si jen nevzala prodloužené volno z Air Travel, už by létala vzduchem, odpočívala, a poslouchala by hypnotické hučení tryskového motoru.
"Byla bych v klimatizovaném G-IV," řekla, sekajíc rukou jako mačetou skrz hrubé, zelené liány. "Popíjela bych vanilkovou kolu." Další švih. "Poslouchala bych kolegyně mluvit o jehličkových podpatcích, drahých rande a dech beroucích orgasmech."
A stále bych se cítila mizerně, pomyslela si, přejíc si být někde jinde.
Prudce zastavila a zavřela oči. Jen chci být šťastná. Je to příliš mnoho?
Očividně.
V poslední době tak často bojovala s pocitem nespokojenosti, s touhou zažít víc.
Máma se ji snažila varovat před tím, kam by ji dovedla ta nespokojenost. "Dostaneš se do problémů," napomenula ji. Ale poslouchala jí Grace? Neee. Místo toho následovala milou radu tety Sophie. Tety Sophie, pro boží smilování! Ženy, která nosí leopardí trikot a skotačí s pošťákem a striptéry. "Vím, že si zažila zajímavé věci, Grace, miláčku," řekla Sophie, "ale to není skutečný život. Něco ti v něm chybí, a pokud to nenajdeš, skončíš jako stará vrásčitá švestka jako tvoje máma."
Grace v životě něco postrádala. Věděla to a ve snaze najít to tajemné "něco" zkusila rychlé randění, internetové randění a bary pro svobodné. Když se nic z toho nepodařilo, rozhodla se dát šanci večerní škole. Ne, aby potkala muže, ale aby se učila. Ne že by jí kosmetický kurz pomohl. Ani nejlepší stylisté světa by neuměli zkrotit její divoké červené kadeře. Pak zkusila hodiny závodního ježdění. Dokonce si dala do pupíku piercing. Nic nepomohlo.
Co by jí pomohlo cítit se celá, úplná?
"Určitě ne tato džungle," zamumlala, nutíc se k pohybu. "Někdo mi laskavě řekněte," řekla směrem k nebesům, "proč mi spokojenost vždy proklouzne mezi prsty. Umírám touhou to vědět."
Jejím snem vždy bylo cestovat po světě a být letuškou pro soukromou firmu se zdálo být jako perfektní práce. Neuvědomila si, že se stane vzdušnou číšnicí běhající z hotelu do hotelu a nikdy si neužije stát/zemi/pekelnou díru, ve které se našla. Jistě, vystoupila na hory, surfovala na vlnách oceánu a skákala z letadla, ale radost z těchto dobrodružství nikdy nepřetrvala a tak jako všechno ostatní, co vyzkoušela, ji ponechala více nespokojenou, než předtím.
Právě proto přišla sem, aby vyzkoušela něco nového. Něco o trochu víc nebezpečného. Její bratr byl zaměstnancem Argonautů, Myto-archeologické společnosti, která nedávno objevila neopracovaný kluzák zkonstruovaný Daidalem z Atén - objev, který otřásl vědeckou a mytologickou společností. Alex trávil dny a noci ponořen hluboko do světových mýtů, dokazoval je, nebo vyvracel.
S takovým naplňujícím zaměstnáním se nemusel obávat, že z něj bude stará povadlá švestka.
Ne jako já, naříkala.
Grace si setřela pot z čela a přidala na tempu. Asi před týdnem jí Alex poslal balíček obsahující jeho deník a nádherný náhrdelník s dvěma přívěsky, propletenými dračími hlavami. Dárky nedoprovázela žádná známka vysvětlení. S vědomím, že je v Brazílii a hledá vstup do ztraceného města Atlantidy, se k němu rozhodla připojit a nechala mu vzkaz s detaily příletu.
S povzdechem se dotkla dračího přívěsku visícího na krku. Když ji Alex nevyzvedl na letišti, měla se vrátit domů. "Ale neee," řekla s hlubokým sebe zhnusením, stále více si vědoma suchých, popraskaných rtů. "Najala jsem si místního průvodce a pokusila se najít ho. "Si, senhorina," "imitovala průvodce. "
"Jistě, senhorina. Cokoliv, senhorina. "
"Bastard," zamumlala.
Dnes, dva mizerné dny po začátku její cesty jí její milý, ohleduplný jen-vám-chci-pomoci průvodce okradl o batoh a nechal jí tady. Nyní neměla žádné jídlo, žádnou vodu, žádný stan. Nicméně, měla zbraň. Zbraň, kterou se pokusila toho bastarda střelit do zadku, když utíkal. Ta vzpomínka jí zkřivila rty do pomalého úsměvu a láskyplně pohladila revolver odpočívající na pásu jejích špinavých, plátěných kalhot.
Avšak její úsměv neměl dlouhé trvání, když kolem ní stoupalo odpolední horko.
Ani v nejdivočejších snech její potřeba po naplnění neskončila takto. Představovala si smích a -
Do hlavy jí udeřilo cosi tvrdé a postrčilo ji to vpřed. Vykřikla, srdce jí bilo v hrudi, jak si masírovala pulzující spánek a probíhala pohledem po okolí, hledajíc zdroj bolesti.
Oh, děkuji, děkuji, v duchu zaplakala, když zpozorovala červené ovoce. Slintajíc hodnotila chutně vypadající šťávu prosakující z poškozeného povrchu. Je otrávené? A vadilo by jí, kdyby bylo? Oblízla si rty. Ne, netrápí ji to. Umřít otravou bylo lepší, než se uchodit k smrti na tomto neočekávaném dobrodružství.
Jen co se natáhla, aby vzala všechno, co mohla, do zad jí udeřila další rána.
Zalapala po dechu a narovnala se. Otočila se a vrhla přimhouřený pohled mezi stromy. Asi o deset yardů dál a patnáct stop výše objevila malou, chlupatou opici držící v každé ruce kousek ovoce. Nevěřícně jí klesla čelist. Ona se... smála?
Přehoupla se na rukou a hodila po ní oba kousky. Byla příliš ohromená, aby se pohnula a jednoduše zírala, jak se jí rozprskly na kalhotách a pálily na stehnech. Pyšná, smějící se opice vyskočila nahoru a dolů a ve vzduchu divoce mávala končetinami.
Věděla, na co myslí: ha, ha, nic s tím nemůžeš dělat. To bylo příliš. Okradená, opuštěná a napadená primátem, který by měl hrát za Yankees. Mračící se a na konci se silami, zvedla ovoce, dopřála si dva ovlažující kousnutí, počkala, dopřála si další dva, a zbytek odhodila. Trefila svůj cíl do ucha. Úsměv mu zmizel.
"Nic s tím nemohu dělat, co? Nuž, smiř se s tím, ty mizerná chlupatá koule."
Její vítězství netrvalo dlouho. V následujícím momentě do ní naráželo ovoce ze všech směrů.
Opice byly rozmístěny po stromech! Vědoma si, že jsou v přesile a ona je poražena, Grace shrábla všechno ovoce, které mohla, přikrčila se poza strom, přeskočila houf červených mravenců a utíkala. Utíkala bez vědomí, kterým směrem jde. Utíkala, dokud si nebyla jistá, že její plíce prasknou námahou.
Když konečně zpomalila krok, nadechla se a pak se zakousla do úlovku. Opět se nadechla, opět kousla do ovoce a pokračovala ve střídání těchto dvou činností. Když jí krkem stekla sladká šťáva, odevzdaně zasténala.
Život je dobrý, pomyslela si.
Dokud neuběhla další hodina. Mezitím její tělo zapomnělo, že někdy vůbec mělo potravu a opět do ní tvrdě narážela letargie, způsobující její zakopávání. Kosti se měnily na tekutinu a ústa byly sušší než písek. Přesto pokračovala v chůzi, každým krokem si v mozku opakujíc mantru. Najít. Alexe. Najít. Alexe. Najít. Alexe. Je někde tady, hledá ten sprostý vstup a pravděpodobně si ani není vědom její přítomnosti.
Naneštěstí, čím hlouběji se nořila dovnitř džungle, tím více byla ztracena a opuštěná. Stromy a liány byly hustší, tak jako i temnota. Alespoň se odplazil pach hniloby, zanechávajíc jen lahodnou stopu divokých helikónií a orosených orchidejí. Pokud brzy nenajde úkryt, zkolabuje kdekoliv, kde bude stát, bezmocná vůči přírodě. I když byla očkovaná, nenáviděla hady a hmyz více než hlad a únavu.
O několik yardů, jednoho tapíra a dva kapybáry (živočichové v amazonské džungli - pozn. překl.) dále, nezaznamenala žádný pokrok. Ramena a nohy měla tak těžké, jakoby se změnily na železné tyče. Nevěda, co dál dělat a klesla na zem. Jak tam tak ležela, slyšela jemnou melodii hmyzu a - její uši ožily. Mírumilovné zurčení vody? Zamrkala, pozorně naslouchajíc. Ano, uvědomila si vzrušeně. Skutečně slyšela nádherný šum vody.
Vstaň, přikázala si. Vstaň, vstaň, vstaň!
Sesbírala zbytky sil, které jí zbyly, dostala se na kolena a lezla do hrubé spleti vegetace. Kolem ní pulsoval život lesa a zesměšňoval její slabost. Zářící, vlhké zelené listy se rozdělily a zem vlhla a vlhla, dokud se zcela netopila v podzemním prameni.
Jasná, tyrkysová voda voněla čistotou a svěžestí.
Třesoucí se silnou potřebou, spojila dlaně, nabrala studenou, nebeskou tekutinu a pořádně se napila. Její vyprahlé rty přivítaly každou vlhkou, lahodnou kapku... dokud její hruď nezačala pálit, byla žhavější a žhavější, jako kdyby polykala tekutou lávu. Až na to, že ten pocit přišel z vnější části jejího těla, ne z vnitřní.
Horkost se stávala neúnosnou, až vykřikla. Vyskočila, pohled upřený na dvojici dračích hlav, visících na stříbrném řetízku na jejím krku. Oba páry rubínových očí zazářily zvláštním červeným světlem.
Snažila se sundat si tu věc přes hlavu, ale náhle vystřelila vpřed, hnaná neviditelnou silou. Mlátíc rukama přeťala neuvěřitelně hrubou stěnu rostlin.
Jakmile medailon na její hrudi ochladl, zastavila se.
Její oči se neuvěřitelně rozšířily, jak studovaly nové okolí. Vstoupila do nějaké jeskyně. Kap. Kap. Na podlahu tloukly kapky vody. Studený, vítaný vánek jí políbil tvář a úlevou se jí téměř podlomila kolena. Prostoupilo jí klidné prostředí, pomáhající uklidnit její rozrušené srdce a těžký dech.
"Všechno, co teď potřebuji, jsou vejce v prášku, konzervované fazole a káva, které byly v mém vaku, a umřu šťastná."
Příliš vyčerpaná, aby ji trápilo, co by mohlo být uvnitř, čekající na příchod chutné lidské pochoutky, škrábala se chodbou hlouběji, dolů prudkým svahem. Strop se zužoval a snižoval, dokud nemusela klesnout na kolena. To, jak dlouho se plazila, nevěděla. Minuty? Hodiny? Věděla jen to, že potřebuje najít hladký, suchý povrch, aby se mohla vyspat. Postupně se objevoval pás světla. Tlumené světlo se stáčelo kolem rohu, jako zvoucí prst. Následovala ho.
A našla Ráj.
Jas světla korunoval malé, duhové jezírko... vody? Vícebarevná, ledově modrá tekutina vypadala hustší, než voda, skoro jako čistý, průhledný gel. Jenomže místo aby leželo na zemi, jezero se vznášelo kolmo pod mírným úhlem, skoro jako portrét na stěně. Až na to, že zde nebyla žádná stěna, která by ho podpírala.
Proč se nerozpadne? Uvažovala omámeně. Její zamlžený mozek se nemohl přenést přes bizarní úkaz.
Vatové chomáčky mlhy obalovaly celé útočiště. Několik éterických vláken dosáhlo na strop jeskyně, vířily, kroutily se, pak jemně dopadly zpět dolů.
Vydala nervózní smích a jeho zvuk se ozýval všude kolem ní.
Grace se opatrně natáhla v úmyslu jen se podivné látky dotknout a prozkoumat ji. V momentě dotyku skrz ni prošel silný elektrický šok a měla pocit, jako by byla celá její bytost nasáta do nicoty, která ji přitlačila a natahovala do všech směrů.
Svět kolem ní se otřásl, rozpadl se kolem ní, jeden křehký kousek po kousku, až nakonec přestal existovat. Objala a pohltila ji hrůza. Pomalu padala, padala dolů. Natáhla ruce v touze po pevném ukotvení, ale nenahmatala žádný hmotný objekt.
Tehdy začaly ty výkřiky. Pronikavé, neharmonické, jakoby kolem ní běhaly tisíce ječících dětí. Přikryla si uši, aby zastavila ty zvuky.
Potřebovala, aby hluk přestal, potřebovala ho umlčet. Jenomže výkřiky jen a jen sílily.
Stále intenzivněji.
"Pomoc!" křičela.
Kolem ní vybuchly hvězdy jako ohňostroj a kroužily kolem ní. Házely s ní nahoru a dolů. Žaludkem jí procházely vlny nevolnosti a ona se statečně pokoušela najít nějaký náznak času a místa.
Brzy všechno utichlo.
Její nohy se dotkly pevného povrchu; zhoupla se, ale nespadla. Nevolnost pomalu ustala. Opatrně pohnula nohama, ujišťujíc se, že skutečně stojí na stabilním podkladu.
Nádech. Výdech. S úlevou se nadechla a pomalu vydechla. Nádech. Výdech. Když se jí vyčistila hlava, pootevřela víčka. Z malého jezírka stále proudil slabý opar jako vlákna bledého, lesklého břečťanu utkaná z vílího prachu. Nádherný pohled kazily jen obrysy ponuré jeskyně - jeskyně, která byla tak odlišná od té, do které vstoupila.
Zamračila se. Zde byly kamenné zdi pokryté zvláštními, barevnými znaky jako tekuté zlato na popelu. A... byly postříkané krví? Chvějíc se uhnula pohledem. Podlaha byla vlhká, pokrytá zvláštně pokřivenými větvičkami, kamením a slámou. V protilehlém rohu bylo opřených několik hrubě vyřezaných židlí.
Namísto stísňující vlhkosti vdechovala vzduch chladný jako zimní vítr. Vzduch, který měl v sobě nechutný kovový nádech. Stěny byly vyšší, širší. A když vešla, jezero bylo na pravé straně, ne na levé.
Jak se mohlo její okolí tak drasticky změnit, když neudělala jediný krok? Zachvěla se. Co se to děje? Toto nemůže být sen, nebo vidina. Zrakové vjemy a pachy byly příliš skutečné, příliš děsivé. Umřela? Ne, ne. Tohle určitě není nebe a na peklo je tu příliš chladno.
Tak co se stalo?
Než její mysl mohla sestavit odpověď, zapraskala větvička.
Grace šlehla pohledem na stranu a uvědomila si, že hledí do chladných, ledově modrých očí, které vířily v překvapivé synchronizaci s mlhou. Ohromeně se nadechla. Majitel těch neobvyklých očí byl nejdivočejší muž, jakého kdy viděla. Z levého obočí až k bradě se mu táhla jizva. Lícní kosti měl ostré, čelist širokou. Jedinou jemností na jeho tváři byly nádherné plné rty, které mu tak nějak dávaly hypnotickou krásu padlého anděla.
Stálo před ní minimálně šest a půl stopy čistých, syrových svalů. Byl bez trička, břicho rozděleno na několik perfektních silných cihliček. Šest řad, zamyslela se, poprvé, co něco takového vidí. Kolem něj se vznášely kousky mlhy jako blyštící se kapky deště, zanechávajíc lesklé kapky vody na jeho bronzové, potetované hrudi.
Tetování zářilo, a více než to - vypadalo živě. Divoký drak roztahoval svá šarlatová křídla a vypadal, jakoby letěl přímo z jeho pokožky, jako 3D obrázek probírající se k životu. Dračí ocas se kroutil níže, vedle pasu černých kožených kalhot. Kolem jeho těla byly černé symboly, které měly vlnící se a rozeklané konce. Roztahovaly se po celé délce klíční kosti a bicepsu.
Ten muž už sám o sobě vypadal divočeji, než jeho tetování. Držel dlouhý, hrozivý meč.
Prošla jí vlna strachu, ale ani to jí nezabránilo čumět. Byl to úplný divoch. Fascinující, smyslný. Připomínal jí divoké zvíře v kleci. Připraven zaútočit. Připraven ničit. Z každého jeho póru, od temného koutu jeho krystalických, predátorských očí, až po dýky připevněné na botách, vyzařovalo nebezpečí.
Pohybem zápěstí zakroužil mečem kolem hlavy.
Ustoupila. Určitě nemá v plánu použít tu věc. Můj Bože, zvedá ji výše, jako kdyby vážně chtěl... "Hej, no tak." Vydala ze sebe roztřesený smích. "Odlož to, než někomu ublížíš." Jmenovitě mně.
Udělal nebezpečnou zbraní další okruh, zacházejíc s ostrým stříbrem silnýma, jistýma rukama. Jeho pevné cihličky se zvlnily, jak se k ní blížil. Jeho výraz nenesl žádnou známku emocí. Žádný hněv, strach, nebo zlomyslnost, nedával jí žádnou nápovědu, jako například proč má potřebu trénovat před ní techniky porcování mečem.
Zíral na ni. I ona zírala a namlouvala si, že je to proto, že byla příliš vyděšená, aby uhnula pohledem.
"Nechci ti ublížit," podařilo se jí pípnout. Čas, během kterého neodpovídal, se natahoval.
Přímo před její hrůzou naplněnýma očima začal jeho meč klesat dolů, namířený na její krk. Chystá se ji zabít! Instinktivně vytáhla zbraň zpoza pásu kalhot. Dech se jí zasekl v hrdle, pálil jako kyselina, když stiskla spoušť.
Klik, klik, klik.
Nic se nestalo.
Do prdele. Do prdele! Zásobník je prázdný. Musela utratit všechny náboje na toho zatraceného průvodce. Zbraň se jí v ruce třásla a hrůza se kolem ní sevřela jako chladivá zimní bouře. Pohledem proběhla po jeskyni, hledajíc cestu ven. Mlha byla jediným východem, ale velké, silné tělo divokého bojovníka ho blokovalo.
"Prosím," zašeptala, nevědíc, co víc udělat, nebo říct.
Buď ji muž neslyšel, nebo ho netrápilo, co řekla. Jeho ostrý, smrtící meč pokračoval ve své vycházce blíž a blíž k jejímu krku.
Pevně sevřela víčka.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Soňa Soňa | 31. října 2012 v 20:15 | Reagovat

Skvělá kapitola i vtipná:-D a super překlad,moc dekuju:-).Jsem napnutá,co bude dál.

2 Kathy Kathy | 31. října 2012 v 21:40 | Reagovat

Moc dekuju za preklad. :-)

3 lilly lilly | 1. listopadu 2012 v 21:38 | Reagovat

supeeer, kedy bude pokračovanie?:-D

4 Mimi Mimi | 2. listopadu 2012 v 14:47 | Reagovat

asi až budúci týždeň, teraz sa musím veľa učiť:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama