Atlantida: Srdce draka - Kapitola 1

29. října 2012 v 20:14 | Překlad Mimi, Korekce Kerris |  Srdce draka (1#)




O tři sta let později


"Nesměje se."
"Nikdy nezvýší hlas."
"Když Grayley omylem bodl do Dariovho stehna šesťhrotým nožem, vůdce ani nemrkl."
"Řekl bych, že jediné, co potřebuje, je pár hodin postelového sportu, ale nejsem si docela jistý, že ví, k čemu slouží jeho penis."
To poslední mělo za následek dunivý mužský smích.

Darius en Kragin vstoupil do rozlehlé jídelny, pohledem metodicky ověřujíc okolí. Ebenová podlaha zářila čistotou a černotou v perfektním kontrastu k dračím řezbám na stěnách ze slonoviny. Podél oken se jemně klikatily průsvitné závěsy. Křišťálový strop nad nimi odrážel klid mořské vody, která obklopovala jejich slavné město.
Pohnul se směrem k dlouhému jídelnímu stolu. K nozdrám by mu měla zavát dráždivá vůně sladkostí a ovoce, ale během let se jeho smysl pro čich, chuť a barvu zhoršil. Cítil jen popel, všechno chutnalo jako vzduch a viděl jen černobíle.
Jeden z bojovníků ho zahlédl a rychle upozornil ostatní. Ticho pevně sevřelo prsty kolem komnaty. Každý přítomný muž obrátil pozornost na své jídlo, jako kdyby se pražené kuře stalo tou nejzajímavější věcí, jakou bohové kdy stvořili. Vřelý duch prosáklý veselostí citelně potemněl.
Jako potvrzení mužových slov, Darius zaujal místo vpředu stolu bez jediného úsměvu, nebo výrazu. Teprve když dopil třetí sklenku vína, muži obnovili svou konverzaci, ačkoli moudře změnili téma. Tentokrát mluvili o ženách, které potěšili a o válkách, které vyhráli. Vše přehnané historky. Jeden bojovník dokonce zašel tak daleko a tvrdil, že potěšil čtyři ženy najednou, zatímco úspěšně útočil na nepřátelskou bránu.
Darius slyšel tytéž příběhy tisíckrát předtím. Polkl sousto masa bez chuti a zeptal se bojovníka vedle sebe. "Nějaké novinky?"
Brand, jeho pravá ruka, mu věnoval pochmurný úsměv a pokrčil rameny. "Možná. Možná ne." Světlé vlasy mu padaly kolem obličeje jako hrubé vojenské copánky a několik si jich odhrnul za uši.
"Upíři se chovají divně. Opouštějí Outer City (Vnější Město, pozn překl.) A seskupují se v Inner City (Vnitřní Město, pozn. překl.)"
"Málokdy sem chodí. Naznačili proč?"
"Jakýkoliv mají důvod, nemůže to být pro nás dobré," skočil jim Madox do rozhovoru. "Říkám, zabijme ty, kteří se odváží přiblížit k našemu domovu." Byl nejvyšším drakem v rezidenci a vždy připravený bojovat. Seděl na konci stolu, lokty na dřevě, obě ruce plné masa. "Jsme desetkrát silnější a mnohem zkušenější, než oni."
"Musíme zničit celou rasu," dodal bojovník po jeho levici. Renard byl typ muže, kterého by ostatní v boji chtěli mít za zády. Bojoval s odhodláním jako málokdo, byl velmi loajální a studoval anatomii každé rasy Atlantidy, takže přesně věděl, kam které stvoření zasáhnout, aby způsobil co největší poškození. A co největší bolest.
Před lety byly Renard a jeho žena uneseni skupinou upírů. Byl připoután ke zdi, přinucen se dívat na to, jak byla jeho žena znásilněna a vysátá. Když unikl, brutálně zničil každou odpovědnou bytost, ale to nezmírnilo jeho bolavé srdce. Stal se odlišným mužem, než jakým býval předtím, už víc neprotékal smíchem a odpuštěním.
"Možná bychom mohli požádat Dia o jejich vyhlazení," odpověděl Brand.
"Bohové na nás už dávno zapomněli," řekl Renard, pokrčíc rameny. "Kromě toho, Zeus je v mnohém podobný Kronovi. Mohl by souhlasit, ale skutečně to potřebujeme? Všichni jsme výtvory Titánů, dokonce i ti, kterými opovrhujem. Pokud Zeus zničí jednu rasu, co ho zastaví od vyhlazení dalších?"
Brand polkl poslední hlt vína, oči planoucí. "Tak ho nepoprosíme. Jednoduše udeříme."
"Nadešel čas, abychom vyhlásili válku," zavrčel Madox souhlasně.
Slovo "válka" vyvolalo skrz celou místnost úsměvy.
"Souhlasím, upíři musí být vyhlazeni. Vyvolávají chaos a jen proto si zaslouží zemřít. "Darius zachytil pohled každého z bojovníků, jednoho po druhém, vyčkávajíc, než ten druhý uhne pohledem. "Ale někdy je čas pro válku a někdy čas pro strategii. Tentokrát je čas na strategii. Pošlu do Inner City hlídku a zjistím pohnutky upírů. Brzy přijdeme na nejvhodnější postup."
"Ale-" začal jeden z bojovníků.
Zastavil ho posunkem ruky. "Už naši předkové vedli válku s upíry, a i kdybychom mohli vyhrát, naše ztráty by byly příliš velké. Rodiny by byly rozděleny a země by se koupala v krvi. V takové situaci budeme trpěliví. Moji muži nebudou jen tak skákat do boje."
Zklamané ticho se připlazilo od každého muže v místnosti, obalilo stůl a šplhalo se nahoru stěnami. Nebyl si jistý, jestli uvažují nad jeho slovy, nebo nad vzpourou.
"Dariusi, a co se ty staráš, zda budou rodiny zničeny? Očekával bych, že takový bastard bez srdce, jakým jsi ty, by násilí uvítal. " Tohle suché prohlášení přišlo z druhé strany stolu, kde se Tagart opíral o své místo. "Není to náhodou tak, že se nemůžeš dočkat krveprolití? Záleží na tom, že ta krev je spíše upíří, než lidská?"
Moře hněvivých slov nabralo na síle a několik bojovníků šilhalo pohledem po Dariovi, zíraje na něj v napětí, jako kdyby očekávali, že chladnokrevně zabije bojovníka, který nahlas řekl, co si všichni mysleli. Tagart se téměř smál, vyzývajíc někoho, aby se mu postavil.
Opravdu si mysleli, že nemá srdce? Uvažoval Darius. Považovali ho za tak bezcitného, že by odstranil vlastního druha za něco tak běžného, jako je slovní urážka? Ano, je zabijákem, ale ne bezcitným.
Bezcitný muž necítí nic, no on nějaké emoce cítil. I když byly slabé. On jen prostě věděl, jak kontrolovat to, co cítí, věděl jak to pohřbít hluboko ve svém nitru. To byl způsob, jakým si zařídil život. Silné emoce plodily neklid a neklid plodil trýznivou bolest v duši. Trýznivá bolest v duši plodila vzpomínky... Jeho prsty se sevřely kolem vidličky, když se nutil ke klidu.
Raději by necítil nic, než znovu prožívat agónii z minulosti - stejnou agónii, která by se velmi snadno mohla stát přítomností, pokud by dovolil jediné myšlence roztáhnout své jedovaté výhonky.
"Mou rodinou je Atlantida," řekl nakonec znepokojivě klidným hlasem. "Udělám, co musím, abych ji ochránil. Pokud to znamená čekání před vyhlášením války a to, že rozzlobím každého ze svých mužů, tak ať."
Uznávajíc, že Daria nelze vyprovokovat, Tagart pokrčil rameny a obrátil pozornost zpět k jídlu.
"Máš pravdu, příteli." Brand ho s širokým úsměvem plácl po rameni. "Válka je zábavná jen tehdy, když z ní vyjdeme jako vítězové. Budeme ochotněji dbát na tvé rady."
"Polib mu prdel ještě o něco silněji," zamumlal Tagart, "a zhrubnou ti rty."
Brandovi rychle zmizel úsměv z tváře a medailon visící na jeho krku zazářil. "Co jsi to řekl?" Zeptal se tiše.
"Jsou i tvoje uši tak slabé jako zbytek?" Tagart vyskočil na rovné nohy, s dlaněmi pevně opřenými o desku stolu. Oba muži na sebe z dálky zírali, mezi nimi to jen tak jiskřilo. "Řekl jsem, polib mu prdel ještě o něco silněji a zhrubnou ti rty."
Brand se se zavrčením vrhl přes stůl, odkopávajíc nádobí a jídlo na zem, připravujíc si půdu pro útok. V polovině nájezdu se na jeho kůži objevily plazí šupiny a ze zad mu vystřelily úzké, zářící křídla, trhající jeho tričko a kalhoty na dvě části, měnící ho z člověka na šelmu. Z úst chrlil oheň, který zuhelnatil vše, co mu přišlo do cesty.
Stejnou změnou prošel i Tagart a obě šelmy se do sebe zahákly na tmavé podlaze v nebezpečné spleti drápů, zubů a zuřivosti.
Dračí bojovníci jsou schopni změnit se na skutečné draky kdykoliv si to přejí, i když transformace nastane i z vlastní vůle kdykoliv, když do nich narazí zuřivé emoce. Darius sám nezažil změnu, náhodnou, ani žádnou jinou, od doby, kdy objevil svou rodinu zavražděnou před více než třemi sty lety. Popravdě řečeno, Darius měl podezření, že jeho dračí forma se tak nějak ztratila.
Tagart zavrčel, když ho Brand hodil o nejbližší zeď, čímž poškodil neocenitelnou slonovinu.
Rychle se vzpamatoval díky tomu, že udeřil Brandovu tvář ozubeným ocasem, zanechávajíc za sebou otevřenou a krvácející ránu. Jejich zuřivé vrčení se ozývalo hluboko a ostře jako dýka. Vyšlehl proud ohně, následovaný nahněvaným zasyčením. Znovu a znovu se kousali, naráželi do sebe, oddalovali se, kroužili a pak do sebe opět narazili.
Každý bojovník až na Daria vyskočil na nohy v šíleném rozrušení, rychle uzavírajíc sázky na vítěze. "Osm zlatých drachem na Branda," prohlásil Grayley.
"Deset na Tagarta," vykřikl Brittan.
"Dvacet, pokud se zabijí navzájem," zvolal vzrušeně Zaeven.
"Dost," řekl Darius, ještě i teď měl svůj tón pod kontrolou.
Dva soupeři od sebe odskočili, jako kdyby ten příkaz vykřikl, oba lapali po dechu a čelili jeden druhému jako násilím oddělené zvířata, připraveni kdykoliv znovu zaútočit.
"Sednout," řekl Darius stejným lehkým tónem.
Byli příliš zaneprázdněni hrdelním vrčením na toho druhého, než aby ho slyšeli, ale uběhla jen sekunda a ostatní poslechli. I když by si přáli pokračovat v povzbuzování a sázení, Darius byl jejich vůdce, jejich král, a věděli, že by mu neměli odporovat.
"Vás jsem z příkazu nevynechal," oznámil Tagartovi a Brandovi, sotva přidávajíc hlasitost ke svému projevu. "Uklidníte se a sednete si."
Oba muži na něj upřeli zúžené pohledy. Nadzvedl ostré obočí a prsty naznačil gesto, které jasně říkalo "Tak pojď po mně. Jen pak neočekávej, že budeš žít."
V absolutním tichu prošly celé minuty, dokud konečně zadýchaní bojovníci nabyli lidskou formu. Jejich křídla ustoupila, zasunula se do zářezů na jejich hřbetech; šupiny zmizely, zanechávajíc po sobě nahou pokožku. Jelikož Darius držel náhradní oblečení v každé palácové místnosti, sebrali kalhoty z háčků na stěně. Teď už částečně oblečeni, postavili své židle a klesly na ně.
"V mém paláci nebudou roztržky," řekl jim Darius.
Brad si setřel krev z tváře a střelil po Tagartovi úzkým pohledem. Tagart mu to vrátil odhalením ostrých zubů a vydáním bodavého zavrčení.
Oba byli opět na pokraji přeměny, uvědomil si Darius.
Prošel si po strništi na bradě. Nikdy nebyl více vděčný za svou trpělivost, ačkoli nikdy nebyl více nespokojený se systémem, který zavedl. Jeho draci byli rozděleni do čtyř oddílů. Jedna jednotka hlídkovala v Outer City a druhá v Inner City. Třetí měla povolené volné vycházky, potěšení se ženami, ztrácení se ve vinném oparu, nebo jakýkoli jiný zlozvyk, po kterém zatoužili. Poslední musela zůstávat tady, kvůli tréninku. Každé čtyři týdny se jednotky vyměnily.
Tito muži zde byli dva dny - pouze dva dny - a už byli nervózní. Pokud jim nevymyslí nějaké rozptýlení, je velmi reálné, že by se mohli navzájem zabít, než uplyne požadovaný čas.
"Co byste řekli na turnaj dovedností s mečem?" zeptal se odhodlaně.
Někteří muži lhostejně pokrčili rameny. Někteří zasténali, "Ne, už zase."
"Ne," řekl Renard, kroutíc tmavou hlavou, "vždy vyhraješ. A kromě toho, není zde žádná cena."
"Tak co byste chtěli dělat?"
"Ženy," zakřičel jeden z mužů. "Přines nám nějaké ženy."
Darius se zamračil. "Víš, že v paláci nepovoluji ženy. Představují příliš velké rozptýlení, způsobují mezi vámi příliš velké nepřátelství. A ne takové jemné nepřátelství jako před chvílí."
Nad jeho slovy zaznělo lítostivé sténání.
"Mám nápad," postavil se mu Brand, ústa mu zkřivil pomalý úsměv, zakrývající všechny ostatní pocity. "Dovol mi navrhnout novou soutěž. Žádná fyzická síla, jen mazanost a důvtip."
V tom momentě všechny hlavy ožily. Dokonce i Tagart přišel o rozzlobený pohled na úkor zájmu v očích.
Soutěž v důvtipu zněla dost nevinně. Darius přikývl a mávl rukou na Branda, aby pokračoval.
Brandov úsměv se rozšířil. "Soutěž je jednoduchá. První muž, kterému se podaří přinutit Daria ztratit jeho sebeovládání, vyhrává."
"Já ne-" začal Darius, ale Madox mu skočil do řeči, hrubý hlas přesycený vzrušením.
"A jaký je zisk pro vítěze?"
"Satisfakce, že je lepší, než my," odpověděl Brand. "A výprask od Daria, o tom jsem přesvědčen."
Dopřál jim mdlé trhnutí rameny a opřel se o sametové polštáře křesla. Položil si nohy na stůl. "Ale přísahám bohům, každá modřina za to bude stát."
Osm párů očí zamířilo Dariovým směrem a zírali na něj se znervózňujícím zájmem. Vážili možnosti. Spekulovali. "Já ne-" začal znovu, ale tak jako předtím, byl umlčen.
"Zní to dobře," přidal se Tagart. "Počítej se mnou."
"I se mnou."
"Stejně i se mnou."
Než ho mohl ignorovat další muž, Darius přednesl jediné slovo. Jednoduché, ale efektivní. "Ne." Polkl kousek drůbeže bez chuti, pak pokračoval s jídlem. "Teď mi řekněte více o tom, co dělají upíři."
"Co takhle přinutit ho usmát se?" Tváří v tvář Brandovi se Madox vyšvihl na nohy a naklonil se přes stůl. "To se počítá?"
"Absolutně." Brand přikývl. "Ale musí k tomu být svědek, jinak nebude vyhlášen vítěz."
Muži jeden po druhém promluvili "Souhlas."
"Už o tom nechci slyšet ani slovo." Kdy ztratil nad touhle konverzací kontrolu? "Já-" odsekl Darius, ale ústa se mu zavřela. Krev se přesycovala temnotou a nebezpečím, chloupky na krku se mu zježily.
Mlha se připravovala na cestovatele.
Prošla jím rezignace a v patách pocítil chladné odhodlání. Zvedl se, židle za ním uklouzla.
Každý hlas utichl. Každý výraz se stal zvědavým.
"Musím jít," oznámil jim dutě znějícími slovy. "Promluvíme si o soutěži s mečem, když se vrátím."
Měl v úmyslu odkráčet z místnosti, ale Tagart vyskočil na nohy, přeskočil skrz stůl a přistál před ním. "Volá tě mlha?" Zeptal se bojovník, ležérně se opíraje ramenem o zárubeň dveří, blokující jediný východ.
Darius nedal najevo žádnou reakci. Koneckonců, kdy tak učinil? "Ustup mi z cesty."
Tagart drze nadzvedl obočí. "Přinuť mě."
Kdosi se za ním zachechtal.
Ať už s jeho souhlasem, nebo bez, zdá se, že hra začala.
Darius jednoduše zvedl Tagarta za ramena a odhodil ohromeného muže stranou, vrhl ho na vzdálenou stěnu. Narazil na podlahu jako klubko lapající po dechu. Aniž by se otočil k ostatním, Darius se zeptal, "Ještě někdo?"
"Já," přišla odpověď bez zaváhání. Jako rozmazaná skvrna černé kůže a stříbrných nožů k němu spěchal Madox, pozorně ho sledujíc, testoval jeho reakci.
"Chci tě zastavit. Zlobí tě to? Nutí tě to křičet a uzemnit mě?"
V Tagartových očích se blesklo bezbožné světlo, jak se dral na nohy. Sevřel prsty kolem rukojeti nejbližšího meče a kráčel k Dariovi pomalými a opatrnými kroky. Ani se nezastavil nad stupiditou svých činů a namířil špičku čepele ostrou jako břitva na Dariův krk.
"Ukážeš strach, když slavnostně slíbím, že tě zabiju?" Odplivl si rozzuřený muž.
"To už zachází příliš daleko," zavrčel Brand, připojíc se k rostoucí skupince kolem něj. Z Dariova krku sklouzla drobná kapka krve. Zářez by měl bolet, ale necítil nic, ani jediný vjem. Jen věčně přítomnou otupělost.
Nikdo si neuvědomil jeho záměry. V jednu chvíli Darius klidně stál, tvářící se, že akceptuje Tagartův útok, ale v další už měl tasený vlastní meč, namířený na Tagartův krk. Mužovy oči se rozšířily.
"Odlož svou zbraň," řekl mu Darius, "jinak tě zabiju přesně tam, kde stojíš. Mně nezáleží, zda budu žít, nebo umřu, ale tobě, myslím, velmi záleží na vlastním životě."
Jedna sekunda se změnila na dvě, než Tagart s přimhouřenýma očima sklonil meč.
Darius také sklonil vlastní zbraň; tvář zůstala kamenná. "Všichni dojezte, pak se vraťte na cvičiště. Budete trénovat, dokud budete zvládat stát. To je rozkaz."
Vyšel z komnaty vědom si faktu, že nedal mužům reakci, kterou očekávali. Darius vešel do jeskyně, beroucí schody po čtyřech. Připraven splnit si povinnost a dojíst jídlo v soukromí, svlékl si košili a odhodil černou látku do kouta.
Medailon, který nosil, zářil drobnými plamínky, tak jako tetování na hrudi, očekávající od něho splnění svého slibu.
S prázdnou tváří a jasnou myslí pevněji stiskl meč, postavil se vlevo od mlhy... a čekal.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Soňa Soňa | 29. října 2012 v 21:43 | Reagovat

Paráda,tak tohle se mi líbí,už se nemůžu dockat pokračování.děkuju:-D.týden,jůůů to bude trápení:-)

2 Kathy Kathy | 30. října 2012 v 1:35 | Reagovat

Moc dekuju za preklad. :-)

3 sheilal sheilal | 30. října 2012 v 21:53 | Reagovat

Myslím, že to začína veľmi sľubne! :) Vďaka za preklad.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama